(ČB 10/2021) „Češi jsou nejateističtější národ v Evropě,“ říká jedno otřepané klišé. „Díky Bohu za to,“ chce se mi často dodat. V situaci, v níž víra, natož pak účast na církevním životě není považována za cosi automatického, je člověk nucen klást si otázky, které ho mohou chránit před lhostejností i dogmatickým zakonzervováním ve vlastních názorech.

Snad i proto se v zemi, kde je katolíků jen hrstka a evangelíků skutečně jen hrstička, mohou zvlášť mezi přáteli z různých křesťanských denominací zdát konkrétní konfesijní rozdíly banální. Pro dnešního evangelíka asi není těžké cítit se autenticky osloven evangelijní zvěstí při četbě některého katolického autora nebo na katolické mši. Někdy spíš člověk propadá rozčarování nad malicherností mnohých konfesijních rozdílů nebo třeba nad tím, že při katolické mši oficiálně nesmí přistoupit ke stolu Páně. Je přitom možné nadávat na zabedněnost všech možných církevních vedení (samozřejmě hlavně na to katolické), nebo přijmout část odpovědnosti za ekumenický dialog i na sebe a alespoň občas se pobavit s někým z přátel z jiné církve nad kávou nebo nad pivem. A to nejen proto, že Lutherův příklad učí, že mnohá teologická moudrost může vyrůst z přátelského posezení u stolu. Církev je konec konců tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Kristu, nikoli v řádech a katechismech.

Právě v osobním rozhovoru se obvykle odhaluje celá řada vzájemných stereotypů (z nichž obávám se mnohé, zvlášť o katolících, člověk občas odhalí i v prostředí evangelické mládeže) i banální skutečnost, že neexistuje křesťan žádné církve, jehož osobní víra by přesně odpovídala oficiálním církevním konfesím a katechismům. Leckterému katolíkovi může být blízká větší evangelická otevřenost (na příklad v otázkách LGBTQ+ komunity nebo postavení žen v církvi), evangelíka může naopak oslovit něco z pestré církevní tradice, od motivů z katolické mystiky po vážnost přikládanou liturgii či večeři Páně.

Jde-li však v ekumenickém hnutí nikoli o sjednocování za každou cenu, ale o vzájemné uznání při zachování plurality, nemůžeme se jen vzájemně poplácávat po zádech. I v přátelském dialogu mohou být některé odlišnosti naopak podtrženy. Mohou člověku pomáhat tříbit vlastní stanovisko, a přitom umět pochopit odlišnou pozici, ale především učí rozlišovat to pro křesťanskou víru podstatné od podružného.

Podobný model může v ještě vyhraněnější podobě platit i v rozhovorech s přáteli, inklinujícími ke zcela jiným náboženstvím nebo halíkovsky řečeno s „hledajícími něcisty.“ I zde se člověk mnohdy s radostí setká s pohledem na svět, obsahujícím hluboce křesťanské motivy, i když třeba pojmenované jinými slovy, i se závažnými otázkami, které mohou prohlubovat chápání vlastní víry. Můžeme tak být chráněni před nebezpečím křesťanské ekumeny, chápané jako společnému zajištění proti okolnímu „bezbožnému“ světu. Ostatně člověk má (ať se to žel leckdy nedaří) ve světě zvěstovat evangelium a ne evangelictví.

Eliška Foukalová, pexels.com