(ČB 3/2016) O dětech a livjátanovi už Anežka něco ví. Třeba to, že děti bývají smutné, když je válka, a že livjátan je mořský drak. Je obrazem zla, a zlo bude jednou poraženo. Jako bude přemožen livjátan. A co bude potom? ptá se Anežka. Potom, až co? nechápe tatínek. Až skončí ten livjátan, připomene Anežka příběh z minula. Pak tě bude hřát sníh a vlk si bude hrát s beránkem, odpoví tatínek zase jiným obrazem. Zpívali jsme to o Vánocích. Pokračování textu →

(ČB 3/2016) Sobota 6. února. Podle emailů, telefonů a esemesek to dopoledne vypadá, že jsou všichni nemocní a nikdo nepřijde… Nicméně  něco po půl druhé je kolem konečné pražského autobusu 147 rušno. Hemží se tu neurčitý počet evangelíků malých, větších i dospělých. Dáváme se do pohybu směrem k suchdolské kapličce, dále cestou z kopce lesem do Únětic. Tady někteří běhají přírodním labyrintem, jiní tráví čas v potoce, Pokračování textu →

(ČB 2/2016) „Na to neznám odpověď, ale znám příběh…,“ řekne strýček Ben Judit a Tobiášovi a vypráví. O stvoření světa, o Adamovi a Evě, o Abrahamovi, o Sodomě. Izraelci jsou ve vyhnanství v Babyloně, všechno svaté je pošlapáno, Jeruzalém a chrám jsou zničeny, bohoslužby jsou minulostí. Zdá se, že je Pán Bůh opustil a s jejich vírou je konec. „Sbohem, chráme,“ loučil se strýček Ben, když se ohlížel při odchodu z města. Ale už cestou do

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 1/2016) Anežka vídá často obrázky nešťastných dětí. V televizi, občas v novinách, co leží na stole. Prohlíží si jejich tváře. Některé vypadají smutně, některé se netváří vůbec nijak. Jako by se dívaly do prázdna. Anežka už zná slovo uprchlík. Už ví, že to není hra, že jde o život. Zná obrázky davu lidí, mezi nimi je spousta dětí, jsou tam i děti docela maličké. V kostele byla sbírka oblečení, říkali, že potřebují věci pro malá miminka. Pokračování textu →