Český bratr 4/2013.

Nenechte zhubnout duši!
Líbáním se vyjadřuje úcta. Proto „v běžném životě i milostných hrách nezapomeň na vysokou úctu k tomu, s nímž jednáš.“

A co je to sen?
„Někdy se probudíš a za oknem ti sedí hladový pták, a ty nevíš, zdali se ti jen nezdál, víš jen, že tvá ruka má být štědrá.“
„Stvoření jako naprosto nové otevírání oken k příští lidské budoucnosti. Evangelium jako šik Božích poslů. Návrat k Bohu jako návrat k sobě samému. Protože věrností vůči Božímu vysvobození a účinné péči o ohrožené získává člověk svou vlastní totožnost.“

Na sklonku roku 2012 se na (pomyslném) pultu nakladatelství Eman objevila nová knížka Milana Balabána Kořeny a květy biblických pojmů. Už název napovídá, že biblické pojmy nechtějí zůstat suché a nehybné. Působením starozákoníka a básníka Balabána rozkvétají. Ukazují se v celé své kráse, či hrůznosti.
Třeba pojem hřích. Je to „černá díra lidských možností, je to latentní zlo číhající jako zvíře na prahu našeho domova…“
Pojem nejen kvete svými důsledky, ale má kořeny, odněkud se bere, z něčeho čerpá sílu, pod povrchem jsou skryté souvislosti, které se v Balabánových textech odkrývají. „Hřích jako scestnost a rebelie proti Pravdě. Svědomí jako citlivá tykadla víry.“

Milan Balabán má rád jazyk. Hraje si s ním, používá neotřelé výrazy a někdy sám vytváří výraz nový. Občas do slova vloží pomlčku nebo závorku a pojem tak čtenáři nasvítí z jiné strany. (např. slovo znovení v kapitole Stvoření – proznívání nového do lidského živo-bytí)

Struktura jednotlivých kapitol je obdobná. Nejprve vysvětlení pojmu, jak je to hebrejsky, řecky a latinsky, kde a v jakých souvislostech se slovo nachází v Bibli, někde Balabán zkoumá i vody vzdálenější (teologie, filozofie, jiná náboženství, dějiny…).
Po vysvětlení pojmu následují rady, co s tím. Zde autor přechází do osobnějšího tónu, promlouvá čtenáři do duše, provokuje, napomene, ale taky pohladí a povzbudí. Nakopne. Aktualizuje, vytáhne slovo na světlo dne(ška).

Autor nabízí možnost číst kapitoly odzadu – nejdříve číslované rady ve druhé části a od nich se vrátit k teoretickému úvodu. Při pozorování přírody je to ostatně podobné: nejprve vnímáme rozkvetlý (nebo uschlý) strom, to je to nahoře, viditelné prvním pohledem. A od toho, co vidíme, můžeme postupovat hlouběji, ptát se, odkud strom bere sílu nést ovoce, jak souvisí se stromy (pojmy) okolo…

Kniha je výběrem textů z cyklu Pro homine, který v letech 2005–2011 psal Milan Balabán do časopisu Protestant. Odtud je vybral Jáchym Gondáš.
Jako je strom oživen květy, rozkvete kniha ilustracemi. Zde jsou to linoryty Jany a Petra Tureckých, možná na nich poznáte i některé českobratrské evangelíky.

„Varujme se hubnutí duše. Ztuberkulóznění našeho života, zrezivění své zbožnosti. Věřme, že Bůh nám, vyvedencům z Domu strázní, dá včas po chlebíku a sem tam i po křepelce. Učme se střídmosti, uměřenosti, pěstujme své zdraví a buďme – konečně – vděčni. Jinak nás sežerou démoni!“

Lenka Ridzoňová

Český bratr 3/2013.

secesní dvorana hlavního nádraží v Praze

Ubírá-li se člověk na pražském Hlavním nádraží z haly k vlakům, může nad sebou spatřit mohutnou klenbu původní secesní dvorany, z jejíchž ztmavlých stěn padá omítka. Pohled to je roztodivný, neuvěřitelný – jako by se nad ním otevřel průhled do jiného světa, který kdysi byl, ale pominul. Podobně je to s naším vztahem k první republice – historik Pavel Kosatík říká, že její „myšlenková suverenita“, znásilněná v roce 1938, už nebyla obnovena, ba dokonce si ji už „vůbec neumíme představit“.

Přemysl Pitter (1895–1976) je posledním autentickým svědkem tzv. české otázky, intelektuální výlohy předválečného Československa. Vytrhává ji ze zapomnění, zvěstuje něco, co je už neuvěřitelné. Tzv. česká otázka předkládá Čechům myšlenku, že jejich národní existence není trpně odsouzena například k „odvěkému zápasu“ s Němci či Evropskou unií, ale má vyšší smysl a cíl, který realitu aktivně a pozitivně přetváří na způsob jejího „vnitřního světla“. Je to civilní teologie, kterou naznačil Hugo Schauer a v roce 1895 artikuloval Masaryk v knize, která jí dala jméno. Jejími erby jsou pravda a spravedlnost. V žádném jiném národě se o těchto pojmech v tak dynamickém smyslu nehovoří.

Načrtnutá epistemologie nepřežila období 1938–1945, kdy se veřejný prostor pod hrozbou násilí vyprázdnil a s tím utichla i diskuse o „posledních“ (chcete-li „předposledních“) věcech. Komunisté na sebe navlékli střepy, co po ní zbyly, jako fasádu, aby za ni skryli svou svévoli. Pitter nicméně ještě na jaře roku 1968, kdy začíná psát svou Duchovní revoluci v srdci Evropy, věří, že dějiny českého národa lze přehlížet jako jedno zorné pole, jež provází a soudí vyšší moc. V komunistickém režimu spatřuje moment největšího pokoření národa a odůvodňuje jej nepochopením a zradou úkolu, který Bůh Čechům uložil (mj. násilím na sudetských Němcích).
V přicházejícím Pražském jaru rozpoznává průlom pravdy, který – jak konstatuje – vyšel z řad věrných straníků, což je pro mnohé křesťany, kteří tak dlouho mlčeli ke lži a nenávisti, zahanbující (s. 109). Češi se podle Pittera mohou obrodit jen z „vlastní opravdovosti“ a znovu vítězit, ovšem nikoliv mocí fyzickou (např. objemem exportu), ale „převahou ducha“. Onu „opravdovost“ mohou najít v odkazu svých velkých předků a právě jim patří tato kniha.
Sestává ze čtivých a sevřených medialonků věnovaných knížeti Václavovi, Janu Milíčovi z Kroměříže, Janu Husovi, Jeronýmu Pražskému, Petru Chelčickému, bratru Řehořovi, Janu Amosu Komenskému a Tomáši Garrigue Masarykovi. Milíče si Pitter cení obzvláště, přičemž v něm vidí „otce české reformace“. V doslovu nadepsaném příznačně „Pravda vítězí“ se Pitter hlásí k přesvědčení, že Bůh k nám skrze dějiny našeho národa promlouvá i nadále, a zakončuje jej „Modlitbou za Československo“ Karla Čapka. Jeho útlá kniha se v první řadě obrací k Čechům jako svědectví o jejich „celistvých“ dějinách, nicméně má i širší význam. Její německé vydání (1968) posloužilo Němcům i Švýcarům jako klíč k porozumění Pražskému jaru a v tomto významu – jako plaidoyer pro českou „vysokou“ intelektuální kulturu – dalo vzpomenout na text Franze Werfela „Co daly české země Evropě“, psaný v Paříži roku 1938. České vydání z roku 1974 pak významně ovlivnilo český exil, který Pitter svou osobností spojoval.

A jak to je s tzv. českou otázkou, o níž Pitter tak zaujatě svědčí, dnes? Leckdo je z dějin unaven. Pitterovská imaginace se zdá, ne-li nemožná, pak zbytečná. Tu otázku položenou kdysi dávno slyšíme již jen slabě a z velké dálky. A přesto tu stále je, potměšile visí ve vzduchu a charakterizuje naši dobu. Projevuje se v dějinách lidstva a národa Bůh? A pokud ano, jakým způsobem?

Tzv. česká otázka se rozpadla se na tisíc kousků. A přece stále existuje možnost, že se někdy v budoucnu zvedne vítr a tyto zlomky zcelí do mohutného otazníku, který zastíní náš národní obzor a donutí nás hledat (a najít) odpověď. Pitter o tom ani na okamžik nepochybuje.

Jan Jüptner

Pitter, Přemysl. Duchovní revoluce v srdci Evropy. Praha: Kalich, 2011. Doslov ke třetímu vydání napsal Jiří Beneš. s. 112.

Český bratr 2/2013.

Co obnáší křesťanství?

Nikoli křesťanství, jehož obsah stručně shrnují encyklopedie náboženství, ale to, v němž člověk z křesťanské rodiny vyrůstá, a to, které na sebe člověk takříkajíc zvenčí bere spolu se křtem, i když to někdy zčásti zjistí až zpětně. Právě odpověď na takto položenou otázku se pokouší nabídnout knížka s mírně školometským titulem ABC křesťanství. Zadání to není snadné, protože křesťanství se od počátku vyznačuje pestrostí forem a rozmanitostí názorů. Autor, David Winter, má však jako bývalý ředitel redakce náboženského vysílání BBC ty nejlepší předpoklady k tomu, aby se takového úkolu  zhostil s úspěchem.  Na první pohled ABC křesťanství připomíná jednu z těch knih, které se nejprve prodávají za velké peníze a později jsou v nákupních centrech k mání za pakatel: křídový papír, bohatý obrazový doprovod, komponované dvoustrany, textu spíše méně nežli více. Ti, kteří mají odpor ke knihám zvaným obrazovky, by se však neměli dát odradit: barevnost doprovodu je v tomto případě především způsobem, jak dovolit též obrazu vypovídat o barevnosti křesťanských tradic. Na začátku každé dvojstrany nalezneme jakési základní postižení tématu.

V našem českém světě, v němž křesťanství dávno není součástí běžné kultury, je důležité, že výklad nepředpokládá žádné předběžné znalosti: je srozumitelný pro toho, kdo o tématu slyší poprvé, ale může zaujmout i křesťanského repetenta. Pojetí je velkoryse ekumenické a mimořádným úspěchem knihy je to, že tato „všekřesťanskost“ obvykle nepůsobí rozbředle: to, na čem se většina křesťanů shodne, lze snad nakonec přece jen nějak vyjádřit. Rejstřík témat se nevyhýbá ani otázkám složitým a sporným: „svatým“ válkám, štěpení církví a vzniku sekt, a v poslední části vztahu křesťanství k problémům dnešního světa – válce, chudobě, rasismu či životnímu prostředí.Po základním nástinu následuje mozaika problémů a situací, které se zvoleným tématem nějak souvisejí. Výmluvnější než dlouhý hovor o tom, kdo je a kdo není mučedník, je svědectví postav jako Dietrich Bonhoeffer či Maxmilián Kolbe. Jejich životní příběh to řekne lépe – a kdo to či ono jméno slyší prvně, má hned podnět k dalšímu čtení.

Sympatickým rysem výkladu je to, že dává zaznít i pochybám a bere vážně  „podvratné“ otázky: proč Bůh nedělá dobré věci, aniž bychom ho o to žádali? proč modlitba nemůže některé věci změnit? není to nakonec jen berlička neschopných? A co se mi líbí nejvíc, není na ně jen jedna vyčerpávající odpověď. Kniha podle mého soudu přesvědčivě ukazuje, že ke křesťanství patří též svobodný prostor, v němž se můžeme setkávat jako kropenatí bratři a sestry, a ještě se z toho těšit. Jak to vyslovuje ekumenické „krédo“ (s. 83): „V základních věcech – jednota. V nepodstatných věcech – svoboda. Ve všem pak – láska.“ Zvlášť šťastným dokladem této jednoty v rozmanitosti jsou klasické citáty biblických autorů, ale i neotřelé výroky významných postav dějin křesťanství. Za všechny bych uvedla jeden z oddílu Uctívání a bohoslužba: „Bible začíná stvořením a končí bohoslužbou. To je směr, kterým se máme ubírat. Člověk nalezne pokoj a smysl  života, když bude uctívat toho, který ho stvořil“ (Michael Marshall).

Shrnuto a podtrženo: ABC křesťanství je křesťanství ke cti a neprohloupí sbor, který si knihu pořídí do sborové knihovny. Je to pozvání pro každého, kdo chce do křesťanství lépe proniknout a přitom nepřijímat hotové, jednoznačné pravdy.

Šárka Grauová

WINTER, David. ABC křesťanství. Praha: Česká biblická společnost 2010. 128 s.ISBN: 978-80-87287-05-7

Český bratr 2/2013.

Čas – máte čas?

Jak rozvrhnout čas, abych za den stihla všechno, co chci i musím? A proč je vlastně time management také duchovní a ne jen organizační úkol? Jak se vyrovnat se změnami, které jednotlivá období lidského života přinášejí také pro lidského ducha?
Autoři Anselm Grün (benediktin) a Friedrich Assländer (manažer a poradce firem) ukazují v knize Time management jako duchovní úkol, jak poznat své základní hodnoty a jak na nich postavit své zacházení s časem. Jak se naučit rozlišovat, co je podstatné a co vedlejší. Jak čas efektivně a zároveň moudře využít pro duchovní růst a spokojený život. Názvy kapitol jako Zvolnit tempo, Ora et labora a Praxe řízení sebe samého lákají ke čtení.

Po čtení sebekriticky přiznávám: Vlastně mám čas na to, na co jej mít chci. A problém neleží až tolik v podmínkách, ve kterých žiji. Jednotlivým činnostem věnuji čas podle důležitosti, kterou jim přikládám. A často je pro mě něco velmi, velmi důležité, ale v praxi dané činnosti (věci, člověku, modlitbě, Bohu), nevěnuji čas. Tak svým rozdělením času vlastně ukazuji, že pro mě to něco vlastně není důležité. Něco, co říkám, není v souladu s tím, co dělám. Večer jsem uštvaná a vlastně jsem za celý den nic moc neudělala. V jednom kuse pořád doháním něco, co jsem zameškala a vlastně je těch zameškaných věcí čím dál víc. Jak se to stalo, že se to tak stalo? A hlavně: co dělat, abych žila jinak, líp, v souladu s tím, co vím, že je dobré.

Máte-li to podobně a nechcete-li se nechat kolébat větami nemám čas a nemohu s tím nic dělat, zkuste realizovat něco z toho, co píší autoři knihy Time management. Přestože je to náročné čtení a těžká realizace, je obojí možné a nakonec uspokojivé. Čtení knihy zabere čas – získala jsem ale nečekaně čas na klidné přemýšlení, čas, který mi předtím dost scházel. A v tomto nalezeném čase jsem pak mohla v klidu přemýšlet a vyjít ze své víry a na ní postavit svůj time management. K užitku mému a mému okolí.

Kateřina Frühbauerová

ASSLÄNDER, Friedrich, GRÜN, Anselm. Time management jako duchovní úkol. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. 223 s.