Český bratr 11/2013.

Chci vypravovati něco rozmarného a počínám u hrobu…

Od přečtení knihy teologa Tomáše Kotrlého Pohřebnictví, právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků by potenciálního čtenáře, nepůsobícího profesně v tomto oboru, mohl odradit katalogizační záznam Národní knihovny ČR na rubu titulního listu, obsahující hesla „právní předpisy“, „příručky“. A to by byla škoda. Nedrží totiž v rukou jakousi nudnou příručku, protkanou jen směsicí paragrafů, ale mimořádně zdařilou publikaci, určenou nikoli pouze pracovníkům státní správy a subjektům působícím v této oblasti. Poprvé uceleně historicky popisuje problematiku pohřebnictví nejen z hlediska práva, ale i etiky. Autor v ní velice vhodně kloubí teoretické otázky s příklady z praxe s využitím české i zahraniční judikatury, nevyjímaje například specifický vztah státu a náboženství v sekularizovaném Švédsku, kde při pohřbech převažují rituály luterské církve.

Kniha je rozdělena do čtyř částí (Vymezení, Péče o lidské pozůstatky, Péče o lidské ostatky a Péče o pozůstalé), které jsou dále podrobně členěny. Kromě úvodní části, v níž čtenář podnikne krátký poutavý vhled do historie pohřbívání včetně římského práva, je každý ze zbylých tří oddílů ukončen autorovým shrnutím, vybízejícím zároveň k zamyšlení. Příjemným zpestřením je neobvyklé motto některých podkapitol – básně s hřbitovní tematikou převážně známých autorů (např. Bohuslav Reynek). Bezesporu zajímavostí je i zařazení Beduínské básně z 8. století před Kristem. Škoda jen, že čtenář nepozná, jde-li o pouhé úryvky, či celá básnická díla.

V druhé části autor čtenáře zřejmě překvapí informací o možnosti zajistit pohřeb svépomocí „de lege“ bez participace pohřební služby. A obdobně bude čtenář zřejmě udiven v prostoru Evropy ryze českým tabu nepohřbívat děti, které se narodily mrtvé a které, přestože mají právo na respektování piety, jsou u nás jako biologicko-patologický odpad likvidovány v nemocničních spalovnách. (Díky zde obsažené vyčerpávající právní analýze pohřbívání takových dětí vzniklo v ČR v druhé polovině roku 2013 občanské sdružení Tobit.). Přes stať o důstojnosti lidských ostatků nebo o veřejných a neveřejných pohřebištích dospěje čtenář k závěrečnému oddílu, který mu odkryje příjemné zjištění, že konečně někdo dokáže říci veřejně, že v pohřebnictví jde především o pozůstalé, nikoli o mrtvé.

Slabinou této výjimečné publikace je pak kromě místy nikoli bezchybně provedených korektur nakladatelem nevhodně zvolená velikost písma. Přesto byla kniha již v prvním pololetí u nakladatele rozebrána a má nepochybně ambice stát se vítaným pomocníkem nejen provozovatelům pohřebišť, kterými mohou být od roku 2012 i církve jako jejich vlastníci, ale i základem pro vzájemný dialog, úvahy a inspiraci psychologům, lékařům, sociálním pracovníkům a právníkům.

Pro ostatní, netoliko křesťanskou čtenářskou obec by se mohla kniha tohoto renomovaného autora stát pomyslným odrazovým můstkem k hlubšímu zájmu o poslední věci člověka, a to včetně čtenářů samotných.

Jana Vališová

KOTRLÝ,Tomáš. Pohřebnictví, právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků. Praha: Linde 2013. 312 s. ISBN 978-80-86131-95-5

ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. (*1972) je nejen v akademickém prostředí uznávaný odborník v oblasti pohřebnictví, ale také první profesionální poradce pro pozůstalé, zakladatel občanského sdružení Tobit a autor řady odborných článků. Díky své dlouholeté badatelské a výzkumné práci je i tvůrce databáze krematorií a pohřebišť v ČR, zpřístupněné na internetových stránkách www.pohrebiste.cz. Vedle publikační činnosti se také účastní přednášek a odborných seminářů (např. v březnu letošního roku přednášel na ETF UK v Praze pro akademickou obec a veřejnost na téma Etické otázky pohřebnictví).

Český bratr 10/2013.

„Rozptýlil pyšné myšlením srdce jejich.“ (Lk 1,51b) „Rozptýlení je opět pojem ze Starého Zákona, z vojenského prostředí. Podle Žalmu 68 ‚povstane Bůh a rozprchnou se nepřátelé jeho, a utekou od tváře jeho ti, kteří ho mají v nenávisti‘. Rozptýlení přináší rozklad nepřátelské síly, která tím ztrácí údernost. Rozptýlení pyšných postihuje nejdrzejší složku odboje proti Bohu. Všimli jste si jistě, že pýcha má v Bibli velmi špatný zvuk. Mnohé zjevné viny člověka, které bychom považovali za pohoršlivé a nejvyššího trestu hodné, nedosahují u Boha takového odsouzení jako pýcha. Pýcha je právě v tom zhoubná, že Boha nepotřebuje. Na co Boha, jestliže sám shlížím z vědění, poznání a pravdy? Pýcha může být i skrytá: ,pyšné myšlením srdce jejich‘; člověk se může tvářit pokorně, a přesto v srdci, v nitru ho ovládá pýcha…“
Tak kázal Pavel Skála v Miroslavi v adventu 1994. Výběr jeho kázání můžeme nyní najít v knize O svatosti milosrdného Boha, kterou vydalo nakladatelství EMAN.
Pavel Skála (1956–2003) působil jako farář ve sborech ve Strmilově, Miroslavi a Horní Krupé.
Na daném úryvku z kázání na text Lk 1,51–53 je znát hned několik věcí typických pro celou knihu. Textem některých kázání je jen několik málo veršů. Kázání jsou biblická. Kazatel se systematicky zabývá téměř každým slovem. Hledá porozumění a nabízí je čtenáři (resp. nabízel posluchači). Hledá ve Starém zákoně, v celé Bibli, hledá v katechismech a knihách teologů, často cituje, např. Luthera.
Kazateli se daří v kázáních spojit výklad a zvěst (což se kazatelům vždy nedaří). Tak se například dovídáme, odkud pocházelo bohatství Šalomounova dvora nebo v čem spočívala převaha silnějšího bojovníka. Ale Pavel Skála nezůstane v minulosti, „cennou biblickou diagnózu“ předává srozumitelně a aktuálně svým posluchačům a aktuální je i po letech pro nás, dnešní čtenáře.
Kazatel nás nešetří. Odkrývá skryté, ukrývané. Třeba svou pýchou se většinou veřejně nepyšníme. Ke křesťanovi patří pokora, jenže… nesmí to být pokora hraná, upozorňuje Skála, která znamená „pyšní myšlením srdce“.
Jaroslav Vítek říká o Pavlu Skálovi, že svým posluchačům i přes ušlechtilou dokonalost svého jazyka neposkytl krásná kázání. Jeho kázání jsou nesnadná. Byla nesnadná k naslouchání, jsou nesnadná ke čtení. Nepřejdou do lehčího tónu, nedají nám vypnout a oddechnout si.

Kázání do knihy ze Skálových rukopisů vybral Jiří Šimsa. U některých textů bylo vročení včetně času v rámci církevního roku, některá kázání sám jako editor k některému období přiřadil. Kázání tak pokrývají rok od adventu po dožínky. U některých kázání je i modlitba a písně, které se zpívaly.
V adventu čteme Mariin chvalozpěv, Vánoce a Nový rok nám otevře Matouš, postíme se s Izajášem, o Velikonocích k nám promluví Jan, na prázdniny od církevního roku jsme zváni domů k Micheášovi, knihu uzavírá žalm pro dožínky.

Život Pavla Skály skončil časně. S vděčností můžeme aspoň číst, co znělo z jeho úst. Na Velký pátek končil kázání slovy: „Naše naděje není v tom, co my jsme dokonali, ale že on dokonal.“
Taková je i naše naděje. To co vydrží, na co se můžeme spolehnout, je Boží milosrdné dokonávání.

Lenka Ridzoňová

SKÁLA, Pavel. O svatosti milosrdného Boha. Benešov: EMAN, 2013. 128 s.
ISBN 978-80-86211-90-9

Český bratr 9/2013.

Proměny náboženství v postmoderní době

V posledních dvaceti letech u nás vyšlo velké množství knih, umožňujících pochopit pomalý ústup náboženství z evropského kontinentu ve třech posledních staletích (sekularizaci), poznat specifika vývoje křesťanství v české společnosti a seznámit se s rychle se měnící náboženskou situací ve světě v posledních čtyřiceti letech. Kdo chce najít přehledný soupis všech těchto knih, může nahlédnout do závěrečných stránek knihy religionisty Pavla Hoška z pražské Evangelické teologické fakulty A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době.
Hoškova útlá kniha nabízí však mnohem víc než jen pečlivě sestavený seznam literatury vhodné k další četbě. Kdo někdy slyšel Pavla Hoška přednášet, ten ví, jak umí danou látku jasně rozčlenit, srozumitelně vysvětlit a především poutavě, často až napínavě podat. Ve své třetí knize naplnil Hošek své obdivuhodné umění strhujícího výkladu beze zbytku.
Kniha A bohové se vracejí je ve svých prvních dvou třetinách (tvořených čtyřmi kapitolami) přehledným shrnutím poznatků o zesvětštění západní kultury od nástupu novověku, o návratu náboženství do veřejného prostoru v posledních čtyřiceti letech, o podobách religiozity v postmoderní době a o specificky české situaci náboženství. Pro zájemce o takové shrnutí je tato část Hoškovy knihy zcela ideální – stručná a přitom obsahově mimořádně nabitá.
Vlastní autorské jádro Hoškovy knihy ovšem vidím v poslední třetině textu, v kapitole páté s názvem Postmodernita a evangelium. V ní autor vedle jasného výkladu vkládá do textu i vlastní srdce: v podkapitolách Křesťanství a kultura a Postmodernita a úkol církve se obrací k českým křesťanům všech vyznání (ekumenické porozumění pro specifika jednotlivých křesťanských tradic je pro něho samozřejmostí) a v přesně a výstižně popsané současné náboženské situaci se snaží upozornit na možnosti působení, které čeští křesťané mají, a na chyby, kterých se často mohou dopouštět a dopouštějí.
Hošek charakterizuje současnou dobu jako postracionalistickou, postideologickou, postindividualistickou, posttradicionální, postoptimistickou a postmaterialistickou. Promýšlení všech těchto vlastností naší doby ho vede ke zjištění, že čeští křesťané se mnohdy snaží svým současníkům odpovídat na otázky více než čtyřicet let staré (kladené v šedesátých letech) a neuvědomují si, že dnešní – zejména mladí – lidé už žijí pod zcela jinými duchovními vlivy.
Hošek vidí ideově vyhraněný ateismus jako ustupující a slábnoucí, převažující projev dnešní religiozity shledává v lidském hledání neurčitého „duchovna“, „něčeho nad námi“, často ezotericky zabarveného, hlavně ovšem zcela nezávazného a naprosto necírkevního. Takové „hledání vracejících se bohů“ je pro dnešní křesťany často těžko uchopitelné, takže na ně nedokážou odpovídajícím způsobem reagovat a ztrácejí tak zejména s mladými lidmi kontakt. Přitom třeba právě pochopení toho, že dnešní doba je postindividualistická a že lidskou touhou je patřit do společenství, otevírá křesťanům nadějeplný prostor. Otázka je, zda jsme však na „návrat bohů“ dostatečně připraveni.

Jan Šulc

HOŠEK, Pavel. A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době. Jihlava: Mlýn 2012, 142 s.
ISBN: 978-80-86498-48-5

Český bratr 7+8/2013.

Drago Fišer (1925) byl právník, ekonom, vysokoškolský učitel. Je však stále hledač. Bylo mu snad těžké věřit tak, jak se odpovědi kdysi učil v Heidelberském katechismu a slýchal je z kazatelen, a proto hledá. Hledal a hledá odpovědi, protože nechce věřit bez porozumění. Není mu jedno, jak nosně a úspěšně církev, které je členem, předává křesťanství.

Kniha Hledám slova pro hledající zachycuje Fišerovo vlastní hledání, přemýšlení a zejména reflexi teologické literatury i naší doby. Z hledání pak roste zkusmá nevtíravá nabídka toho, co jemu připadá nosné. Už jen poctivost a autentičnost této cesty je velmi inspirativní.

Kniha má pět kapitol. První se věnuje tajemství lidského života, otázkám po smyslu, proč, co, a možným odpovědím na tyto otázky. Druhá se ptá po kořenech náboženství, po tom, co je víra, po významu slova Bůh a po roli rozumu v životě víry. Třetí naznačuje, že v křesťanství lze pozorovat dvě tradice: synoptickou a nesynoptickou, tu, která snad věrněji zachovala Ježíšovo náročné učení, a tu, ve které galilejského Ježíše příliš zastínil a zakryl řeckými filozofickými termíny interpretovaný Kristus. Čtvrtá, nejrozsáhlejší kapitola je autorovým pokusem představit Ježíše, základní kontury jeho učení i životního příběhu a shrnout to nejpodstatnější pro následování Ježíše v naší době. (Škoda, že autorovi unikl komentář Jiřího Mrázka k Evangeliu podle Matouše, který je podle mého názoru v češtině nejlepším současným pokusem právě tuto synoptickou tradici představit.) V poslední kapitole se pak Fišer vrací k některým křesťanským dogmatům, která připisuje nesynoptické tradici, která mu v jeho osobní víře bývala (jsou) překážkou a která považuje (v jistém smyslu oprávněně) za překážku i pro leckteré z našich současníků.

Fišerova kniha mi trochu připomněla někdejší bestseller od J. A. T. Robinsona Čestně o Bohu (1963). I to byl tehdy pokus stručně seznámit (především za pomocí citátů) laické čtenáře s díly teologických autorů, která anglikánskému biskupu z Woolwiche přišla jako nosná pro poctivější víru a život z ní, a pokus tyto teologické podněty domýšlet. Fišerova kniha, jak naznačuje její podtitul Procházka teologickou literaturou, je rovněž snahou (samozřejmě subjektivní) z vesměs odborné literatury srozumitelně vyzdvihnout to, co může hledajícího ve víře posunout. Na výběru titulů, které Fišer poctivě excerpuje, je unikátní nejen velký záběr, ale také to, že sahá bez problému i k produkci německé či anglické, římskokatolické i židovské. (Knihu bych však rozhodně nepovažoval za další z řady těch, které z pěti titulů dělají šestý!)

S autorovými názory by šlo jistě místy polemizovat. Samo rozdělení na synoptickou (pro autora nosnou) a nesynoptickou tradici, či podle M. Balabána na hebrejské a řecké myšlení, je možná příliš zkratkovité. A právě ona nesynoptická tradice by si zasloužila větší a poctivější pozornost. Někde snaha promluvit stručně není příliš prospěšná, ale stejně se domnívám, že D. Fišer notně zahanbuje leckteré z nás, které bohosloví „živí“.

Kniha mě, jak naznačeno, mnohokrát mile překvapila, inspirovala, vyprovokovala. A to se mi nestává často. Je psaná laikem pro laiky, je psaná pro ty, kterým jejich víra či nevěra není lhostejná, kteří ke své víře či nevěře, ke svému ptaní po smyslu, přistupují či chtějí přistupovat poctivě. Vřele a rozhodně ji doporučuji tomu, kdo není spokojený s věroučnými poučkami, kdo je o své víře ochoten přemýšlet, vystavovat ji pochybnostem.
Myslím, že Drago Fišer mimo jiné dokazuje, že písmáci v dobrém smyslu toho slova ještě zcela nevymřeli a že i tato doba může přát poctivým hledačům, respektive těm, kdo by „…s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel….“ (Sk 17,11).

Ondřej Macek

FIŠER, Drago. Hledám slova pro hledající. Procházka teologickou literaturou. Jihlava: Mlýn, 2012. 152 s.
Kniha je k dostání u nakladatele nebo ve FS ČCE Praha 6 – Dejvice, Bubeneč za 100 Kč.