(ČB 11/2020) Milada Horáková a Jana Kánská. Matka a dcera. Bez Jany Kánské by tato kniha asi nevznikla. Dnes jí je 87 let, žije v Americe; životní odhodlání a lásku k pravdě má po kom dědit, je to „žena přímočará a se smyslem pro humor“. Autor této knihy, Daniel Anýž, se s ní seznámil a spřátelil během svého čtyřletého pobytu ve městě Washington, D.C. To ona mu poskytla nesčetné informace, ale i písemné materiály, dopisy, fotografie…
O tom, co sviňský komunistický režim dovedl, o tom, že kromě výslechů, zatýkání nevinných také popravoval, o tom, že kromě více než dvou set mužů popravil také jednu ženu, erudovanou právničku, poctivou a mravnou bytost, je dnes už český národ zpraven dostatečně. „Zavražděna komunisty“, stálo s Miladinou podobiznou na transparentech, které se objevily na různých místech Prahy koncem června 2020, tedy v době, kdy od její popravy uplynulo právě 70 let. Jeden z těchto transparentů byl pověšen i na věži kostela ČCE v Praze na Smíchově, kam Milada Horáková jako členka evangelického sboru patřila. Touto „vraždou“, jak stojí v názvu kapitoly, kniha začíná. A taky končí. Přesněji – končí deseti dopisy, které Milada napsala z cely smrti svým nejbližším mezi 24. a 27. červnem roku 1950. Poslední dopis napsala v noci před popravou. „Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát.“ To je věta z tohoto dopisu, ze samého konce života. Kdo by tohle dokázal? Těch více než tři sta nesmírně čtivých stran mezi tím osudovým začátkem a koncem knihy se ale týká celého, byť krátkého Miladina života, života její rodiny, manžela Bohuslava, dcery Jany… O poutavých dobových fotografiích nemluvě.
Byla Milada ve svém životě šťastná? Jednoznačně ano! Přitom, viděno zvenku, co to bylo za život?! Ohrožena ve svých 24 letech na životě spálou a záškrtem poté, co na spálu, komplikovanou zánětem mozkových blan, zemřeli o deset let dřív dva její sourozenci. Za druhé světové války zatčena gestapem už v srpnu 1940. „Pečkárna“, Pankrác, pak Terezín – v koncentračních táborech a věznicích strávila stejně jako její muž čtyři a půl roku – za odbojovou činnost v petičním výboru Věrni zůstaneme, do které se oba vrhli doslova po hlavě a hned. Žít pravdivě a beze strachu, tak by se snad dalo nazvat krédo Milady a Bohuslava, kdyby ovšem takové vzletné slovo chtěli použít.
Léta na svobodě všechno to zlo vyvážila dostatečně. Milada s Bohuslavem uměli žít radostně. Co všechno Milada stihla! To ostatně byla také ta hlavní výčitka, se kterou šla na smrt – málo se podle svých slov věnovala rodině, hlavně své jediné milované dceři Janě. Bylo to tak skutečně? Jistě že smysluplná práce byla jedním z jejích poslání, ale ne jediným! Manželé stihli i biograf, divadlo, a co teprve neděle! Ta patřila rodině cele – i s návštěvou cukrárny. Šťastná a nesmírně intenzivní léta za první republiky, šťastná i ta léta, když je válka u konce a celá rodina se shledá. Jak dlouho však tohle štěstí může vydržet? Z lidí žijících v pravdě a beze strachu měla komunistická moc děs. Ne, nemohlo to dopadnout jinak. Miladu zavřou v září 49, Bohuslavovi se podaří neuvěřitelné, uprchne, aby pak, v emigraci měl vůči své dceři výčitky teď zas on. Dlouhá, předlouhá léta žije sám a čeká, pořád věří, že Janu komunisti pustí…
A dočká se. Ale po kolika letech?
Proč ale vlastně Milada z Československa neutekla? Jak lákavá možnost to byla! Spousta lidí ji před režimem varovala, nabízeli jí opakovaně pomoc, téměř všichni, kteří byli v podobné situaci, prchli. Sám Bohuslav Miladu přemlouval. Nedokázala to; díky své mravnosti, nebo víře (?) skálopevně věřila, že její úkol je zde.
V dopisech, které Milada psala z věznice v Praze na Pankráci svým nejbližším těsně před popravou, stojí: „Neplačte pro mne příliš. Vždyť já také nepláču. Pod zorným úhlem věčnosti je lidský život vlastně jen taková malá událost… V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne přijal. A proto i vy se opřete o víru v něj… Nelitujte mě! Svůj trest nesu odevzdaně a podrobuji se mu pokorně – před soudem svého svědomí jsem obstála – a doufám a věřím a modlím se za to, abych obstála i před soudem nejvyšším, před Bohem.“
Jana Plíšková
