(ČB 7+8/2021) Tentokrát jsem si nevybrala žádný příběh z biblických podobenství, ale nalistovala jsem si 12. verš 12. kapitoly z Listu Římanům: „Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.“ Proč jsem si jej vybrala? Vlastně úplnou náhodou, při listování Biblí. Oslovilo mě, jak moc vypovídá o době, ve které jsme rok a třičtvrtě žili. Byla to doba, kdy jsme nevěděli, jak dlouho v tom stavu plném zákazů a omezení setrváme, jak dlouho ještě budeme žít v lockdownu, jak dlouho bude možné jen setkávání online… Budeme mít ještě odvahu a příležitost druhému stisknout ruku? To jediné, co nám zbývalo, bylo neztrácet naději, učit se trpělivosti a vytrvat.

Pokračování textu →

(ČB 6/2021) Rodina. Stůl, kolem kterého jíme, zpíváme, povídáme si. Střecha, pod kterou odpočíváme, tvoříme, hrajeme si, smějeme se, sdílíme trápení (a někdy si lezeme na nervy). Prostředí, z něhož pocházíme. Rodiče. Sourozenci, prarodiče. I ti, kteří žili dlouho před námi a známe je z vyprávění. A strýčkové a tety, bratranci a sestřenice. Bohatství vztahů, vlivů, příběhů. Některé příběhy mluví jasně, jsou povzbudivé i zavazující. Jiné mohou být obestřeny tajemstvím, moc se o nich nemluví. Ale i ty sem patří a mohou skrývat moudrost.

Pokračování textu →

(ČB 6/2021) Rodina je základní kostka do věže, kterou během svého života stavíme. Čím jsme starší, tím víc kostek na svoji „životní“ věž přidáváme a tím víc se vzdalujeme od základu. První, základní kostku pokládá naše rodina. Jednu kostičku přidáme ve školce, druhou položí paní učitelky v základní škole, třetí naši kamarádi. Po dílku do skládačky přidají i ti, kdo nás inspirují a motivují, ať už to je vedoucí z kroužku, trenér, farář… Svou kostkou do věže přispějí i knížky, které čteme, videa a filmy, které sledujeme. Učitelé ze střední školy, noví i staří přátelé, spolužáci, vrstevníci – ti všichni přidají svou kostku a věž stále roste a roste. Čím je vyšší, tím je těžší z jejího vrcholu dohlédnout k základu. Čím více vlivů ze světa přijímáme za své, tím více se vzdalujeme té úplně první, základní kostičce, kterou nám do vínku položili naši rodiče a všichni lidé, kteří nás od narození obklopují.

Pokračování textu →

(ČB 6/2021) Pro tentokrát jsem si vzpomněla na příběh o farizeovi a celníkovi z Lukášova evangelia, kapitoly 18., verše 9–14.

Jednou vstoupili dva muži do chrámu, aby se modlili. První byl vážený a důstojný farizeus a druhý byl jakýsi celník. Farizeus se začal modlit slovy: Bože, díky, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci anebo jako tamten celník. Postím se dvakrát týdně, a ještě k tomu dávám daně ze všeho, co získám.
Máme nad tím rozpaky, ale proč? Vždyť je to předpisový a podle všech pravidel bezchybný věřící, který poctivě dodržuje všechny požadavky; až na tu pýchu. My už jsme se naučili používat věty a fráze o své nedostatečnosti, navzdory své sebejistotě.

Pokračování textu →