(ČB 6/2021) Pro tentokrát jsem si vzpomněla na příběh o farizeovi a celníkovi z Lukášova evangelia, kapitoly 18., verše 9–14.

Jednou vstoupili dva muži do chrámu, aby se modlili. První byl vážený a důstojný farizeus a druhý byl jakýsi celník. Farizeus se začal modlit slovy: Bože, díky, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci anebo jako tamten celník. Postím se dvakrát týdně, a ještě k tomu dávám daně ze všeho, co získám.
Máme nad tím rozpaky, ale proč? Vždyť je to předpisový a podle všech pravidel bezchybný věřící, který poctivě dodržuje všechny požadavky; až na tu pýchu. My už jsme se naučili používat věty a fráze o své nedostatečnosti, navzdory své sebejistotě.

Zpět k příběhu. Celník, na rozdíl od farizeje, stál docela vzadu, neodvažoval se ani pozvednout hlavu a pohlédnout k nebi, jak jej svědomí hryzalo. Svou modlitbu započal slovy: Bože, slituj se prosím nad hříšným člověkem, jako jsem já… Ano, člověk, jako byl celník, lituje svých chyb, provinění, zklamání a prosí za odpuštění. Kdyby jen vážený farizeus tušil… I když je možné, že i přesto by celníkem pohrdal. Je těžké si přiznat svoji bídu, ale asi je to jediná možnost k novému začátku.

Evangelista – resp. Pán Ježíš Kristus – celé podobenství zakončuje takto: Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje bude povýšen.

Pane Bože, ty jediný vidíš do našich srdcí, vnímáš i naše pohnutky, co a jak děláme a proč. Jsi spravedlivý a slitovný. Děkujeme za to, že soud je ve tvých rukou. My sami chování a jednání druhých soudit nemáme, rozhodně ne s poslední platností. Prosíme, uč nás vzájemné úctě, lásce, pokoře, slitování, odpuštění. Daruj nám důvěru ve své milosrdenství. V chrámu, doma, kdekoli jinde.

Majda Lapáčková