Český bratr 11/2013.
Ani smrt nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu
Na tuto otázku odpověděl jednoduše a jasně už apoštol Pavel: Jsou s Pánem (Fp 1,23). Mnoho teologů i běžných věřících se s touto prostou nadějí spokojí a drží se střízlivých biblických výpovědí. Podle jednoho z předních novozákoníků minulého století Rudolfa Bultmanna má být křesťanské očekávání posledních věcí dokonce zcela „prázdné“, otevřené pro Boží nevystihnutelnou budoucnost. Všechny představy o „onom světě“ jsou prý jen výrazem našich zbožných přání a fantazií, které musíme ve jménu víry odmítnout. Tedy: spolehnout se plně na Boha a raději mlčet, to je ten správný postoj vůči smrti.
Smrt nás opravdu umlčuje. Evangelium nám ovšem naopak ústa otvírá a povzbuzuje nás, abychom o své vlastní naději nevyhýbavě svědčili (1 Pt 3,15). Pokud to nebudeme činit my, ujmout se tohoto úkolu jiní. Různých teorií posmrtného života je kolem nás více než dost a některé z nich – například představa převtělování – dokonce pronikají do křesťanské zbožnosti. Vinna není jen postmoderní náboženská mentalita, pro kterou je křesťanství opotřebované a neatraktivní, a tak hledá duchovno jinde. Problém je, že už ani my křesťané nedokážeme dostatečně zřetelně a srozumitelně hovořit o posmrtné budoucnosti, občas s výmluvou, že si hlavně nesmíme „nic malovat“.
Co znamená, že naši zesnulí jsou už s Pánem? Především to, že je smrt nemohla zničit a pohltit, protože Bůh je i na „druhé straně“ smrti, za hranicí našeho poznání a zkušenosti. A protože je stvořitelem nebe i země, všeho viditelného i neviditelného, je také Pánem smrti, jak nám dosvědčují už starozákonní autoři (Ž 139,8). Bůh nás podrží i nad propastí, do níž bychom, ponecháni sami sobě, spadli. Ani smrt nás nemůže odloučit od Boží lásky v Kristu (Ř 8,38n).
Nesmrtelná duše
Tradiční teologie tuto jistotu vyjádřila naukou o nesmrtelné duši. Pokud tím máme na mysli přesvědčení, že v každém člověku existuje nějaká vyšší duchovní substance, která díky své nehmotné povaze není dotčena fyzickým zánikem, pak to není křesťanské, ale spíše platonské učení. Smrt je v tomto pojetí celkem neškodnou, ba přímo žádoucí záležitostí, protože z nás strhává vnější slupku, která je pro nás beztak jen přítěží, a osvobozuje naše pravé já. Nesmrtelnou duši ale můžeme chápat také jako opis skutečnosti, že člověk trvale zůstává Bohem osloven a povolán. Duše pak znamená: Bůh mě miluje, přijímá, doprovází, i když se mu odcizuji nebo si ho nevšímám, a tak se mohu spolehnout, že nikdy nemohu vypadnout z jeho rukou, ani ve své nouzi nejvyšší. Zánik mého těla neznamená zánik Božího vztahu ke mně. Nejsme nesmrtelní sami v sobě, ale jedině díky Božímu nezrušitelnému oslovení. Proto současná teologie mluví o dialogické nesmrtelnosti. Člověk se tedy po smrti nepropadá do nicoty, z níž bude na konci času vzkříšen z mrtvých. Bůh by jistě byl schopen stvořit náš dokonalý „duplikát“ na základě svých dokonalých údajů o našich životech. Díky rozvoji počítačů je nám tato představa blízká. Takové stvoření z ničeho by snad bylo důkazem Boží úžasné moci, ale těžko by se slučovalo s Boží láskou a věrností, která člověka nikdy neopouští. Vzkříšený člověk by navíc, přísně vzato, již nebyl totožný s tím, který žil zde na této zemi. Jak by mohl být za své činy volán k odpovědnosti někdo, kdo je ani nespáchal?
Teologie vždy trvala na tom, že smrt je koncem poutnického stavu člověka. Existence po smrti se stěží dá nazvat životem, protože žít znamená utvářet svůj vlastní úděl, získávat nové zkušenosti, proměňovat se. Po smrti (a samozřejmě ani v žádných údajných dalších životech!) naopak na svém prožitém životě už nebudeme moci nic měnit, protože již budeme plně v rukou milosrdného Boha. Jedině on nás může proměňovat a věřím, že také bude. Smrt také znamená vystoupení z toho času, jak jej zakoušíme, a vstup do jiné časové dimenze, o níž jen cosi tušíme – tisíc let je tam jako jeden den (2 Pt 3,8). Zároveň ale nemůžeme jednoduše tvrdit, že na druhé straně smrti už dávno propuklo Boží království a dějiny jsou ukončeny. Dokud tento svět krvácí tisíci ranami a smrt je naší každodenní realitou, „čekají“ svým způsobem i mrtví na den vzkříšení. Věčný život je záležitostí konce a ten ještě nenastal – ani pro nás ani pro naše zesnulé.
Do Božích rukou
Spolu s otázkou „kde jsou naši zesnulí“ se často vynořuje otázka jiná, v evangelickém prostředí stále tabuizovaná: „Co pro ně můžeme udělat?“ Reformátoři oprávněně odmítli modlitbu za mrtvé i jiné církevní praktiky, jež měly vysvobodit nebohé duše z očistce. Bůh nemusí být přemlouván k tomu, aby byl nad zesnulým člověkem milosrdnější. Nemůžeme učinit více než mrtvé odevzdat do Božích rukou v pevné naději, že se o ně Bůh postará mnohem lépe, než bychom to dokázali sami. Nic nám ovšem nebrání si své zesnulé blízké připomínat. „Památku zesnulých“ bychom neměli vnímat jako katolický výmysl, ale jako výraz naší společné naděje, že Bohu se nikdo neztrácí.
Ondřej Kolář