(ČB 11/2021) Dnes jsem zvolila biblický příběh z Matoušova evangelia, kapitoly 26, verše 69.–75. Příběh je o tom, jak Petr třikrát zapřel Ježíše. Možná se divíte, proč v této předvánoční době píšu o tomto velikonočním příběhu… Když se na tento příběh ale podíváme z jiného úhlu pohledu, zjistíme, že v něm může jít také o jiné upozornění než jen o Petrovo zapření a že není jenom o tom, jak jsme hříšní. Nyní tedy jen v krátké rekapitulaci shrneme základní děj příběhu.
(ČB 10/2021) „Češi jsou nejateističtější národ v Evropě,“ říká jedno otřepané klišé. „Díky Bohu za to,“ chce se mi často dodat. V situaci, v níž víra, natož pak účast na církevním životě není považována za cosi automatického, je člověk nucen klást si otázky, které ho mohou chránit před lhostejností i dogmatickým zakonzervováním ve vlastních názorech. Pokračování textu
(ČB 10/2021) Opusťme grafické znázornění vývoje církve, které nechává od letnic růst jeden kmen a z něj pak nechává vyrašit tu tlustší, tu tenčí větve. Od počátku to bylo hodně divoké houští. Představě jedné církevní organizace výrazně nahrál až rozpad Římské říše, kdy se církevní struktura stala jedinou zárukou pořádku. Pokud zůstanu u obrazu stromu, tak si církev po roce 313 přirovnejme k vyšlechtěné bonsaji. Ve čtvrtém století už jsou pilně vyštípávány a odřezávány ostatní pruty i nepohodlné větvičky a kmínek je kroucen tak, aby vyhovoval státním zájmům nabídnout lidu jednotící ideu pro zachování pořádku.
(ČB 9/2021) Léto skončilo. Pomalu se vracím z prázdnin zpátky do reality všedního dne. Na konci takového všedního dne, plného úkolů a povinností – to už mám všeho nad hlavu – zasednu k večeři, pak si sednu do křesla a naučeným grifem spustím televizi, u které se už, doufám, nebudu muset namáhat s nějakým velkým přemýšlením.