Český bratr 2/2012.

Není to tak dlouho, co jsme na stránkách Českého bratra v rámci loňského seriálu Diakonie pro život otiskli rozhovor na téma nízkoprahová centra pro děti a mládež. Jeho hostem byl ředitel střediska v Rokycanech Petr Neumann. Tentýž vysoký, usměvavý a přívětivě působící muž je hostem rozhovoru znovu. Už ale v nové roli. Od 1. ledna 2012 nastoupil jako ředitel střediska Diakonie Západní Čechy, které vzniklo ke stejnému datu sloučením všech tří západočeských středisek: Plzně, Rokycan a Merklína. Petr si v záplavě nové administrativy na nedostatek práce rozhodně stěžovat nemůže, přesto ochotně poskytl čas ve své rokycanské pracovně u kávy k povídání. Téma bylo nasnadě: Co znamená tento zásadní krok nejen pro Diakonii v západních Čechách, ale pro Diakonii vůbec?

Petře, oficiální název nového střediska je Diakonie ČCE – středisko Západní Čechy. Zkráceně se vžil název Diakonie Západ. Je v tom názvu kromě geografického motivu třeba i nějaká inspirace Západem?

Myslíš třeba Divokým západem (smích)? Asi ne, název tak nějak vyplynul během doby, kdy jsme sloučení plánovali.

Myslel jsem spíš inspiraci třeba západním světem. Možná to zní lákavěji než třeba „Svaz Diakonie východ“. Ale jak vůbec vznikla myšlenka takové fúze, spojení západočeských diakonických středisek?

Ten nápad vznikl v rámci našich „anarchistických“ schůzek s Romanem Hajšmanem, ředitelem plzeňského střediska. Plzeňské středisko bylo zaměřené na sociální péči pro lidi se zdravotním postižením a to rokycanské zase spíš na služby sociální prevence. Z tohoto schématu trochu trčela služba plzeňského krizového centra Archa. A tak tu byl nápad, že bychom si my rokycanští to centrum vzali pod sebe. Různě jsme se dohadovali a nakonec jsme si řekli, že je vlastně hloupost takhle handlovat mezi sebou. Že by ideální bylo, kdybychom to celé dali dohromady. Shledali jsme, že jsme si v mnohém vzájemně inspirací. Roman v Plzni z pohledu managementu, my v Rokycanech zase z toho pohledu kvality sociálních služeb, směrnic a podobně. Takže jsme si řekli, že když některé věci budeme sdílet, ušetříme si práci a ulehčí nám to situaci.

Takže ta myšlenka už roste dlouho. Navíc z toho, co říkáš, vzešel ten nápad evidentně zezdola, od vás ze středisek. Není to nějaký „befel“ ústředí, jak by to možná viděl škarohlíd.

Šlo to naprosto od nás a našli jsme se v tom. Naše středisko už dříve mělo ambici překročit hranice rokycanského okresu a bylo celkem jasné, že první na ráně je město Plzeň, hlavně ve službách pro rodiny. A stejně tak bylo jasné, že se to bude tlouct, co se týče názvů: proč Diakonie Rokycany má poskytovat služby v Plzni, když už tam je Diakonie Plzeň. Tak začaly vznikat logické otazníky, tedy to, co bylo nakonec jedním z hlavních motivů pro fúzi, totiž srozumitelnost pro veřejnost.

Takže původní názvy středisek podle sídel už neodpovídaly a ztrácely význam?

Ano, třeba rokycanské středisko funguje od Rokycan po Domažlice, od Stříbra po Sušici, plzeňské středisko je také rozprostřené po kraji, jednu terénní službu mají třeba zase v Rokycanech. Merklínské středisko ani zdaleka nefunguje jen v Merklíně, působí v Sušici, v Klatovech, Soběkurech i třeba v Plzni. Už z tohoto pohledu není pro veřejnost srozumitelné, proč by se měla střediska jmenovat podle měst, z nichž původně pocházejí.

Jak se k rozhovoru o spojení dostalo středisko v Merklíně?

To už byla zakázka ústředí. Když už se máte spojovat, tak se spojte i s Merklínem. Inspiraci jsme přijímali nejen od ústředí a merklínské kolegyně Štěpánky Nozarové, ale třeba i od našich zahraničních partnerů v německém Rummelsbergu. Takže ta inspirace Západem přece jen asi nějaká bude.

Diakonie Západ je taková první vlaštovka v procesu logického spojování středisek. Diakonie si další postup tímto směrem vytyčila i ve svém strategickém plánu pro nejbližší léta.

Myslím, že to je dobrý trend. Že by to mělo nastat nejen tady na západě Čech, ale i jinde.

Máš konkrétní představu?

Představu mám, dokonce už jsem o ní mluvil s řediteli některých středisek. Doufám, že to v nich nazraje, tak jako to uzrálo v nás a že pochopí, že je to opravdu dobré. Protože asi nemá význam, aby existovala třeba malá střediska vedle sebe, když je v každém sotva pár zaměstnanců.

Jaké ještě další motivy vedly ke vzniku Diakonie Západ?

Vycházím z pohledu malého střediska, z praxe nízkoprahového centra v Rokycanech, což bývalo neveliké zařízení o čtyřech zaměstnancích. Vyškolili jsme třeba nějaké mladé pracovnice, stálo to určité peníze, investice, podporu vzdělávání – a teď v přirozeném běhu života otěhotněly a my jsme o ně přišli. To znamenalo shánět nového člověka a celé zase znovu. Uvědomili jsme si, že přicházíme o velmi kvalitní lidi. Pak jsme se rozšířili o občanskou poradnu a Centrum podpory rodiny a hle, některé kolegyně se po mateřské uplatnily právě tady. Ale co když se odstěhují? A už jsme u Diakonie Západ.Další věc: jako Diakonie Západ máme nějakou vyjednávací sílu, už nejsme malá organizace. A na krajském úřadě nás najednou vnímají jinak. Je skoro úsměvné to pozorovat.

Jak vás vnímají?

Najednou jsou takoví vstřícnější, ochotnější (smích).

Když budu počítat: tři střediska, to jsou tři ředitelé. Teď je jedno středisko a tedy jeden ředitel, Petr Neumann. Co je a co bude s Romanem Hajšmanem a Štěpánkou Nozarovou?

Roman Hajšman zaujal místo manažera úseku technicko-ekonomického, vztahů s veřejností a lidských zdrojů. Stručně řečeno – manažera provozu. Petr Neumann je částí úvazku ředitelem Diakonie Západ a částí úvazku manažerem služeb sociální péče. Štěpánka Nozarová z Merklína se na vlastní žádost ujala koordinace některých služeb z úseku sociální péče. Je tedy na postu, který je přece jen blíž té přímé péči.

Jak vnímají fúzi partnerské sbory jednotlivých středisek? Dochází k nějakým změnám ve spolupráci s církví?

Změny právě probíhají. Stávajícími partnery byly sbor v Rokycanech, sbor v Merklíně a Korandův sbor v Plzni. Od roku 2012 začínáme vytvářet partnerství nejen s těmito sbory, ale také se sbory dalšími. Pro mě osobně je spojení s církví naprosto klíčové. Ono se v určitou chvíli diskutovalo o tom, jestli a jak lze vůbec propojit laickou diakonii, která je dejme tomu praktikována ve sborech, a tu institucionální, kterou reprezentuje Diakonie ČCE. Jako kdyby mezi námi byla jakási nevyplněná díra. Po mnoha letech v Diakonii už mi konečně došlo, zvláště díky jedné stáži ve Finsku, že je prostor, jak to naplnit – něčím, co se vymyká těm kategoriím „laický“ nebo „profi“.

Můžeš to trochu přiblížit nebo rozvést?

Myslím si, že zajímavé jsou už jakési principy, na kterých funguje Diakonie nejen tady u nás, ale vůbec třeba v Evropě. Základní cíl Diakonie je hájit zájmy a práva lidí, kteří se hájit neumějí nebo mají přístup k právu omezený. Hájí dostupnost služeb u těch lidí, kde je tato dostupnost snížená. A najdi mi v tom, co je profi a co je laické. Další věc: Diakonie je výzvou pro byznys. Ne všechno se vejde do modelu svobodného trhu, jaký třeba zastává prezident Klaus. Jsou některé věci, které jsou nad tím – nazvěme je třeba morálkou nebo etikou. To volný trh nevyřeší, protože se mnohdy chová dost neeticky. A za třetí: Diakonie může, a dokonce by měla být v opozici ke konzumnímu chování. Jde nám i o jiné hodnoty než jenom o spotřebu. A když si to tak posadíš vedle sebe, tak Diakonie je prostor s těmito hodnotami, s těmito zásadami. A pak už je vlastně jedno, jestli se dělá laicky nebo profesionálně. Lidé ze sborů se mohou připojit: ano, hlásím se k této myšlence. Nejen, že chodím v neděli na bohoslužby, ale myšlenka Diakonie je mi blízká, protože Diakonie je projev mé víry. Totéž se zase z druhé strany týká pracovníků Diakonie. Jde o víc než o zaměstnání. My jako Diakonie zastáváme tyto principy a byli bychom rádi, kdyby se k tomu připojili i necírkevní zaměstnanci. To uplatnění je tady mnohem širší.

A co třeba stinné stránky toho sloučení? Jsou nějaká rizika?

Určitá rizika jsme samozřejmě vnímali ještě předtím, než jsme do toho šli. Třeba to, že lidé, kteří u nás pracují, možná začnou brát Diakonii jako velkou firmu, kde už tolik nevnímají sami sebe, a pokud, tak spíš jako nějakou součástku. Ale možná právě zmíněné principy, o nichž jsem mluvil, mohou riziko tohoto typu minimalizovat. Další obavou bylo, jestli naplníme dobře organizační strukturu a posty, jestli pro některá místa najdeme vhodné lidi. Ale myslím, že tak jak to teď je nastaveno, je nejlepší možný stav.

Co tě jako ředitele čeká v nejbližší době? Jak se tvá práce změní?

Ještě nám chybí pár drobností v registraci služeb, dále řešíme smlouvy s bankami, komunikujeme s dodavateli energií a služeb. Taky s donátory, aby akceptovali změnu. Nová telefonní čísla, e-maily, nové názvy, loga a podobně. Do konce února snad bude za námi tahle přechodová fáze a přejdeme na nějaký standardní režim. Jinak se učíme používat novou organizační strukturu, dobře nastavit systémy řízení, kontrolu a monitoring ve službách, abychom věděli, že je kvalita poskytovaných služeb všude stejná. To ladění si vyžádá ještě aspoň rok. Nejpalčivější věci jsme vyřešili a to, co sneslo odkladu, je úkolem letošního roku. Pak jsou ještě dvě výzvy. První je rozvoj náhradní rodinné péče, kde nás oslovil kraj v souvislosti s novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Pak bychom rádi rozšířili sociální podnikání. Obecně prospěšná společnost „Možnosti tu jsou“ obdržela maximální výši veřejné podpory, takže potřebujeme založit další o. p. s. a rádi bychom otevřeli nové provozy, v nichž budou zaměstnáni lidé se zdravotním postižením.

Jak to vypadá v praxi?

Člověk se zdravotním postižením je nejdříve zaměstnán u nás v tréninku – učí se být zaměstnancem. Poté v transitu je už zaměstnancem konkrétní firmy na konkrétním místě, ale ještě je doprovázen naším pracovníkem. Naše obecně prospěšná společnost má v tomto zaměstnávání 80% úspěšnost. To znamená, že 80 % lidí, kteří se dostanou do tohoto programu, opravdu najde práci, což je hodně.

Na co se teď nejvíc těšíš?

No, my jsme si s Romanem Hajšmanem říkali, že když s Diakonií Západ přežijeme první čtvrt rok, tak to půjdeme pořádně oslavit (smích).

Ptal se Pavel Hanych, foto Jan Vyškovský

Trocha čísel

• Diakonie ČCE – středisko Západní Čechy vzniklo sloučením tří středisek (Plzeň, Rokycany, Merklín)
• rozpočet Diakonie Západ na rok 2012 se blíží ke 40 milionům Kč
• služby poskytuje v 25 zařízeních po celém Plzeňském kraji na 110 pracovníků (mimo dceřinou společnost „Možnosti tu jsou“, která se zabývá pracovní integrací lidí s postižením)

 

Český bratr číslo 1/2012.

O novém středisku Diakonie, povodních, zahraničních projektech i rozvojové pomoci.

Jan Dus pracuje v Diakonii ČCE od září tohoto roku. Na starosti má dílem zahraniční vztahy, dílem řízení nově vzniklého Střediska humanitární a rozvojové pomoci. Někdejší farář ČCE v Poličce a poté zaměstnanec ústředí církve byl hostem Českého bratra.

Honzo, co vlastně je nové Středisko humanitární a rozvojové pomoci?

Jsme takový nejmladší a nejmenší sourozenec v rodině středisek naší Diakonie. Vznikli jsme k 1. lednu 2011 a fakticky fungujeme teprve od podzimu. Zatím nemáme ani dva celé úvazky: o práci se dělíme s kolegyněmi Janou Škubalovou a Olgou Mutlovou.

Na jaké oblasti humanitární pomoci se chce středisko zaměřit?

Naše práce má dvě větve: humanitární pomoc v tuzemsku a rozvojovou a humanitární pomoc v zahraničí. Je výborné, že na obou rovinách máme na co navazovat. V České republice pomáhala Diakonie při povodních už několikrát (naposledy loni v severních Čechách) a vysloužila si za tuto svou práci mnohou pochvalu. A tak jakkoli formálně pracuje nyní pro nás, dělá Olga Mutlová v tuzemské humanitárce tutéž práci jako dosud.
Na dosavadní práci Diakonie navazujeme také v oblasti zahraniční. Rozvíjíme dál pomoc Etiopii, kde Diakonie podporuje projekt místní luterské církve pečující o sirotky rodičů, kteří zemřeli na AIDS. Pro tento projekt uspořádali zaměstnanci Diakonie mezi sebou už dvě sbírky. – Další zemí, kde máme na co navázat, je Rumunsko. Pro tamní Diakonii zorganizovala naše Diakonie v roce 2008 a 2009 vzdělávací kurzy pro vyšší a střední management.

Chystá se Diakonie rozvíjet zahraniční humanitární pomoc „ve velkém“ a zařadit se tak i mediálně mezi organizace, jako jsou třeba Člověk v tísni nebo Adra?

Zpočátku se budeme zaměřovat více na rozvojovou pomoc než na humanitární akce. Zatím nás není dost a nemáme dostatečné zázemí na to, abychom rychle spustili mediální kampaň a bleskově zasáhli v postižené oblasti. Rozvojová pomoc je stabilnější, cílevědomější a přinejmenším stejně smysluplná. Naším cílem je zaměřit se na několik zemí, kde budeme dlouhodobě působit.
Určitě se však chceme začít prosazovat mediálně. Chceme, aby se o nás vědělo. I to je však běh na dlouhou míli. Nejprve začneme mezi členy a příznivci ČCE a dalších protestantských církví. Je škoda, když evangelíci, kteří chtějí přispět na pomoc do zahraničí, tak musí činit přes jiné organizace. Považuji za naši službu evangelíkům i dalším, že vytvoříme několik důvěryhodných a průhledných rozvojových projektů, na které – budou-li chtít – budou moci přispět.

V Diakonii máš na starosti také koordinaci zahraničních vztahů. Se kterými zeměmi a kterými organizacemi udržuje Diakonie kontakty?

Naše Diakonie je členem evropského sdružení diakonií, Eurodiaconia. Sem patří diakonie většiny evropských zemí. V rámci této sítě dobře funguje spolupráce diakonií visegrádských zemí. Další významní partneři jsou samozřejmě německá diakonická střediska, potom diakonie v Rumunsku, Srbsku, Itálii… Já sám mám slabost pro Spojené státy, a tak mne těší, že správní rada rozhodla pořádat vzdělávací cesty ředitelů do USA. Každý ředitel střediska bude mít v nejbližších dvou letech příležitost podívat se, jak funguje obdobná organizace za oceánem.

V minulosti naší Diakonii pomáhali v porevolučním rozvoji partneři z vyspělých zemí – finančně, ale také jistým sdílením a předáváním know-how. Učíme se stále od Západu, nebo už sami pomáháme předávat dál, co se v naší práci osvědčilo?

Učit se a vyučovat druhé, to není buď – anebo. Základním kamenem evropské myšlenky partnerství je, že se učíme od sebe navzájem. Budoucnost vidím ve spolupráci rovnocenných, kteří se navzájem doplňují a podílejí se na společných projektech.
Podstatné jsou přímé vztahy středisek s jejich zahraničními partnery. Svou roli vidím v tom, že je budu podporovat, inspirovat, nahrávat jim. Péče o vztahy s partnery však leží v prvé řadě na jednotlivých střediscích. Považuji za velmi důležité, aby každé středisko mělo ve svém managementu lidi, kteří znají jazyky. Zahraniční vztahy a vazby mají mnohem větší význam mezi středisky než mezi ústředím a ústředím.
Sám mám na starosti koordinaci zahraničních vztahů a tak svou roli skutečně vnímám. Byla by chyba, kdyby se ze mne stal ten, kdo na sebe strhne všechny zahraniční vazby. Naopak chci střediskům pomáhat zahraniční kontakty pěstovat, rozvíjet a mít z nich užitek.

Ptal se Pavel Hanych