Český bratr 5/2012.

Víte, co je to diakonát? Věděli jste, že naše církev má institut diakonátu? K čemu je to dobré? Kdo jsou diakoni a diakonky? Kolik jich naše církev má? Chceme v tomto čísle (snad také k tématu vzdělávání, jež s diakonátem souvisí) oprášit uvažování o tomto institutu, který možná stojí před jistou křižovatkou své další cesty. Nečekejte rozsáhlou analýzu, spíš drobný příspěvek do diskuse a především vyjádření diakonů samých, jimž jsem položil základní otázku, co pro ně tento „úřad“ znamená.

Instituce diakonů je velmi starobylá (Sk 6,1nn) a existuje prakticky ve všech tradicích. Ovšem náplň jejich služby není chápána jednotně. Údaj Sk 6,2, že mělo jít o „službu při stolech“ (diakonein trapezais) byl snad čten dvojím způsobem: že jde o službu vnějšího zaopatření, zejména potřebných – nebo že jde o službu při „stolu Páně“. Diakony pak nacházíme oscilovat v obojí roli: pomocně-liturgické a „charitativní“. Reformační církve se přiklonily většinou k roli druhé, charitativní.  (P. Filipi)
Co o diakonátu říkají řády: „Členy ČCE, případně členy jiných evangelických církví, jimž bylo dle Řádu členství ČCE členství v ČCE propůjčeno, kteří se rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní povolání, může církev (po projednání s jejich vedením) k této práci pověřit. Tím se stávají diakony a diakonkami ČCE. Způsob výběru diakonů/diakonek, jejich odbornou a teologickou přípravu v rámci „diakonátu“, obsah závěrečné zkoušky, na jejímž základě bude synodní radou rozhodnuto o udělení pověření, a podmínky jejich pověřování určí synod.“ (Řád diakonické práce, článek 4)
V současné době se v ČCE i Diakonii vede diskuse, jaké je skutečné místo diakonátu, jak je tento institut kompatibilní s církevním životem ČCE. V té souvislosti se vynořují mnohé otázky: jak přesně definovat ono diakonské životní povolání? Kam až vede služba potřebným, jak ji v souvislosti s diakonátem vymezit? Kdo vzhledem ke svému zaměstnání či povolání smí, může, má být diakonem a diakonkou?
Naše církev má pět diakonů (a žádnou diakonku). Možná bychom čekali víc, vždyť kolik členů ČCE si zvolilo pomoc potřebným za svou hlavní životní náplň, ať už v Diakonii či jiné instituci, v křesťanské službě nebo kdekoli jinde? Co znamená být diakonem, kde je přidaná hodnota diakonátu?Rozhodl jsem se pátrat „u zdroje“ a zeptal jsem se přímo našich pěti diakonů, čímž je zároveň ve stručnosti představuji. Všichni (v abecedním pořadí) odpovídali na jednu základní otázku: Co pro mne znamená, že jsem diakonem?

Jan David, Vsetín, v důchodu, emeritní ředitel střediska Diakonie v Myslibořicích
Co to pro mě znamená? Vděčnost, že se církev přiznala k mé sociální službě v Diakonii, kde jsem byl zaměstnaný. A teď v důchodu ke službě ve sboru, kde žiji. A vděčnost, že mohu navazovat na to, co je v církvi zakotveno již z apoštolských dob. Také to pro mne znamená závazek: nevyhýbat se službě tam, kde mohu být něco platný. A v neposlední řadě: brát ČCE plně za svou a snažit se jí nedělat ostudu.Znamená to pro mne i účast na společenství bratří, kteří se modlí za sebe a občas i spolu, a určitý podíl na společenství diakonů, jak jsem je mohl poznat i v jiných církvích.Osvědčený titul diakona pro mne otevřel i dobrou šanci angažovat se – byť jako důchodce – v místních křesťanských sociálních organizacích i v sociální oblasti v rámci města.

Petr Haška, Myslibořice, ředitel střediska Diakonie ČCE
Jako první je potřeba říci, co znamená slovo Diakonie. Službu bližnímu, u lůžka, u stolu, v nemoci, umírání, výchově. Ale také v naslouchání, pastoraci, radě, řízení, vedení církevní, sociální – sloužící organizace. Služba, která je založena na Kristově výzvě: jdi a jednej tak! Zcela lidsky, podle svých schopností, obdarování. To má dělat de facto každý, ne z povinnosti, zištnosti, ale jako člověk! Diakon by měl být člověk, který chce vědomě, veřejně službu druhému vzít jako své poslání. Tak se vnímám já, jako křesťan slabý a nedokonalý, ale odhodlaný se zasazovat o věci druhých, naslouchat, komunikovat, hladit ostré hrany, hledat společné možné cesty. Dostal jsem od našeho Pána Boha obdarování, která chci využívat nejen pro sebe, ale i pro druhé. Dostávám však i zpětnou vazbu od druhých, kteří mě v tom povzbuzují, podporují a „nesou“. Abych zůstal nohama na zemi a neodtrhl se od skutečné potřeby lidí okolo mě. Někdy je to těžké, a tak se stále cítím jako začátečník na cestě. Chybující i hledající. Pracuji v Diakonii ČCE už jednadvacet let a více než dvanáct let jsem ordinovaným presbyterem. Tento čas považuji za úžasný dar, kdy mám možnost dělat práci, která mě baví, potěšuje a dává mně smysl.

Petr Hejl, Klobouky u Brna, ředitel střediska Diakonie ČCE BETLÉM
Být diakonem vnímám (ve víře) jako své povolání od Pána Boha sloužit lidem v církvi i ve světě. K uvědomění si tohoto povolání u mne ovšem nedošlo najednou, šlo o postupný proces, jehož účinky vedly k tomu, že jsem se začlenil do služby potřebným lidem v Diakonii – a později se stal i jedním z prvních diakonů ČCE.Po létech naplněných službou v diakonickém středisku BETLÉM jsem měl velikou radost, když nový Řád diakonické práce přinesl od roku 2001 možnost, aby (nejen) členové ČCE, kteří se „rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní poslání“, mohli být k této práci pověřeni církví a stali se tak „diakony a diakonkami ČCE“.  Pro mne osobně přijetí tohoto pověření před synodem ČCE znamenalo důležité potvrzení onoho vnitřního diakonského povolání, kterého se mi dostalo již dříve.   Věřím, že být diakonem znamená přijmout Boží volání ke službě bližním a vstoupit tak do šlépějí prvních sedmi diakonů ze Skutků apoštolských i sestry Foibé, diakonky církve v Kenchrejích, a mnoha dalších diakonů a diakonek, jejichž jména nám Bible nepředala. Věřím, že kazatelé ČCE i jiných denominací se mají, stejně jako kdysi apoštolové v Jeruzalémě, soustředit na kázání Božího slova a na modlitbu, a to za podmínky, že jim s duchovní i praktickou službou lidem (ve sborech i mimo ně) budou pomáhat diakoni a diakonky – muži i ženy plní Ducha svatého a víry. Věřím, že toto je novozákonní model efektivní církve.

Pavel Pistor, Libice, ředitel střediska Diakonie ČCE
Dlouho jsem přemýšlel, zda se do diakonátu mám přihlásit, protože mi bylo dáváno najevo, že nemám teologické vzdělání. Nakonec jsem se po doporučení ve sboru přihlásil a tři roky jsem se vzdělával v seniorátním vzdělávání laiků, které jsem v prosinci 2011 ukončil. Být církví pověřen k sociální práci, to je poslání a zároveň veliký závazek. Mně osobně to pomáhá v určitých krizových situacích, kdy si uvědomím, že se nemám vzdávat a v této práci setrvat. Zároveň si také uvědomuji, že již prvotní církev pečovala o chudé, sirotky a vdovy. Přece víra bez skutků není živá. Jenom je škoda, že je nás diakonů tak málo. Domnívám se, že by bylo správné, aby ředitelem či ředitelkou střediska Diakonie byl diakon nebo diakonka.

Lubomír Vraj, Olomouc, vedoucí sociální pracovník v domově seniorů
Co pro mne znamená být diakonem? Důvodů je víc a nejsem schopen říct, který je hlavní. Je to prostor k setkávání s lidmi, kteří chtějí, aby se jejich víra projevovala v sociální práci. Je to prostor k výměně zkušeností se sociální prací s křesťanským základem. Je to prostor k duchovnímu čerpání, které je specifické pro křesťana v pomáhající profesi. Je to prostor pro budování vlastní víry. Je to jedinečná možnost propojení osobní víry a sociální práce. Absolvoval jsem několik setkání diakonů. Vždy to mělo velký význam pro mou práci i víru. Neumím si přestavit svou práci bez tohoto duchovního zdroje.

Pavel Hanych

Diakonský revers (Uchazeč jej podepisuje před vydáním pověřovacího dekretu.)Budu­-li povolán/a jako diakon/ka Českobratrské církve evangelické v jejím sboru nebo v její Diakonii, zavazuji se, že svou službou i svědectvím vlastního života budu stvrzovat evangelium Ježíše Krista i dar víry, která se cele spoléhá na Boží milost.Budu svědomitě, řádně a včas plnit povinnosti, které jsou dohodnuty v povolací listině, stanoveny církevními řády a uloženy nadřízenými orgány mé služby.Budu se stále vzdělávat, především v oboru své diakonské služby. Budu se zdržovat činností, které nejsou v souladu se službou v církvi a v její Diakonii nebo které by mne zdržovaly či rušily v plnění povinností s diakonskou službou spojených.Vystříhám se všeho, co by narušovalo společenství a řád Českobratrské církve evangelické.

 

Český bratr 5/2012.

Celkem 508 109 korun činí výtěžek sbírky Střediska humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE na podporu etiopských žen pečujících o sirotky, oběti epidemie AIDS. Veřejná sbírka, jejíž motto zní „Stavíme lidi na nohy“, pomáhá ženám, jež o sirotky pečují, začít s drobným podnikáním, které jim a dětem zajistí základní obživu. Děkujeme všem dárcům, jednotlivcům, sborům ČCE i široké veřejnosti. Postní sbírku jsme uzavřeli, ale možnost přispívat na tento účel zůstává  nadále. Účet veřejné sbírky 9371 9371/0300 je otevřen i po velikonocích. Na následujících řádcích přinášíme další z řady příběhů žen, jimž v minulých letech výtěžek této sbírky pomohl.

Sefrash Semegn, vdova, 50 let, HIV pozitivní
Po úmrtí manžela skončila na ulici. Ve velmi vážném stavu přespávala na rohu ulice u nemocnice. Modlila se už jen za to, aby mohla umřít. Má tři dcery, ale nemohla se o ně starat, takže s ní zůstávala jen ta nejmenší. Jednoho dne se ale dostala do programu Diakonie ČCE a pracovník DASC ji doslova odvezl z chodníku, kde ležela.
Domov je základ. Během přípravy na podnikání získala inspiraci a rozhodla se úplně změnit sama sebe a vytvořit domov pro děti. Požádala obec, aby jí přidělili bydlení. Je velmi pracovitá a zároveň podnikavá, takže se jí podařilo doslova dostat se z prachu na současnou úroveň. Zpátky se jí vrátily i zbývající dvě dcery, protože byla schopna pro ně vytvořit pěkný domov. Má čistý dům a sama říká, že ho má čistý proto, že už je teď silná a může pracovat. Dcera na otázku, co se jí na mamince líbí, odpovídá, že maminka je silná.
Má kontejnerový obchůdek, kde vaří kávu, čaj a pečivo. Chodí tam lidé hlavně ráno na snídani. Dostala 3000 BIR, za které si koupila zboží do obchodu. Teď už má další dvě pomocnice, které je schopna zaměstnávat.
Šance na lepší budoucnost? Dcera se dobře učí, je na čtrnáctém místě z padesáti dětí ve třídě a chce být lékařkou, protože doktoři mamince pomáhají. Pani Sefrash říká, že má plány a žije. Na svých padesát let vypadá velmi pěkně a je vzorem pro ostatní, že je možné život změnit. Sama říká, že z etických důvodů už nechce dalšího partnera, aby ho nenakazila. Každý den chválí Boha za změněný život.
ph

 

Český bratr 4/2012.

„To bylo překvapení, když jsme na tabuli nakreslili malý příběh. Deváťáci zjistili, že pokud pojedou v tramvaji načerno a ušetří tak 11 korun za jízdenku, mohou, budou-li přistiženi, v konečné fázi zaplatit až třicet tisíc! Pochopili, že nejlepší strategií je komunikovat s rodiči. Vyhnou se úrokům, poplatkům soudu a exekutorovi. Nakonec se shodli, že vlastně vůbec nejlepší je si jízdenku vždy koupit,“ vzpomíná na průběh jednoho semináře s dětmi Jan Panocha z mosteckého střediska Diakonie ČCE.

Proti zadlužení

Občanská poradna střediska Diakonie v Mostě zahájila preventivní program zaměřený na finanční gramotnost. Program je určen pro žáky vyšších ročníků základních a nižších ročníků středních škol. Poradna tak reaguje na to, co zná ze své praxe: nejčastějším problémem klientů je několikaleté zadlužení, platební neschopnost, případně osobní bankrot. Vhodnou a účinnou prevencí chce poradna těmto krizovým situacím předcházet.

Jak nenaletět

Zajímavé bývá také povídání o bankách a dalších subjektech, které se předhánějí s nejrůznějšími lákadly a nabídkami, a „pomáhají“ lidem k „hezkým“ penězům. „Kluci a holky se divili i tomu, že přijít k bankomatu a vybrat si z něho peníze není jen tak, mnohdy ani netušíme, že si peníze bereme na dluh, že nejsou naše,“ popisuje lákavé nástrahy finančních institucí Jan Panocha.
Dvouhodinové praktické semináře byly zahájeny ve třech osmých a devátých třídách Základní školy J. A. Komenského v Mostě. Děti se během nich seznámily s hrozbami a důsledky neúměrného zadlužování a formou dialogu a hry trénovaly protidluhové strategie.

Prevence je lepší než hasit požár

„Nápad vznikl kumulací dvou okolností: město navštívili zástupci partnerského holandského města Meppel a přivezli kontakt na manžele, kteří by rádi poskytli dar na konkrétní aktivitu na pomoc lidem z Mostu. Vzhledem k tomu, že problematika dluhů se stává stále palčivější, napadlo nás – abychom nehasili jen požáry – zaměřit se na prevenci tohoto neduhu a připravili jsme projekt Finanční gramotnost pro základní školy,“ popisuje Blahoslav Číčel, ředitel mosteckého střediska. „Chceme preventivně působit na školáky, seznámit je s hrozbami neúměrného zadlužování. Chceme, aby se zamysleli nad dopady neuváženého chování v běžném životě,“ dodává.

Shrnutí je v brožurce

Ohlasy pedagogů i žáků na pilotní semináře byly velmi pozitivní a škola se s poradnou dohodla na další spolupráci. Poradna zároveň semináře nabídne i dalším mosteckým školám. A v plánu je další rozšíření projektu: ve spolupráci s Diakonickou akademií (někdejším úsekem vzdělávání Diakonie ČCE) budou mostečtí školit další pracovníky Diakonie, kteří budou následně program nabízet ve svých střediscích, v rámci své práce s lidmi ohroženými zadlužováním.
Také na loňském Sjezdu nejen evangelické mládeže v Jihlavě uvedla lektorka Markéta Strížová workshop k finanční gramotnosti spolu s Blahoslavem Číčelem, který toto téma zasadil do biblického kontextu.
Projekt Finanční gramotnost není časově omezený a je poskytován zdarma. Je doplněn informační brožurkou, která přehledně shrnuje obsah semináře (viz ilustrační foto obálky).

Občanská poradna je jedním ze čtyř programů Diakonie ČCE – Střediska sociální pomoci v Mostě. Těmi dalšími jsou Terénní sociální práce v ohrožených rodinách, Dobrovolnické centrum a Azylový dům pro matky s dětmi. Více také na stránkách most.diakonie.cz.

Blahoslav Číčel, Pavel Hanych

Český bratr 3/2012.

V bezmála třicetitisícovém Vsetíně je Diakonie nepřehlédnutelná. Hned jak vystoupíte z vlaku, padne vám zrak na modrobílý věžák před nádražím, kterému přes všechna okna osmého podlaží vévodí známé modré logo a nápis Diakonie.

Vsetínské středisko Diakonie nabízí služby pro seniory a služby sociálně vyloučeným. O seniory je postaráno ve čtyřech zařízeních – domově pro seniory, domově se zvláštním režimem, domácí péči a denním stacionáři. O těch dnes psát nebudeme. Na Vsetín jsem se tentokrát vypravila kvůli práci, kterou konají terénní pracovníci mezi sociálně vyloučenými. Ptala jsem se, zda mezi ně patří někdo jiný než Romové a dozvěděla jsem se že ne. Takže si  ten krkolomný název služby můžeme přeložit na srozumitelnější: jde o práci s Romy, romskými dětmi, mládeží a romskými rodinami. Není to však pomoc Romům jako etniku, ale Romům jako komukoliv jinému, kdo se dostal do problémů, zpravidla kvůli složité sociální situaci.

Mozaika

O práci Diakonie na tomto poli jsem mluvila s Martou Doubravovou, vedoucí služeb sociálně vyloučeným. Do konkrétní práce v terénu, zejména v lokalitě Poschla – známých Čunkových kontejnerech – mě zasvětila Anna Hříbková, vedoucí sociálně-aktivizačních služeb s názvem Mozaika. „Pod Mozaikou provozujeme dvě aktivity. Na mládež zaměřený nízkoprahový klub Rubikon a na podporu rodin s dětmi jednak Školičku, pro děti od dvou do pěti let a jejich rodiče, jednak službu s názvem Pomoc a podpora rodinám se školními dětmi,“ vysvětluje Marta. Do Školičky jsme se pak jeli podívat (viz foto).

První kontakt

Zajímalo mě, jak se o potřebných rodinách pracovníci Diakonie dozvědí. Potřebné rodiny nacházejí terénní pracovníci většinou přímo ve vyloučených lokalitách, kam chodí denně. Hodně si lidé mezi sebou sami řeknou. Také školy o této činnosti vědí a doporučí příslušnou službu, když je někde problém. Důležitá je spolupráce s odborem právní ochrany dětí, jehož pracovníci na sociální služby rodiny upozorní, pokud vidí, že by to mohlo vést ke kýženému cíli. Diakonie služby nabízí, rodiny se rozhodnou, zda je chtějí využít.

Školička

Pracovníci Diakonie připravují programy pro rodiče s dětmi od dvou do pěti let, což má vést k rozvoji dětí v předškolním věku a získání takových návyků a dovedností, aby později zvládaly běžnou základní školu. Na Vsetíně nastupovalo ještě před časem devadesát procent dětí do základní školy praktické (dříve zvláštní). Nyní se počet snížil o deset, možná až patnáct procent, což je velký úspěch. Systém zápisů dětí do prvních tříd je pro romské etnikum velmi diskriminující. Vše je nastaveno na děti, které rozumějí česky a chodily v předškolním roce do školky. Proti nim jsou pak romští předškoláci ve velké nevýhodě, protože mluví doma romsky. „Způsob zápisů romských dětí do českých škol vidíme jako systémovou chybu. Stavíme od počátku na tom, že pokud se dětem nedostane kvalitního vzdělání, neuplatní se. Dostanou se do začarovaného kruhu nevzdělanosti, nezaměstnanosti, závislosti na sociálních dávkách, absence pracovních návyků. Když chodí romské děti do praktické školy, dostávají se do izolace, kamarádí se pak jen mezi sebou, což jim zavírá cestu do většinové společnosti.

Pokud chceme snížit počet romských dětí v praktických školách, a podle nás by jich tam polovina chodit nemusela, musí se dostat podpory celé rodině. Tudy vede cesta ze sociální vyloučenosti a zmíněného neblahého kolotoče. Pokud rodiče vyšli  pouze praktickou školu, nedokážou poradit dítěti s úkoly už ve třetí třídě. Je potřeba je podpořit, naučit je zorganizovat chvilku klidu na domácí přípravu, i když je kolem třeba spousta sourozenců. Zkrátka je nutné do toho vtáhnout celou rodinu,“ popisuje práci v rodinách zapáleně Anna.
Nyní funguje Školička čtyři dny v týdnu a z toho v úterý je vždy program pro děti s rodiči. Program je zaměřen na rodiče, aby viděli, jak je možné s dětmi pracovat, i když třeba sami nic podobného v dětství nezažili. Aby načerpali nápady, jak děti dále rozvíjet. A jestli nápady doma s dětmi uplatní? „Někdy si je děti doslova vydupou,“ přikyvuje Anna Hříbková. „Něco se jim líbí a dokážou si o to rodičům říct. Rodiče se jim pak více věnují a zjistí, že je to dobré. Některé maminky se tak zapojily, že se staly nejdříve dobrovolnicemi ve Školičce a pak dokonce placenými silami. Třeba zrovna paní Jolana, která do Školičky začala chodit se svým nejmladším dítětem a nyní tu pracuje. Bohužel kvůli seškrtanému rozpočtu školičky bude muset skončit. A to je velká škoda,“ konstatuje smutně vedoucí Školičky.

„V úterních programech pro rodiče a děti dáváme velký důraz na to, aby se posilovala spolupráce rodičů a dětí. Vidíme mnohdy, že na počátku přijde rodič a všechno za dítě dělá. O to ale nejde, vedeme rodiče k tomu, aby dali dítěti prostor, aby tvořili spolu,“ doplňuje Marta. „Jeden tatínek například říkal: takové kostky máme doma a kluk si s nimi vůbec nehraje! A já na to: to si s ním musíte hrát vy. Po deseti minutách přemlouvání to tatínek vyzkoušel, a ono to fungovalo. Stavěli spolu půl hodiny. A kolega mi pak říkal, že když byl za několik dnů u nich doma, že tatínek seděl a hrál si s klukem s kostkami.“ Vypadá to jako drobnost, ale za takových postupných kroků se pak rodí úspěch.

Základní škola a co dál

Další bod, kde je často třeba pomoci, je komunikace mezi školou a rodinou. „Mám před očima případ, kdy maminku kvůli chování jejího kluka v první třídě volali do školy snad obden. Až to nakonec vzdala a svolila s jeho přeřazením do praktické školy, přestože byl velice šikovný. V této oblasti se snažíme být takovým nárazníkem a snažíme se mírnit konflikty mezi učitelkami nebo vedením školy a rodinou,“ popisuje další oblast terénní práce Anna.

Ale ani dítě, které úspěšně zvládne základní školu, dokonce se i vyučí, nemá zdaleka vyhráno. Nevýhoda toho, že je Rom, se s ním táhne dál. Obtížně hledá práci. K tomu Marta: „Pomáháme i s hledáním práce pro mladé Romy. Loni se na nás jeden šikovný mladý hoch obrátil o pomoc s hledáním místa, ale trvalo víc než rok, než se to podařilo. Pak slýcháme od rodičů: k čemu to všechno snažení je, když se naše děti nakonec třeba i vyučí, ale práci neseženou.“ O to důležitější pak je, aby romské děti měly síť vztahů ve většinové společnosti, nejen mezi sebou. Aby měly kamarády a spolužáky, jejichž rodiče je znají, pak snáz najdou práci nebo získají doporučení.

Shrneme-li smysl sociálně aktivizačních služeb, vidíme, že velkou část práce Diakonie v rodinách představuje podpora všeho, co se týká školy a vzdělání. Není to ale jen pomoc při řešení konfliktů. Pracovníci stojí jednoznačně na straně rodin. K rozhodování však vedou rodiče, oni nesou odpovědnost. Oni musí rozhodnout, zda dítě přeřadit či nepřeřadit do praktické školy a kam se má dále ubírat jeho vzdělávání. „Velkou energii věnujeme také pomoci při doučování. A zase: nejde o doučovací kroužky, ale o to, aby rodiče byli schopni dítě podpořit a pomoci mu se školou, aby dohlédli na přípravu a vyžadovali ji,“ popisuje další snažení terénní pracovnice.

Bydlení

Na problémy se školou, které v romských rodinách prožívají, se nabalují další věci: dluhy, bydlení, vyřizování na úřadech. Jaká část vsetínských Romů bydlí na Poschle – v kontejnerových domech? Romové bydlí i jinde, buďto rozptýleně nebo soustředěně ještě asi ve dvou nebo třech lokalitách. Na Poschle jsou ale terénní pracovníci nejčastěji – už jen proto, že zde jsou v nízkém domku po bývalých holobytech prostory Školičky i nízkoprahový klub Rubikon. V plechových kontejnerech se octli vlastně obyvatelé zbořeného pavlačového domu z centra Vsetína. Komu kontejnerové domy patří? Jsou to městské byty. Sice s koupelnami a záchody, ale také s plísněmi, protože plechové kontejnery nedýchají. Větší problém je, že rodinám opakovaně vznikají dluhy. Někde desetitisícové, jinde až stotisícové. A město není schopno peníze od dlužných rodin vymoci. Marta kroutí hlavou: „To je nepochopitelné. Další příklad selhání systému. Při stěhování z pavlačáku na Poschlu se měl nastolit nějaký nový režim, ale ten se opět nedodržel. Náš názor byl, že by se první případ neplacení měl exemplárně dotáhnout a neplatiče z bytu vyhodit. To se ale nestalo a dluhová spirála se roztáčí dál. Myslíme si, že u některých rodin to byl i důvod nedávného odchodu do Anglie. Odešlo jich několik. Nechaly tu dluhy, které jim narůstají. To znamená, že se nemají kam vrátit, kdyby se jim v Anglii nevedlo, přestože Vsetín vnímají jako svůj domov.“ Její rozhořčení v hlase stoupá: „V zadlužování romských rodin vidíme i pochybení ze strany státních úředníků. V zákoně je vyloženě možnost, že když je ohroženo bydlení rodiny, může se dávka na bydlení vyplácet přímo tzv. náhradnímu příjemci, což je nejčastěji majitel bytu. Právě aby nevznikaly dluhy. Toho ale vsetínští úředníci nevyužili a vypláceli dávky rodinám na ruku s tím, že si bydlení mají zaplatit.“ Anna hned dodává: „Byla v tom patrně snaha naučit rodiny hospodařit a starat se o své finance. U některých to ale nefunguje, asi se to v životě nenaučí. A dluhy je pak drtí.“

Důvěra

Vzniká při dlouhodobé spolupráci něco jako vztah důvěry mezi pracovníky Diakonie a romskými rodinami? To vysvětluje zkušená pracovnice z terénu Anna: „Setkáváme se s tím, že rodina je ráda, že se jí věnujeme. Pomůžeme se školou, zdravotními problémy dětí, s bydlením, dluhy, zaměstnáním pro rodiče. Ideální je, když v sobě rodina najde motivaci. Při dlouhodobé práci se často vytvoří vztah důvěry. Členové rodiny svou situaci chtějí řešit a s naší podporou se mnohé po malých krůčcích daří. Pokud pomoc přichází od nás zvenku a rodině je to jedno, smysl se vytrácí. Stalo se také, že nás vyhodili. I s tím se musí počítat.“  A co lhostejnost? I s tou se pracovníci setkávají. Dítě něco chce, ale rodičům je to jedno. Nebo matka něco chce, ale za týden je jí to pod náporem jiných starostí už jedno.

Zmatek kolem dávek na počátku roku 2012

Co jsme viděli v televizi z tepla svých obýváků, zažili terénní pracovníci na Vsetíně na vlastní kůži. Poprvé v životě viděli děti brečet hlady. Pro rodiny, které žijí z ruky do úst a jinak to neumějí, je každé selhání systému dramatické. Vyhlášená sbírka základních potravin pomohla nejpotřebnějším a velkým překvapením bylo, kolik lidí se do ní zapojilo.

Je v terénní práci s romskými rodinami naděje?

Někdy je ubíjející pracovat s rodinou na jednom problému, když se pořád nedaří. Najednou však, třeba za rok, rok a půl se cosi hne. Zvenku to ani třeba nemusí jako velké vítězství vypadat, ale pracovníci Diakonie vědí, jaké úsilí za tím je. To je pak krásný pocit, že se něco konečně podařilo. Vsetínská Diakonie není se svou nabídkou sociálně-aktivizačních služeb pro rodiny rozhodně zbytečná.
Daniela Ženatá