Český bratr 8/2012.

V současné době stále více medializované „předváděcí akce“ jsou ve své podstatě krystalickým příkladem násilí na seniorech. Praktiky firem založené na zjištění, že starší lidé vzhledem ke svému věku neudrží tak dlouho pozornost, dříve se unaví a pod emočním tlakem může schopnost jejich kritického myšlení klesat, umožňují nejen prodávat zboží nekvalitní a mnohdy i několikanásobně předražené, ale dostávají seniory prostřednictvím nejrůznějších úvěrů taktéž stále častěji do dluhové pasti. Na předváděcích akcích přitom dochází k psychické manipulaci, občas dokonce i k fyzickým útokům, dá se také mluvit o omezování osobní svobody.

Díky zveřejněným zkušenostem jednotlivých seniorů i soudobé snaze některých novinářů a zástupců odborné veřejnosti odhalit chování firem, které předváděcí akce pořádají, si můžeme udělat poměrně přesný obrázek o tom, čemu se senioři v případě návštěvy obdobné akce „dobrovolně“ vystavují…

Dobrovolně
Tímto slůvkem se zaklínají ti, jimž na dané praxi nepřijde nic nepatřičného. V prvé řadě samotné pořádající firmy, podle jejichž názoru jsou klienti s poskytovanými službami spokojeni, což dokládají například (neověřitelnými) celkovými počty účastníků těchto akcí a argumentem, že mnoho z nich se „předváděček“ účastní opakovaně. Pokud se snad při takových akcích děje něco nepatřičného, pak zcela určitě u konkurenčních firem, nikoliv při těch jejich… Dobrovolností argumentují i mnozí lidé mladšího věku, dávající tím však zároveň najevo, že o problémech, se kterými se senioři potýkají, nemají nejmenší ponětí. Proč tedy senioři na podobné akce jezdí?
Podle dokumentovaných příběhů jsou zde dva hlavní důvody: finanční a sociální. Předváděcí akce, nabízené v marketingové terminologii jako „výlety“, jsou na první pohled cenově výhodné – za méně než sto korun slibuje letáček ze schránky výlet na nějaký hrad či zámek, dárek v podobě například kuchyňského spotřebiče nebo potravin a na místě předváděcí akce ještě oběd zdarma. Mimochodem – na letáčku k akci bývá často uváděno, že manželský pár bude obdarován něčím hodnotnějším než jednotlivec. Důvod je jediný, aby se při nabídce zboží senioři nemohli „vymlouvat“, že se nemohou poradit s manželkou/manželem. Senioři mají přitom celkem jasnou představu, co by je toto všechno stálo při „plné ceně“ a vzhledem k jejich (ať už skutečné, či vnímané) limitované finanční situaci jim zlevněná nabídka připadá více než zajímavá.
Dalším aspektem je sociální funkce „výletů“. Předváděcí akce se pro mnoho seniorů stává příležitostí „dostat se mezi lidi“. Množství jejich sociálních kontaktů totiž s přibývajícími roky klesá a příliš silné už mnohdy nejsou ani vazby s dětmi. Cesta autobusem na akci a z ní se tak pro ně stává možností popovídat si s vrstevníky i udělat si nové přátele. Zároveň by se mnoho seniorů na takový výlet samo či s partnerem těžko odvážilo a předváděcí akci berou i jako způsob, jak si rozšířit obzory a podívat se na zajímavá místa. To, že prodejní akce přináší více zklamání než čehokoliv jiného, je již druhá věc.

Řekni ďáblovi ano
Co se stane ve skutečnosti? Autobusy dovezou seniory do nějaké malé obce, kde je v místní restauraci prodejci zamknou, aby během předváděcí akce nikdo z nich neopustil sál (i kdyby chtěl byť jen na WC), a pak to celé vypukne. Efektní předvádění zboží (vysavače, deky, hrnce či cokoliv jiného), o kterém prodejci pronášejí samé superlativy, všechno je skvělé, revoluční, šetří to čas a peníze a především to pomáhá zůstat zdravý, nemá-li to přímo zázračně léčebné účinky. Mnohaletá záruka je samozřejmostí. A neopomenou zdůraznit, že přítomní mají jedinečnou příležitost tento výrobek získat.
Během této části prodejci použijí manipulativní techniku, které spočívá v tom, že když člověk několikrát po sobě souhlasí, bude mít tendenci souhlasit stále. Na počátku tedy senioři dostanou otázky, na které není problém odpovědět kladně: Záleží vám na vašem zdraví?, Ocenili byste něco takového doma?, Ocenily by to třeba vaše děti?, Máte rádi své děti a vnoučata?, No není to skvělé? atd. Když pak dojde na cenu daného zboží, i tehdy v člověku zůstane tendence souhlasit s tím, o jak výhodnou koupi jde.

Manipulativní techniky

Šíře používaných manipulativních technik, které mimochodem vycházejí z příruček CIA z padesátých let o tom, jak vést výslech, je skutečně široká. Prodejci se například pomocí další techniky zvané „indukování regrese“ snaží, aby se pro seniory v sále stali autoritou, se kterou pak nejen že nebudou mít tendenci diskutovat, ale které se naopak budou snažit zavděčit.
V momentě, kdy prodejci mají za to, že se tak stalo, přichází další fáze akce. Z příjemných uhlazených mladých mužů se stávají najednou kárající učitelé, ba trestající vychovatelé. Stačí totiž, aby si některý z přítomných seniorů dovolil s něčím nesouhlasit, cena se mu zdála příliš vysoká nebo třeba přímo řekl, že prezentovaný výrobek prostě nechce a nepotřebuje. Rázem se stává terčem posměšných poznámek i vyložených slovních útoků ze strany prodejců. Někdy dokonce dojde i na strkanice. Atmosféra v sále rázem zhoustne. Nechápavé, ba vyděšené pohledy. Co se to stalo? Reakce v sále však nesměřuje k odporu proti metodám prodejců, ale k tomu, aby se dříve příjemná a přátelská atmosféra vrátila. Zvláště, když například rebelujícímu seniorovi prodejce vyhrožuje, že jej nevezme do autobusu, ať se domů dostane, jak chce… Výsledkem je pocit vlastního provinění a ještě větší snaha být poslušný, ba touha zavděčit se.
Přitom přesně tak fungují i předem ohlášené dárky: když dostanu něco zadarmo, měl bych se jim odvděčit – tím, že si něco koupím… Prodejci následně znovu zopakují, jak jedinečnou příležitost získat tak úžasný výrobek přítomní mají. A že ta cena, kterou řekli na začátku, ta pro daný den vlastně neplatí, nebo že sice platí, ale k danému výrobku dostane kupující spoustu věcí v hodnotě i desítek tisíc zdarma… Případně díky rychlému kývnutí na nabídku, prostřednictvím „speciálního“ kuponu či výhry v jakési okamžité „soutěži“ – většinou „tombole“ – mohou získat ono zboží za ještě lepších podmínek než kdykoliv předtím. A neopomenou zdůraznit, co přítomné čeká, když si výrobek nepořídí. Ono předražené zboží je totiž podle prodejců vlastně jediný způsob, jak zůstat zdravý (neboť zdraví je hlavní téma celé předváděcí akce – jedná se přece o jeden z nejpalčivějších problémů stáří).

Čas na lámání chleba…
Pokračujme dále. V situaci, kdy senioři nemají dostatek relevantních informací o produktu a nemohou posoudit jeho skutečnou hodnotu, jsou otupělí po náročné prezentaci a zároveň s pocitem „výhodné koupě“ a s touhou se prodejcům zavděčit, dochází na lámání chleba, tedy výzvu ke koupi a následné podepisování smlouvy. Pokud si některý z účastníků nechce či opravdu nemůže zakoupit prezentované zboží, i tak mu nabídnou prodejci, jak projevit svou vděčnost. Je tu ještě „drobnost“, od aviváže po lžíci na boty, prostě něco prodávaného za zhruba sto padesát korun.

První část akce přitom v jistých případech může trvat čtyři až pět hodin, během nichž senioři seděli na nepohodlných hospodských židlích, bez jídla a pití, bez možnosti dojít si na toaletu, okřikováni, když si chtěli vyměnit pár slov se sousedem vedle u stolu, ať už to byl někdo neznámý, či partner. Únava, ztráta pozornosti a manipulace mezitím udělala své. Koupě už přestává být prostředkem, jak získat něco „hodnotného“, ale způsobem, jak celé martyrium ukončit a dočkat se slíbeného oběda, dárku a výletu.

Aby však prodejci zamezili případnému vlivu ostatních v sále, podepisování smlouvy se zájemci proběhne v oddělené části prostoru. Dokonce ani ten, který výrobek tak zdařile prezentoval, zde není. Je tu někdo jiný, „cizí“. Někdo, kdo není ten příjemný naslouchající mladý muž, jim předloží mnoho stránek jakési smlouvy, psané malým písmem, a pokud nemají dostatek hotovosti, hbitě přijde s další smlouvou o spotřebitelském úvěru, jejíž písmo je snad ještě menší. Pokud některý zájemce má snahu si text nejprve přečíst, dostane se mu dalších invektiv, nedosahuje-li příjem dostatečné výše pro sjednání úvěru, přimyslí prodejce seniorovi partnera ve společné domácnosti, s jehož fiktivním příjmem už budou podmínky úvěrové společnosti splněny.

Slibovaný výlet a dárek
Konečně. Je tu oběd. Ale výlet? Když už k němu opravdu dojde, z celodenní akce se stává hodina či dvě. Za tu dobu nelze stihnout prohlídku zámku či hradu, povětšinou pak zbývá jen podívat se na památku zvenku. Případně ani na to není dost času, za což si podle prodejce mohou senioři sami, když jim to dnes tak dlouho trvalo. Zbývá ještě dárek. Podstatný důvod, proč se mnoho seniorů předváděcí akce účastnilo. Leč občas ani ten nedostanou všichni, jen ti, co si něco koupili. Protestovat je možné, už je po akci, také prodejci si dovolí upřímně říci, co si myslí. To, že nepotřebují ty, kteří si nic nekoupili, že když jim je líto dát „pár korun“ za lžíci na boty, neměli nikam jezdit. Rozčarování z celého dne je tak definitivní.

…a podveden cítiti se budeš…

To největší rozčarování však teprve přijde. Odchodem ze sálu začíná v těch, kteří zaplatili či se upsali k zaplacení mnoha desítek tisíc, klíčit podezření, že neudělali dobře. Pohled na krabice, které si nesou, je v tom utvrzuje. Doma se vrací zdravý selský rozum a střet s realitou je drsný. Zmanipulovaným seniorům dochází, že se nechali napálit. Jako by to v té restauraci ani nebyli oni… I ti, kteří si jeli „jen“ pro dárek a na výlet, často podlehnou. Jak se jim to mohlo stát? Vinu hledají u sebe a někteří z nich se sami před sebou příliš stydí, než aby se snažili dodatečně bojovat za svá práva. Ty, kteří se o to pokusí, čeká dlouhý a náročný proces, jehož výsledek bývá většinou tristní. Pokusy vrátit zboží, přes ujištění během předváděcí akce, že to není problém, posléze naráží na odpor zástupců firmy. Navíc úvěrový kalendář je tvrdý a neúprosný a výše splátek bývá v porovnání s výší důchodu děsivá. Mnohý ze seniorů svůj nákup sám před sebou omlouvá tím, že to přece koupil dětem, jiný se svým příbuzným naopak bojí přiznat.
Pak se jednoho dne ve schránce objeví obálka s dalším barevným letákem a vidina dárku mnohdy dokáže přehlušit vzpomínky na urážky, únavu, zklamání i vlastní selhání. Někteří odborníci přitom v této souvislosti mluví o závislosti, podobné závislosti na hracích automatech.

Marek Hejduk
(ilustrační obrázky www.denik.cz a web)

Český bratr 7/2012.

Život Jany Škubalové (1981) je už asi nerozlučně spojen s Afrikou, kde několik let žila i pracovala. Studovala humanitární a rozvojovou pomoc ve Francii, na svých cestách poznala exotické africké země jako Mali, Niger, Burkina Faso, Madagaskar nebo Maroko. Po letech se vrátila domů a našla místo, které s rozvojovou pomocí bytostně souvisí. Od loňska pracuje ve Středisku humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE.

Když se řekne Afrika, co tě napadne jako první?
Mně toho napadá strašně moc. Ve třech zemích jsem žila, mnohé další jsem navštívila. Afrika není země, ale kontinent, a proto je velice pestrá a barevná. Hodně lidí říká, že Afrika je žlutá, černá či oranžová, pro mě je především rezavá – cihlová. To je barva, která mě provázela všude – na polích, na skalách, na silnicích, a dokonce i na mé oblečení sedal rezavý prach.

Když se člověk podívá na tvůj životopis, tak chvíli musí přemýšlet, jestli jsi více času žila doma nebo v cizině. Jak ses vůbec dostala k tak exotickým cílům?
Kdyby mně někdo v devatenácti řekl, že budu žít v Africe, tak bych si asi klepala na čelo. Šlo to postupně. Nejdřív jsem žila v Německu, pak ve Francii. Ze sedmiměsíčního pobytu v Marseille se vyklubalo osm let ve světě. Tomu městu říkají Francouzi Porte de l´Afrique, Brána Afriky. Tamějším přístavem proudí spousta zboží a lidí směrem z a do Afriky. V Marseille jsem pracovala jako dobrovolnice v neziskové organizaci a poznala jsem tak úžasně rozmanitý život se zahraničními komunitami. Jeden večer jdeš třeba na výstavu o Kamerunu, druhý o Kongu, třetí se promítá film o Madagaskaru. Také tým, v němž jsem pracovala, byl co do národností hodně pestrý.

Jaká cesta vedla do Afriky?
Byla jsem přijata na univerzitu v Bordeaux, kde jsem tři roky studovala řízení humanitární a rozvojové pomoci. Během studia jsem dostala možnost jet na stáž do rozvojových zemí. Na úvod do geograficky relativně blízkého Maroka, později na mnohem vzdálenější Madagaskar. V obou zemích jsem se zabývala projekty fair trade (spravedlivý obchod, viz poznámka níže – pozn. red.).  Nakonec jsem odjela jako dobrovolnice na dvouletý program do Mali. Chtěla jsem se tehdy vrátit na Madagaskar, ale z politických důvodů to nešlo. Už jsem měla koupenou letenku, když jsem se dověděla, že na Madagaskaru probíhá politický převrat. V tentýž den přišla nabídka do Mali, a tak jsem kývla na práci v projektu rozvojové spolupráce krajů.

Co je na Africe nejhezčí?
To se těžko říká, každá země je jiná. Třeba Maroko je země arabská, muslimská a největší krásy se skrývají v poušti a ve starobylých městečkách, kde lidé dosud praktikuji svá řemesla. Jinak je to na Madagaskaru, který je jedním z největších a nejúžasnějších ostrovů na světě. Jsou tam tři různá klimata zároveň, podle toho, kde se zrovna nacházíš. Tím se mění krajina i způsob života a kultura lidí. Obyvatelstvo je smíchané z Asie a Afriky – lidé jsou veselí a přátelští, dosud praktikují animistické kulty předků. Zároveň jsou ale tišší a jen znalec pozná, kdy s tebou nesouhlasí. Mali je zase země typicky sahelská a subsaharská, která se mění podle ročních období. V období sucha si připadáte jako na poušti – je obrovské vedro a veškerá krajina je jako sežehnutá sluncem. Při prvních deštích se probudí krajina i lidé, kteří začnou orat a sít. Z pouště se tak stane úrodná savana nebo záplavové území zářivě zelené barvy rýžového pole.
Celkově se mi líbí, že v Africe mají lidé jiný pojem o čase, o životě a o mezilidských vztazích a člověka to nutí se zamyslet nad sebou a nad svou kulturou. Pak je řada věcí, které jsou úplně stejné jako tady: třeba smysl pro rodinu, touha uplatnit se, být užitečný ve společnosti.

Když se řekne Afrika nebo pomoc Africe, vybaví se nám často mediálně výživné obrázky podvyživených dětí, nízká životní úroveň, politická nestabilita, chudoba. Setkala ses s lidskou bídou a nouzí?
Člověk se s tím setká podobně, jako tady. Akorát v té Africe je to víc vidět. Ze dvou důvodů. Jednak naše společnost mnohem víc žije uvnitř, mnohem víc času trávíme v budovách, jako by schovaní. Zatímco v Africe, napříč všemi zeměmi, které jsem navštívila, lidé žijí mnohem víc na ulici. Je to dáno podnebím, ale také kulturou. Když mají volný čas, tak si jen tak sednou před dům, povídají si, pijí čaj, hrají karty a dívají se, co se děje kolem. Mají mnohem víc času na sebe a na své blízké. Všechno je mnohem víc vidět. To dobré i to špatné. Druhá věc pak je fakt, že životní úroveň je v Africe opravdu o hodně nižší než v Evropě. To je taky vidět na každém rohu. U nás je celkem normální, že má člověk střechu nad hlavou, pitnou vodu, přístup ke zdravotním službám. Tam to zdaleka normální není. Zatímco v Evropě tyto funkce plní stát, v Africe je to dosud na rozvětvené rodině. Proto je velký důraz na rodinu a na život v komunitě. Bez ní totiž nepřežiješ.

Jaká jsou tam podle tvých zkušeností největší nebezpečí?
Určitě ta zdravotní. Pokud tam žiješ dlouhodobě, tak jsou nemoci, kterým se nevyhneš. Třeba malárie. Proti ní se těžko chrání, i když se snažíš sebevíc. Antimalarika nemůžeš brát dva roky, protože jsou to vlastně jedy. Malárii jsem prodělala dvakrát a naštěstí jsem se nakonec vždy dostala ke kvalitní zdravotní péči a dnes nemám žádné následky. Další nebezpečí souvisí s politikou a bojem o moc. Ozbrojené konflikty, nebezpečné zóny, únosy turistů. Momentálně je hodně špatná situace v celém subsaharském pásmu, obzvlášť v Mali. Islámští extremisté na severu vyhlásili samostatný stát. Spousta lidí odtamtud utíká. Také hodně křesťanů, protože jsou v ohrožení. S tím souvisí i třetí nebezpečí, jisté duchovní riziko. Křesťané jsou pod neustálým tlakem. Někdy to je pronásledování, někdy třeba jen různé naschvály, které dovedou být nepříjemné. V Maroku se mě snažili přemluvit, abych se stala muslimkou. Naštěstí mi nikdo nečinil žádné fyzické násilí, ale to psychické úplně stačilo.

Jaké cesty tě přivedly do Diakonie?
Pocházím z ČCE, Diakonii znám dlouho, třeba zrovna sobotínské středisko, kde dlouho pracovala i moje teta a které není daleko od mého sboru v Zábřehu. Když jsem se vrátila domů, dozvěděla jsem se při jednom náhodném setkání s kamarádkou o výběrovém řízení na pozici v humanitární a rozvojové pomoci. Nabídka mě velice zaujala, protože jsem už dlouho chtěla pracovat ve svém oboru pro evangelickou organizaci. Toto místo mi tedy přijde šité přímo na míru a jsem za tuto příležitost moc vděčná.

Na stránkách Českého bratra jsme psali o postní sbírce pro Etiopii, první velké akci nově vzniklého Střediska humanitární a rozvojové pomoci. Co chystáte dál, v tvém případě tedy zejména na tom zahraničním poli?
Zrovna jsme s našimi evropskými partnery uspěli ve dvou projektech Evropské unie, budeme tedy vysílat sedm dobrovolníků do asi deseti zemí, většinou afrických. Dále také pokračujeme v projektu etiopském, na který jsme vypsali postní sbírku. Chystáme se do Etiopie navštívit „naše“ ženy a připravit hodnocení projektu. A taky se podíváme na ty „nové“, jimž je určen letošní výtěžek sbírky, v tuto chvíli už 650 tisíc korun. V dohledné době chceme také reagovat na krizi v subsaharské Africe a pomoci křesťanům, kteří museli kvůli vzrůstajícímu extremistickému islámskému hnutí opustit své domovy a jsou momentálně v hlavním městě Mali v Bamaku. Chceme tam poslat humanitární pomoc, hned jak zmapujeme místní potřeby.

Když mluvíme o sbírkách a všelijakých benefičních akcí pro Afriku, zkus na chvíli odhlédnout od toho, že pracuješ pro Diakonii. V médiích, na ulici nebo v došlé poště se často objevují výzvy pro nejrůznější pomoc Africe nebo lidem z rozvojových zemí vůbec. Když už chci efektivně pomoci, podle čeho se mám rozhodnout v té nepřehledné změti pomáhajících projektů?
Přesný recept neexistuje. Ale je pár kritérií, podle kterých se člověk zorientovat může. Nemyslím si třeba, že je dobré dávat lidem peníze na ruku, každý rok stále dokola. Mnohem lepší jsou projekty, které jsou soběstačné a dlouhodobé. Rok nebo dva do nich investuješ a dál už jedou samy. Když pomohu člověku, aby si založil živnost, bude pokračovat dál a prodávat dál ve svém obchůdku i ve chvíli, kdy se například změní politické poměry. Investice do vzdělání se také neztratí. Důležité je zjistit potřeby místních lidí. Ono se to může zdát jako hodně těžké, ale vlastně je to celkem jednoduché. Stačí těm lidem naslouchat, nějakou dobu s nimi pobýt. Nepovažuji za dobré veliké ambiciózní snahy, které neodpovídají místním potřebám, třeba když někdo staví knihovnu v oblasti, kde 90 % lidí neumí číst a jejich základní starostí je obživa. Takže mnohem lepší je investice do sektoru zemědělství nebo řemesel.

Kterým organizacím nebo projektům kromě Diakonie bys dala důvěru? Které jsou dobré a prověřené?
Nerozhoduji se příliš podle organizací, ale spíš podle projektů, zda mi připadají smysluplné. Pravidelně podporuji třeba myšlenku fair trade. Je to docela jednoduché. Člověk změní své spotřebitelské chování, a tím změní život těm, kteří v rozvojových zemích pracují. Nerada dávám peníze lidem na ulici i u nás, natož pak v Africe, protože je to dlouhodobě uměle udržuje v pasivitě a nikam je to neposunuje.

Chystáš se zase na cesty?
Zahraniční cesty patří i nyní k mé diakonické práci. Jsem za to ráda, protože cestování je mým největším koníčkem a zároveň tím nevyléčitelným neduhem, se kterým jsem se naučila žít (smích).

Ptal se Pavel Hanych

Český bratr 7/2012.

V africkém čísle ČB přinášíme poslední dva příběhy afrických žen, jimž se dostalo podpory díky rozvojové pomoci Diakonie ČCE. Letošní sbírka Střediska humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE na podporu etiopských žen pečujících o sirotky, oběti epidemie AIDS, vynesla do těchto dnů více než 650 tisíc korun. Prostředky pomohou ženám, jež o sirotky pečují, začít s drobným podnikáním, které jim a dětem zajistí základní obživu. Následující řádky popisují skutečné příběhy žen, jimž pomohl výtěžek této sbírky v minulých letech.

Mulu Belay, vdova, 40 let, HIV pozitivní

Mulu měla šest dětí. Tři zemřely. Jedno na tuberkulózu, další dvě – nebylo jim ani pět let – na neidentifikovanou nemoc. Paní Mulu má nového partnera, šedesátníka, který má také AIDS.
Navzdory svému velmi těžkému osudu začala Mulu podnikat. Koupila pět ovcí, každou za 500 bir (asi 500 korun). Krmí je tím, co se jí podaří donést domů jako odpad z květinářství a pivovaru. Některé ovce už prodává po 800 birech, takže má vlastně za sebou první úspěšné obchody. Ovcím se daří dobře, momentálně jich má devět.

Mulu se svým partnerem chovají také slepice a kuřata. Luxus kurníku si nemohou dovolit a tak mají drůbež všude – na dvorku i doma v posteli. I když jsou to podmínky neutěšené, kdy v malé místnosti bez oken žije pět lidí a spousta slepic, Mulu je ráda, že i z nich má zisk v podobě prodaného masa či vajec.

Paní Mulu je velmi pracovitá. Je hrdá na svého syna, který úspěšně zvládá školu a při ní si ještě přivydělává čištěním bot. Dvě mladší děti jsou prý už trochu divočejší.

Na otázku, jak její úspěch vnímají sousedé, odpovídá, že s ní měli soucit, protože zůstala sama úplně bez prostředků, nemocná a s dětmi. Teď se spolu s ní radují. Mulu si také pochvaluje církev Mekane Yesus a projekt, který ji umožnil nový život. Také díky Diakonii ČCE.

Yengusie Kassahun, vdova, HIV pozitivní

Yengusie bydlí se svou dvanáctiletou dcerou ve zrenovovaném obydlí. I tak je to chudičká chýše, ale už má alespoň normální vchod, dříve se do ní lezlo jen dírou. Yengusie se živí jako pradlena. Pere pro sousedy a lidi z vesnice. Kupuje 10 litrů vody za 20 centů a pokaždé ji přináší v plechovém kbelíku.

Oproti návštěvě v roce 2008 vypadá paní Yengusie o poznání lépe. Sama vzpomíná, že tehdy měla velké starosti, také proto, že její dcera trpí srdeční chorobou a tehdy byla vážně nemocná. To se naštěstí spravilo a žije se jim o něco lépe.

Důležitou zásadou projektu je, že žádný z podporovaných lidí nezískává luxus. Jejich životní standard musí zůstat obvyklý podmínkám, kde bydlí. A tato žena je velmi vděčná, že může bydlet právě takto.

Diakonie ČCE/ph

Český bratr 6/2012.

Byl parný jarní den a na Mírovém náměstí v Litoměřicích se děly nevídané věci. I když bylo opravdu hodně velké vedro, lidé nosili rukavice. Pletené, háčkované, tlusté, tenké, proužkované, i puntíkaté, lyžařské, pracovní, gumové, kožené, palčáky i prsťáky. Milovník rukavic by zajásal. My z Diakonie jsme také nad každou rukavicí jásali, protože to byl další počinek do rukavicového hada. O rukavice se s námi podělilo celkem 133 lidí, přinesli 753 rukavic. Po svázání, sešití a smotávání z nich vyšel řetěz dlouhý 141,3 m. A tím s námi Litoměřičtí vytvořili rekord, který bude zapsán do České knihy rekordů.

Na náměstí nebyly 2. května k vidění jen rukavice, ale také tradiční pivo, limo a klobásy z restaurace Klobouk, k zakousnutí lákaly sladké koláčky napečené v Sociálně terapeutických dílnách v Terezíně, osvěžující nápoje dodávala Čajovna HÓRA, perníčky k nazdobení ve tvaru domečku připravili v Domově pro matky s dětmi, hádat různá řemesla jsme mohli s Agenturou podporovaného zaměstnávání, vybarvovat mandaly ve stánku Podpory bydlení, vyzkoušet modelování z hlíny ve stánku Centra denních služeb, zakoupit již hotové keramické i textilní výrobky u stánku Chráněné dílny a na stanovišti Rodinného a komunitního centra si mohl tvořivci potisknout chňapky. K tomu všemu krásně hráli a zpívali žáci ze ZUŠ.

Když skončil program na náměstí, ruku v ruce – nebo spíš rukavici v rukavici – jsme se přesunuli po Máchových schodech k Labi a pokračovali v oslavách plavbou na lodi Porta Bohemica. Plavba byla moc příjemná, hráli nám k ní Veselí lidi a všichni spolupasažéři si mohli ověřit, že na vodě ani na suchu Diakonie nehodí nikoho přes palubu.

Děkujeme všem, kteří se podíleli na úspěšných oslavách dvacetiletého výročí litoměřické Diakonie, a také všem, kteří nás přišli na náměstí podpořit a symbolicky nám podali pomocnou ruku, tedy vlastně rukavici.

Vladimíra Tomášová, Diakonie Litoměřice