(ČB 11/2020) Jedna moje bohužel už zesnulá přítelkyně, která bydlela v centru Prahy plném hlučných turistů a jejíž manžel byl amatérský trumpetista, si s jistým zoufalstvím poznamenala do svých zápisků: „Příšerná představa: ještě po smrti se bude TROUBIT – k Poslednímu soudu.“ Vyjádřila tím něco z hrůzy, jíž je vystaven citlivý člověk ve světě zamořeném zvukovým smogem, který brání vnitřnímu ztišení, nedovoluje se soustředit, usnout. Ucho jako tělesný otvor, který se nedá zavřít ani nijak stáhnout, by mohl být symbol lidské vydanosti okolnímu světu.
Ticho ale není jenom něco na způsob čisté podlahy, která vždycky znovu prohraje se špinavou botou. Není to jenom nehlučnost nebo mlčení. S plenivým, agresivním hlukem sice prohrává stejně, jako poezie prohrává s vulgaritou a nemilá pravda s líbivou lží, ale přesto má svou vlastní kvalitu. Když se veletoč halasu vyčerpá, nezničitelné ticho dál pokojně hájí svůj post. Jak to píše v jedné básni Jan Skácel: „Protože všichni mluví/ pořád dokola,/ vymlčel sis v duchu/ malý kamínek./ Už tě to nebaví/ na stěnu házet hrách.“ Vnitřně tichý člověk si v důvěře v dobrý řád světa může počkat, až se tlachání vyčerpá, až se situace změní, až se vyjeví nové okolnosti. Teprve z ticha se jako kamínek vyloupne slovo, které je nadáno mocí skutečného významu. Ticho je jazykem hloubky, plnosti, klidného spočinutí.
Jedna ze zkušeností, které přinesla jarní koronavirová vlna obyvatelům velkých měst, byla právě možnost zakoušet ticho tam, kde jsme si zvykli na hluk. Mohli jsme si uvědomit, jak jsme v každodenním provozu ohlušeni – auty a stroji, vtíravými zvukovými kulisami, kaskádami informací, halasem na tržišti světa, změtí hlasů v naší duši. Kravál je součástí nadbytku, v němž jako příslušníci evropské civilizace žijeme. S další vlnou opatření se možná pojí jistá šance na to, že znovu objevíme váhu ticha, jeho volání na hlubinu. Někdo si v celotýdenní společnosti svých dětí ticha možná začne vážit a bude je hledat ve škvírách mezi slovy a větami, v nádechu ke křiku či k pláči, pod nepřetržitým tokem řeči. Někdo jej najednou bude mít doma příliš a zaslechne v něm otázky, kterým se obvykle snaží vyhnout. Někdo si v době ztichlého kostela odpočine od toho, co vnímá jako náboženské příkazy. A někdo si v tichu naopak uvědomí svou touhu po slyšení Božího slova, po společenství, které není společenstvím televizní obrazovky ani počítačového monitoru, ale společenstvím živých duší. Máme před sebou čas, kdy se můžeme učit tichu. Nepromarněme jej.
Šárka Grauová