Český bratr 4/2013.

Ukotveni v církvi i v průvanu nejvyšší funkce

Joel Ruml (1953), synodní senior Českobratrské církve evangelické, slaví koncem dubna šedesátiny. Se ženou Lydií jsou letos spolu 37 let. Svou stopu zanechali ve třech evangelických sborech. Mají dvě dospělé děti a dvě vnoučata. Český bratr jim položil několik bilančních otázek, na které odpovídali podle chuti oba.

Pro Joela: V jaké rodině jsi vyrůstal?

Vyrůstal jsem ve farářské rodině. Otec byl z rolnické rodiny, pocházel z východních Čech, od Ronova. Maminka je z živnostenské rodiny, její otec byl cukrář v Chrudimi. To poznamenalo růst nás dětí, jsme tři sourozenci, já jsem prostřední. Otec byl farářem na vesnici, maminka byla ženou v domácnosti. Moc dobře vařila. Z toho mála, co bylo, kouzlila. Žili jsme v Opatově a na našem otci bylo vidět, že je rád na vesnici. V mých očích vnášel do vesnického života nevídané prvky. Přivezl třeba odkudsi badmintonové pálky, ze záclon ušil síť a na farském dvoře se začaly hrát turnaje. Myslím, že do té doby nikdo v Opatově neslyšel slovo badminton. To bylo dětí u nás na dvoře! Celá vesnice. Přinášel zkrátka ducha osvěty a sportu. Jinak měl plno práce jako farář, objížděl okolní vesnice, dlouhou dobu na kole a v zimě na lyžích.

Kdo měl na Tebe největší vliv v růstu, který směřoval k farářské profesi?

Asi nejvíce otec a jeho kolegové. Otec se hodně kamarádil s Rostislavem Nechutou, tehdy farářem ve Strměchách. Byli spolužáci a daňkovci. Byli to starozákoníci,  autoritou pro ně byl Kalvín. Rád jsem byl u toho, když se plamenně dohadovali o teologických věcech. A zároveň s námi dětmi se uměli velice hezky bavit, jaksi vlídně a vstřícně. Bylo vždycky veselo. To jsem měl rád. Nejvíc mě asi poznamenala jakási svoboda, která v té nesvobodné době mezi faráři vládla. A později jsem podobnou svobodu zažíval mezi bohoslovci. Koncem šedesátých let, v době uvolnění, byli bohoslovci mezi církevní mládeží pojem. Když přijeli na sjezd mládeže, vytáhli kytary a začalo se zpívat, to bylo něco úžasného. V té době  se rodila spousta písniček, které dodnes zpíváme. I z nich dýchala svoboda. Tento druh svobody víry uvnitř křesťanského společenství měl  asi  největší vliv na má rozhodování.

Kdy ses rozhodl, že budeš farářem?

Je zajímavé, že když jsme měli loni setkání po čtyřiceti letech od maturity, říkal jeden spolužák, že jsem už při příchodu do prvního ročníku na gympl říkal, že budu farářem. To si vůbec nepamatuju! Ale během gymnázia to postupně zrálo. Od roku 1968, kdy jsem nastupoval, začalo taky normalizačně přituhovat. Vyhodili starého ředitele, přišel kovaný komunista. A na 1. máje nám oznámila paní třídní profesorka, že všichni musíme do průvodu. Když jsem to řekl doma, otec se zavřel do kanceláře, chvíli bylo slyšet psací stroj, a pak přišel s papírem, na kterém zhruba stálo: Vážená paní profesorko! Náš syn se nebude účastnit modlářských akcí na 1. máje. Prosím, vezměte to na vědomí. Jiří Ruml. Já jsem to tehdy pochopitelně bral skoro jako újmu. Všichni tam budou, jedinou výmluvou mohlo být, že někomu nejede ve svátek autobus. A já nesu do školy tenhle papír. Paní profesorka, byla to katolička, ušlechtilá žena, řekla: dobře. Pak jsem se po létech dozvěděl, že dostala pucunk od ředitele, ale přede mnou nedala nic znát. O to víc jsem si na otci cenil, že nastavil záda a chránil nás.

Pro Lydii: Během Joelových studií už jste spolu chodili. Jak ses chystala na roli paní farářové? Tušila jsi, do čeho jdeš?

Měla jsem něco vědět, protože jsem vyrostla v brněnském sboru a do kostela jsem chodila od dětství, ale vlastně jsem  nevěděla nic. Představit jsem si to neuměla. Ale ani jsem o tom moc nepřemýšlela. Byla jsem mladá a zamilovaná a šla do všeho až trochu nezodpovědně. Rozhodně jsem se na roli paní farářové nijak nepřipravovala. Samozřejmě nastaly potom situace překvapivé a někdy ne zcela příjemné a byly chvíle, kdy jsem si i pobrečela, ale společně jsme s Joelem vše ustáli. Letos jsme spolu 37 roků.

Co bylo hezkého a co těžkého na vašem prvním sboru v Lozicích?

Joel: V prvních letech to byl nádherný rodinný život. Děti byly malé, manželka doma, já měl pracoviště v přízemí fary. Ve vzpomínkách si nesu prosluněnou faru a zahradu a  zapomněl jsem na bahno, kterého bylo všude dost, protože kolem fary jezdily traktory do kravína.

Lydie: Lozice je malinká vesnice, pro mě holku z Brna to byl trochu šok. Vzpomínám si, že v létě, když se v družstvu sušilo, vypínali často proud. A my jsme měli všechno na elektřinu! Čerpadlo ve studni, sporák. Takže netekla voda, nedalo se vařit. V zimě zase to všudypřítomné bláto. I vesnice byla ošklivá, zarostlá křovisky, v sousedství několik polozbořených opuštěných statků, odkud vyhnali vesměs evangelické sedláky. Teď jsou Lozice daleko hezčí vesnicí, statky koupili chalupáři, kteří je opravili, obec je upravená a čistá. Vzpomínám si ještě, že problém byla pitná voda. Měli jsme vodu ze studny, zpočátku jsme ji i pili, ale pak vyšlo najevo, že je závadná. Tak jsme na pití a vaření museli vodu vozit. Joel už byl zvyklý, že kamkoli jede autem, má v autě prázdné barely a vrací se s plnými. I tak vzpomínáme idylicky na tuto dobu, kdy jsem byla doma, děti byly maličké a mohly být pořád venku.

Joel: Bylo to hezkých sedm let. I kvůli kolegům v okolí. Pavel Keřkovský, Pavel Hlaváč, Honza Keller, Bob Baštecký, všichni byli v dosahu. Doba nebyla tak hektická. Navštěvovali jsme se, setkávali se na seniorátních akcích, děti se vzájemně kamarádily. Ale abych to neviděl moc růžově: Když se vypravila Lydie do obchodu, přišla zpátky s prázdnou taškou a s tím, že mléko bude v deset, pečivo odpoledne a lahůdky v pátek. A popelnice v Lozicích? Kdepak, poraď si, jak umíš. Tak jsme kompostovali, co šlo, a zbytek proháněli kotlem.

Co bylo pro faráře jinak na druhém sboru ve Velkém Meziříčí?

Byl to sbor početně malý, kolem tří set členů, ale do kostela přišlo třeba pětašedesát. A všechny generace. Práce pestrá a živá. Biblické hodiny byly na několika místech v okolních vesnicích. Je pravda, že debatovat o kázání tam nebylo moc zvykem, ale lidé byli nesmírně obětaví, a když  člověk našel cestu k jejich uzavřenější povaze, bylo to napořád a dalo se poznat, jaké důrazy jsou ty potřebné a nosné. Takže pěkné vztahy trvají  dodnes. Ve Velkém Meziříčí jsme byli dvanáct let a máme tam stále dobré přátele. Svou roli hraje určitě i to, že jsme tam zažili sametovou revoluci a vše, co následovalo. Najednou se farář zařadil svým angažmá do veřejného prostoru úplně jinak. Dříve nemyslitelné. To je možné jen v revolučních časech a já jsem to prožil v Občanském fóru naplno. Byla to pro faráře nádherná zkušenost – naprosto přirozeně a spontánně se otevřela brána k ostatním lidem.

Lydie: V Meziříčí se snoubily výhody města i vesnice. Město poskytovalo mnohem lepší zázemí. Školy, střední školy, hudebka, sport, vše na dosah, přitom krásná Vysočina kolem. Děti tam prožily svá školní léta, tam jsou doma a vracejí se tam stále rády.

V Olomouci jste pobyli jen krátce, ačkoli to měl být poslední sbor před důchodem. Bylo přijmout volbu za synodního seniora těžkým rozhodnutím?

Joel: Už před synodem jsem tehdy takové hlasy slyšel. Bylo navrženo asi patnáct kandidátů, všichni ale odmítli. Tak se dělal průzkum na lístky, kdo by asi dostal nejvíc hlasů. Někteří opět odmítli, a pak se mezi těmi zbylými rozhodovalo .

Lydie: To si přesně pamatuju. Byla jsem v práci, na olomouckém úřadu práce, proti mně seděl na přepážce klient, když zazvonil telefon: poslyš, já to asi budu muset vzít. Tak říkám: No, to se nedá nic dělat. A věděla jsem, že budeme zase balit.

Joel: Tak jsem se vrátil do jednacího synodního sálu a povídám: Volbu přijímám a sděluji, že rozvod z toho nebude. Samotné rozhodnutí možná nebylo zas tak těžké. To těžké teprve přišlo. Jako nejtěžší vnímám snad to, že někteří kolegové, kteří si oddechli, že to někdo konečně na sebe vzal, vzápětí dali najevo, že už nejsem s nimi, už jsem vrchnost. Distanc mezi kolegy tu najednou je a nezbavíš se toho, i kdybys o tom tisíckrát mluvil. A to je těžké. Náměstci synodního jsou tak na půl cestě. Jednou nohou jsou ve sboru, mezi kolegy, druhou jsou vrchnost. Nemají tu pozici tak vyhraněnou. Synodní senior je vystrčený a tudíž i osamělý. Po deseti letech ve službě u mě převládá tento pocit. A je těžší přijmout tohle, než se rozhodovat o přijetí funkce, protože některé věci nevíš.

Co tě nejvíc trápí jako synodního seniora?

Otázka jednoty církve. Je-li vůbec možná a jak je možná. Ordinační slib farářů i presbyterů směřuje k jednotě církve. Ctíme, že Kristus je hlava a my tělo. Církev má být jednotná jako jednotlivé údy těla. A to je nejtěžší. Jezdím po církvi, dostávám dopisy a uvědomuju si, jak je cesta k jednotě složitá a dosažené sjednocování  křehké. Často si některý sbor udělá něco po svém, farář si udělá něco po svém, bez ohledu na to, jestli to odpovídá pravidlům kolegiality, neřku-li bratrské lásky. Třeba že někdo vykonává služebnosti někomu „v rajónu“, aniž by to s ním a staršovstvem projednal. Nebo sbor si řekne: my to uděláme tak, aby se to nedozvěděla ostatní část církve. Oni by nám to záviděli, nebo církevně zdanili. A to mi připadá nehorázné. Jak můžeme žít jako údy v jednotě, když si tohle vědomě děláme? Když celocírkevní sbírka třeba na pomoc těm, kdo budují, je vnímána jako sbírka pro cizí? Co pak ta hlava – Kristus? Kde zůstala? Nejsme spíše bezHlaví, než s Hlavou? Copak to jde, dělat něco bez ohledu na druhé? S tím se jako synodní setkávám hodně často. Že církev není jednotná, že si v lepším případě na jednotnou jen hraje, to je dost těžké unést. Těžko se s tím srovnávám a spíš počítám, že poznámky tohoto druhu jsou tak to jediné, co mohu. Lidská přirozenost asi bude silnější.

Z praktických dopadů je čím dál únavnější  cestování. Je toho dost. Ne po České republice, ta je naštěstí malá a autem s dobrým řidičem dosažitelná bez nocování, ale do ciziny. Být často na cestách – a že těch sesterských církví a jejich pozvání máme! – je náročné. Takže čím dál více třídím, kam ano, kam ne, nebo kam někdo jiný.

Máš nějaký zdroj potěšení a energie, který tě drží, abys to všechno zvládl?

To ano. Oddech a posilu poskytuje domácí zázemí. Rodina – manželka, děti, vnoučata a okruh nejbližších přátel. Ve všech sborech, kterými jsme prošli, jsme získali přátele. Stýkáme se často a leccos při našich setkáních probereme. Církevními tématy se příliš nezabýváme, kamarádi respektují, že v kůži synodního je jejich kamarád. A posila, pocit důvěry z těchto setkání zůstane. Někdy se mi dostane i projevů podpory a solidarity od cizích lidí, to je taky posilující. Milé je, když synodního lidé přijmou ne jako vrchnost, ale jako bližního v církvi, ve stejné víře. To je v naší církvi docela zdravě nastavené – nepěstuje se žádná zbožná úcta k církevním představitelům, a přitom respekt k lidské bytosti ano. To povzbudí, když takový důraz je ten určující.

Pro Lydii: Co je příjemného a hezkého na životě po boku synodního seniora?

Zpočátku jsem s Joelem často o víkendech jezdila po sborech, to je hezké. Později  už méně, protože můj tatínek, který žije v Brně, vdovec, mne častěji potřebuje. Letos mu je 87 let. Také naše vnoučátka mne občas příjemně zaměstnávají. Do míst, kde máme nějaké vazby, ale jezdím ráda, pokud to jde. Společně jsme byli i na několika dalekých cestách v Koreji a v Americe. Tam bych se jinak asi nepodívala. Co je  jiné, než bylo na faře, je to, že člověk má najednou více soukromí. Po rušných letech na farách mi to docela vyhovuje. Občas se naskytne nějaká společenská událost, to se docela ráda pěkně obléknu a jdu s manželem třeba na Hrad na předávání státních vyznamenání.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?

Moc bych stál o to, aby čtenáři Českého bratra, to je jádro církve, viděli, že církev není jen organizace, ale aby  své pohledy uměli s radostí směřovat vzhůru. Odtud přichází síla povznášet se nad všechny disharmonie, které vznikají ve sborech i mezi lidmi. Máme být lid zvláštní a to ať nás určuje ve všední den i v neděli, v rozhodování i ve vztazích. Jinou cestou nenabídneme alternativu k současnému hlubokému ponoření do současnosti.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 3/2013.

V novoroční den rozjímali jsme o slovích v Zjevení sv. Jana kap. 5, v. 2: „Kdo jest hoden otevřiti tu knihu a zrušiti pečeti jeji?“ I nemohl z nás žádný otevřiti te knihy, ani pohleděti do ní. Byliť jsme smutní nemohouce zvěděti napřed co nás v životě vůbec v církevním pak zvláště běžícím rokem potká, a co nám zakusiti bude nutno.

Smutek náš nebyl planý ani lichý; nebo po nemnohém přemítání v té tajemné knize nalezli jsme co nás překvapilo a zarmoutilo. Nebo již dne 25-ho ledna podal pan učitel Josef Kadlec písemní výpověď presbyterstvu, a vůbec celé církvi, že školu v H. Krupé opustí, a výnosnější misto učitelské při ref. církvi ve Velké Lhotě na Moravě přijme.

Záležitost tato, poněvadž presbyterstvo dle církevního zřízení nejprve o učitele postarati se má a o žádném učiteli nevědělo, oznámená byla Důstojnému seniorskému úřadu. Avšak ani tento ba ani Vys. Důstojná superintendenci pro ten čas o žádném učiteli nevěděla. – Na to přišel den 26-ho unora, v kterém se p. učitel odstěhoval. Škola byla prázdná, a učitel žádný. Katoličtí občané radosti plesali, že škola z mozolů evangeliků, a za mnohé tisíce zařízená školou obecnou, v skutku ale katolickou se stane. Ba i sám katolický kaplan v D. Krupé p. Josef Bříza, při cvičení náboženském v postní čas na Kerstýně odbývaném, s jakousi radostí se vyjadřil, že škola evangelická v Horní Krupé, školou katolickou se stane.

Když pak jest bída největší, bývá pomoc nejbližší! – Uděvše se takto ze všech stran nepřáteli obklopenými, viděv jmenovitě mistní duchovní nebezpečí, které škole hrozí, nabydl se, že pokud slabé síly jeho stačí, a pokud mu to zastávati bude možno, ditky školní vyučovati bude, a tak ohroženou školu církvi zachovati chce.

Katolici a s ními téhož náhledu jsoucí c. k. okresní školní rada, domnívajíce se, že to vůbec nemožno, by duchovní při vši své práci denně šest hodin pravidelně vyučovati mohl, odeslali hned za tepla dne 4-ho března jakéhosi Václava Zachariáše, řemesla svého obůvníka a t. č. inšpektora obecné školy v Dolní Krupé do školy Horno Krupské, by se přesvědčil, zda-liž a jak se vyučuje, a v pádu, že by se nevyučovalo, by oznámení c. k. okresní školní radě učinil, by tatáž bezpochybí školu zavřela. Ale však jaké bylo jeho překvapení, když vstoupě do žákovny, spatřil školu četně dětmi navštivenou a co učitele duchovního správce. Vzpamatovav se, vytáhl z kapsy dekret a presentoval se co dohlížitel pro školu obecnou v Dolní Krupé. A jaké bylo překvapení školních ditek, které znavše jej vždy pouze pod jmenem „švec malířů“ najednou viděli v něm inšpektora, který přišel by se přesvědčiv, jak se dětí učí a jak mistní duchovní vyučuje. A jaké konečně bylo překvapení duchovního, jenž téměř půl věku svého straviv ve študiích, pojednou viděl před sebou muž prostého, muž jednoduchého, jenž vyučování a methodu jeho chtěl posuzovati, což se ani okresní inšpektor vzdělaný katolický kněz jsa učiniti se neodvážil, ač po zákonu měl k tomu práva. I tu maně muselo mu napadnouti napomenutí onoho starověkého řezbáře, jehož vystavenou sochu na odiv jistý švec ve všech jeji částech posuzovati chtěl, řka mu: „Sutor ne supra crepidam“ tj. ševče drž se kopyta svého! Pro uvarování výtržnosti mezi dětmi ponechal mu mistní duchovní domnělé jeho právo, tak že p. inšpektor vyslechnuv vyučování, pochvalil některé žáky, jakož i obrazy k názornému vyučování, odebral se s velikým vítězstvím za dalším svým povoláním…

Vybral David Šorm

Český bratr 3/2013.

Synodní rada Českobratrské církve evangelické po svém zasedání 22. ledna připomněla téměř dvacet let starý dokument z roku 1995 K problematice vysídlení sudetských Němců. Odkaz na dokument se objevil na titulní stránce  webu e-cirkev.cz, krátce před druhým kolem prezidentských voleb, které bylo poznamenáno diskusí o tzv. Benešových dekretech.

Autoři dokumentu upozorňují, že návrat k dřívějším poměrům není možný a že je nutné vyjít ze statu quo bez vzájemného obviňování a požadavků a budovat naše vztahy od základu znova. Dobrým fundamentem je proto i německo-česká smlouva.

V dokumentu se dále uvádí, že cesta k navazování vztahů je dlouhá a vroubená zástupy těch, kteří se ještě dnes nechtějí vzdát ducha nacionalismu (často spjatého s fašistickou a komunistickou nostalgií). „Apelujeme zde na ty, kteří naopak chtějí společně zachovat křesťanského ducha (vyznavače různých konfesí), ale stejně tak i na ostatní lidi. Chceme být k onomu novému budování připraveni, a proto žádáme o odpuštění za to, čím jsme se vskutku na kom provinili, a jsme připraveni odpustit těm, kteří se provinili na nás. A k tomu ostatnímu nám všem dopomáhej Bůh!“ stojí v závěru prohlášení.

Na toto prohlášení reagoval v devadesátých letech synod Evangelické církve v Německu (EKD). Německá strana přijala české stanovisko „s pohnutím a vděčností“ a spatřuje ve stanovisku Českobratrské církve evangelické nesmírně důležitý příspěvek ke smíření v srdci Evropy. „Nemůže být úlohou církve předkládat právní a politická řešení otevřených otázek mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Církev však jistě může pomáhat vytvářet vnitřní předpoklady, a řešení tak umožňovat,“ uvádí prohlášení synodu EKD.
Čeští a němečtí evangelíci mají tradičně dobré vztahy a mnohé české sbory úzce spolupracují s partnerskými sbory v Německu. Od května do září se v rámci česko-saské mezicírkevní spolupráce uskuteční několik vzájemných aktivit. Například českolipský sbor připravuje prezentaci výstavy nazvané Zapomenutí hrdinové a věnované aktivitám německých antifašistů v pohraničí, kteří byli po válce též perzekvováni.
Občanské sdružení SEM Přátelé Herlíkovic zase poslední týden v srpnu chystá česko-německý pobyt tematicky zaměřený na poznávání historie německého osídlení Krkonoš i na možnosti spolupráce s německými krajany. Ta ale zřejmě nebude příliš rozsáhlá, protože krajanská společenství jsou pro vysoký věk mnohých svých členů, kteří z českých zemí odcházeli jako děti, v útlumu a další generace již k zemi svých předků mají volnější vazby.
Zatím se jedná o vzájemné spolupráci při obnově oken na secesním kostele v Herlíkovicích pod hlavičkou Česko-německého fondu budoucnosti a o účasti krajanů na bohoslužbě u příležitosti 110. výročí posvěcení kostela v červnu 2014. Občanské sdružení též usiluje o dohodu s vlastníkem (synodní radou) na rekonstrukci staré krkonošské chalupy, tzv. Kunzárny, na samoobslužnou ubytovnu a muzeum lokální historie. Spolupracovat s Němci chce zejména na dokumentační části projektu. „Opravy památek a hřbitovů“ jsou tak v současnosti nejčastější iniciativy německých krajanů v České republice a vyvolávání strachu o majetek není na místě.

Na české straně je též břemeno neoznačených hrobů. Například v Horních Moštěnicích u Přerova došlo v noci z 18. na 19. června 1945 zřejmě k největšímu masakru bezbranných civilistů na území Moravy (120 žen a 74 dětí) a dodnes není toto místo označeno, přestože tato hrůzná událost je dobře dokumentovaná například historikem Tomášem Staňkem. (Staněk je spoluautor rozsáhlé monografie o odsunu, která vychází v nakladatelství Zdeněk Susa.) Podle starosty obce Vladimíra Martínka byla v loňském roce v místním kostele sloužena bohoslužba za oběti tohoto masakru a na základě podnětu z veřejnosti bude na jednání rady obce zařazen návrh na zřízení pamětní desky a důstojného připomenutí události.

Jan Kirschner

Český bratr 2/2013.

Synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml (1953) strávil deset dní na Kubě. Oficiálně navštívil „ostrov svobody“ jako turista. Na trase dlouhé dva tisíce kilometrů se setkal s mnoha zajímavými lidmi a navštívil řadu sborů několika denominací.

Proč jste se vydal zrovna na Kubu?
Celou dobu, co jsem v úřadě, se účastním práce komise pro Kubu, která v církvi existuje a v poslední době ve spolupráci s organizací Člověk v tísni pořádá Dny pro Kubu. Konají se vždy v březnu, k výročí velkého zatýkání v souvislosti s projektem Varela, což je podobná petiční akce jako byla u nás Charta 77 (viz ČB 5/2011, 4/2012). V březnu 2002 bylo zatčeno 75 hlavních autorů, signatářů a dalších předáků opozice, následně se začaly organizovat známé pochody na podporu Damas de Blanco – dam v bílém (jde o ženy, jejichž muži, bratři a příbuzní skončili na řadu let ve vězení). V Čechách se akcí účastní také organizace Pontes. S nimi naše komise rovněž spolupracuje. V rámci komise jsme dělali sbírky v naší církvi, v Ekumenické radě církví, organizovali happeningy, dny pro Kubu v různých městech republiky, výstavy, diskusní programy apod. Brzy se ukázalo, že by na Kubu bylo dobré i zajet.

Jakou přípravu taková cesta vyžaduje?
V komisi pro Kubu jsou i lidé z občanského sdružení Pontes, které se cíleně zajímá o lidská práva na Kubě, i z Člověka v tísni. Z obou stran přicházela spousta dobrých praktických rad. Letos v červenci byly na Kubě jako určitý předvoj dvě dívky. Měly právo si vybrat trasu, navštívit nějaký region a několik adres a doporučení z dřívějška. V plánu byla samozřejmě i návštěva Havany. Kamkoli dívky přijely, vyhledaly tamní církev, nějaký sbor. Některé adresy měly, některé si takto našly. Pokud o rozhovor s nimi byl zájem, prohlédly si sbor, vyslechly, co potřebují, a také tam zanechaly nějakou pomoc. Popisovaly nám, jak sbor našly, jak vypadá, co by tam lidé potřebovali. Na základě jejich přípravné cesty jsme pak přichystali naši trasu. Už jsme měli tipy, kam jet a co by tam bylo potřeba. Setkali jsme se také s bývalým velvyslancem na Kubě, který nám dal užitečné rady do života, například jak se na Kubě chovat a jak na sebe moc neupozorňovat, protože Česko je pro Kubu nepřátelský režim. Cenné byly tipy hygienické a zdravotní. Vyjeli jsme na turistickou kartu, protože žádat oficiální vízum by bylo příliš nápadné, pokud by nám to vycestování rovnou znemožnilo.

Nám dříve narozeným to hned evokuje devizové přísliby a celní prohlášení při cestách do ciziny. Jak vypadá pasová a celní kontrola při vstupu na socialistickou Kubu?
To se mi také brzy začalo vybavovat. Už v letadle nám hlásili, jak se máme chovat, že Kubánci musejí vyplnit nějakou kartičku, vyslechli jsme informace, co nesmíme dovézt, a podobně. Na to už zvyklí nejsme. Hned jsem si vzpomněl na celní prohlášení při někdejších cestách do NDR – hodinky jsem vyvezl, hodinky jsem přivezl. Na letišti v Havaně proběhla vstupní kontrola, ta však byla dost podobná jako v Británii nebo ve Spojených státech, i když rozhovor nebyl příliš možný, neb já neuměl španělsky a úřednice ani moc hovořit nepotřebovala. Jen zavelela dívat se do kamery, pak kontrolovala znaky na fotce v pase. Jestli ten počítač má někam zapojený, to se zjistit nedá, ale vypadá to světově. Úřednice dělala, že fotku kontroluje. Pak byla kontrola jakýmisi zdravotními sestrami, ty kontrolovaly ale jen Kubánce, cizince ne. Potom přišla ještě kontrola celní. My jsme vezli laptop s operačním systémem ve španělštině, já jsem měl v kufru acylpyriny a zubní pasty a další věci, na desetidenní cestu několikanásobně víc než pro osobní potřebu, ale nikdo v tom nehrabal, vlastně se nedělo nic zvláštního. Vše proběhlo hladce. Čekal jsem přísnější postup.

Před časem jsme psali v Českém bratru o setkáních s ředitelem bohosloveckého semináře Franceskem Marrerem a s farářem Danielem Izquierdem, kteří byli hosty naší církve. Setkal jste se s nimi? Jak se jim daří?
U Daniela, někdejšího moderátora a faráře Presbyterní a reformované církve na Kubě (PRCK),  jsme byli asi dvakrát nebo třikrát, žije nedaleko Havany. Navštívili jsme jeho sbor, vedli hovory o tom, co je a co není možné v rámci režimu na Kubě, co by potřebovali a podobně. Potvrzoval, že se brzo má stěhovat na sbor do Havany. Za Franceskem jsme jeli do Matanzasu, kde je teologický církevní seminář. Setkali jsme se pracovně a byli jsme i u něho doma.

Bude pokračovat spolupráce?
Myslím, že ano. Oni si to přejí a vlastně to také očekávají. Nejen lidé z církve, ale Kubánci obecně. Mají dojem, že by se vztahy mezi Kubánci a Čechy měly vrátit na úroveň z dob socialismu. Řada Kubánců tu studovala a umí česky. A teď sem jezdit nemohou. Církve jsou tu proto, aby vytvářely vztahy a partnerství, takže zde je dobrá platforma v rovině čistě lidské. Navíc právě církevní spolupráce je vhodná k tomu, aby utlačovaní našli zastání, aby se křesťané spojili k modlitbám za vězněné. A hledala způsob, jak pomáhat různým – především mimohavanským – sborům a církvím.

Co bylo nejčastějším tématem hovoru?
Zajímá je cesta ze socialismu a řešení problémů, které je na takové cestě čekají. Nás chápou jako ty, kdo jsou dál. Na to jsme narazili i v jejich ekumenické radě: řekněte nám, na co si máme dát pozor, s čím jste zápasili po roce 1989, čeho se máme vyvarovat. Nadšení z revoluce je tam evidentně pryč. Neměl jsem dojem, že tam vládne kdovíjaké horování pro revoluci. Každý tam má tolik starostí, aby se uživil, aby v rámci režimu proklouzl, že ho již nějaké nefunkční ideje nezajímají. Sami říkají, že se režim mění. Cítí, že komunistická vesta jim je těsná, že něco bude muset být jinak. Že postupně dojdou k něčemu, co by mohlo vypadat jako autoritářská demokracie, jak ji třeba vidíme dnes v Číně. Jestli to tak bude a kdy, to nikdo neví. Od nás tak jako tak chtějí slyšet zkušenosti.
Myslím, že bychom jim mohli být nápomocni i jako církev. Zpracovat, co bylo dobře, co špatně, na co jsme zapomněli, na co jsme rezignovali, jak jsme se nechali nalákat k určitému směřování. I když je pravda, že mnoho věcí je nepřenosných a odlišných. Už také proto, že v nedalekých Spojených státech žije kolem dvou milionů kubánských emigrantů. A jakmile režim povolí, dají se do pohybu i oni.

Které církve na Kubě působí a které sbory jste navštívili?
Navštívili jsme například baptisty a několik sborů PRCK, která je nám asi nejblíže. Předsedou kubánské ekumenické rady církví je právě kazatel této presbyterní církve. Navštívili jsme také církev s názvem Iglesia de Cristo a jiné další, spíše evangelikálního až charismatického ražení. Dozvěděli jsme se, že na Kubě je asi pětasedmdesát denominací. Necelá třicítka z nich je členem ekumenické rady, ostatní jsou nečlenské. Spektrum je tam mnohem širší než u nás, kde Ekumenickou radu církví tvoří jedenáct církví. Patrný je velký vliv amerických misionářů z dob, kdy byly vztahy s Amerikou lepší. Tehdy přijel misionář, založil církev, vybudoval modlitebnu a od té doby sbor žije a jen mírně expanduje do okolí. Často jsou to spíše lokální církve, kde se kazatelská, ale i církevně-představitelská služba předává v rodové linii. Společenství církví je mnohem pestřejší v názvech či symbolech. Některé sbory jsou však velmi chudé, zvlášť na venkově, bohatší jsou ty podporované z Ameriky.

Navštěvovali jste vesnice a sbory často náhodně. Je to na kubánském venkově nebezpečné, když všichni vidí, že za pastorem přijela návštěva z Evropy?
Neměl jsem ten dojem. Nesetkali jsme se s nějakou nedůvěrou. O tom, že jsme Češi, se lidé dozvěděli většinou až zpětně. Že jsme cizinci, to bylo patrné hned, už jen třeba podle auta z půjčovny, které mělo poznávací značku jiné barvy než auta místních. Takže bylo jasné, že jsme turisti a cizinci. Hned reagovali – á, Checoslovaquia! Že jsme rozděleni na Česko a Slovensko, to většinou neregistrovali. Spíš vzpomínali na starý dobrý socialistický internacionalismus. Z této historické zkušenosti se dá pořád žít. Češi jsou lidmi přijímáni jako přátelé. Takže jsme byli většinou mile přivítáni, popovídali jsme, vyměnili si kontakty, někdy i e-mailové adresy, protože aspoň někam na kubánský venkov už dorazil internet. Samozřejmě očekávají, že Čech má peníze a že jim pomůže. Kubánci jsou hodně chudí a potřebují jakoukoliv pomoc. A budou ji potřebovat ještě pěknou řádku let. Proto jsou za každou „flešku“, pár prázdných cédéček či mýdlo, základní léky, knihy ve španělštině nebo výtvarné potřeby pro děti velice vděční.

Pomáhají obyvatelům Kuby útraty turistů z ciziny?
Matoucí jsou turistické komplexy a všelijaké pobřežní rezorty. V nich je všechno jako v Chorvatsku nebo na takovém průměrném Západě, luxusní hotely a vše potřebné. Normální Kubánec se tam ale nedostane, leda když tam pracuje. Takže kdyby člověk přijel na Kubu s cestovní kanceláří, může mít dojem, že je na Kubě všechno v pořádku. Peníze, které tam turista utratí, ale k rozvoji společnosti a k zlepšení života normálních Kubánců nepřispívají, to spotřebuje sám režim, nejvýš možná poslouží dalšímu rozvoji turistiky. Takže turista, který přiveze peníze, si ani neuvědomí, že podpořil pokřivený režim a nic víc. Na druhou stranu bez turistů by neměli práci ani ti, kdo v turistickém byznysu pracují.

Jak jste se protloukal jazykově?
To bylo šlechetně připraveno komisí pro Kubu. Jel jsem tam proto, že komise usoudila, že by bylo dobré, aby tam jel představitel církve. Jenže ten španělsky neřekne ani slovo. Takže komise řekla – pojede tlumočnice. Organizace Pontes doporučila Annu Kárníkovou, mladou ženu, která už na Kubě byla v roce 2010 a mluví dobře španělsky. Ona vše dojednávala – od půjčení auta až po kontakt s domorodci. Anglicky sice občas někdo umí, ale v důležitých věcech se na to nedá spolehnout. Jednou jsme se zeptali na cestu policisty – a to hned bylo: kohopak tam hledáte a pročpak tam jedete? Tak jsme viděli, že tudy cesta asi nepovede. Hledali jsme zrovna nějaké salesiány, tak proč na ně i na sebe upozorňovat, raději jsme mizeli. Z toho důvodu je dobré umět řeč národa, pak i hledání cesty je méně nápadné, i když i při tom je třeba obezřetnosti.

Doporučil byste čtenářům Českého bratra cestu na Kubu?
Podle mě je dobrým kompromisem jet na Kubu, zaplatit si dovolenou na krásné pláži u průzračného a teplého moře, ale na dva až tři dny vyjet z luxusního hotelu za normálními Kubánci. Půjčit si auto a vyjet do vesnic, navštívit kostel, sbor, dát se s někým do řeči, prostřednictvím faráře zanechat nějakou pomoc. To by bylo přínosné a vlastně správné. Aby se člověk zbavil pocitu, že si užíval jen jejich nádhery a dál nic. Existují i kontakty na konkrétní lidi na Kubě, kteří by pomoc rozdělili dále. Bylo by také výborné, kdyby někdo ze studentů teologie vládl španělštinou a mohl být v této oblasti nápomocen. Určitě by nebyl problém zorganizovat i nějakou stáž nebo něco podobného.
Kuba si zaslouží pozornost – a  větší, než že jsou tam dobré doutníky, rum a že to je krásná země. Je třeba mít na paměti, že na Kubě vládne nedemokratický režim, který své občany utiskuje a poškozuje. Proto je třeba se setkávat s jinými obyvateli než jen s těmi prověřenými. Ovšem to nezjistíte hned. Proto i turista musí být obezřetný.
Dovolená na Kubě nevyjde nijak levně (možná 30 až 40 tisíc Kč včetně letenky, to přesně nevím, protože naše cesta byla podpořena grantem ministerstva zahraničních věcí), ale přínosné je až to, když se člověk takříkajíc utrhne z oficiálního programu a pokusí se někomu konkrétnímu prospět.

Je možné cestovat i soukromě?
Nejhezčí by byla cesta na Kubu s vlastním programem. Není vůbec nutné se vázat na služby cestovních kanceláří. Lze cestovat vypůjčeným autem a bydlet v soukromí, které většinou poskytuje slušný standard. Tak se život na Kubě pozná mnohem lépe. Samozřejmě je třeba jisté obezřetnosti. Ale s ohledem na stále dobrý zvuk „Čekoslovakie“ se dá dobře putovat. Na internetu lze najít celou řadu dobrých rad a doporučení. Poslední zkušenosti totiž ukazují, že i v hotelových komplexech nejsou služby takové, jaké turista čeká a jaké si zaplatil. Úplatky, aby si personál hosta vůbec všiml, jsou dnes běžným doplňkem tamních státních služeb. I to je důsledek chudoby, ztráty iluzí a vyblednutí revolučních ideálů. Lidé už  sami usilují o vylepšení svého standardu, jak to jde, a stát se tím nezabývá. Jak se tam říká: My předstíráme, že pracujeme, a stát předstírá, že nás platí.

Co by měl takový zájemce o cestu udělat?
Kdyby někdo ze čtenářů Českého bratra chtěl strávit dovolenou na Kubě, nechť se spojí s komisí pro Kubu při synodní radě (třeba prostřednictvím Českého bratra). Dostane se mu odborné pomoci a rad, s nimiž jako s užitečnou výbavou může vycestovat, užít si nádhernou dovolenou s plážemi, mořem, potápěním a ještě být užitečný. Vyrazit do terénu, vzít s sebou nějaké finance, technické drobnosti, hygienické zboží, léky, a předat potřebným. To si bratři a sestry na Kubě určitě zaslouží. Naši solidaritu potřebují, zvlášť nyní, kdy se asi leccos bude měnit, když je jejich venezuelský zastánce těžce nemocen a nikdo netuší, zda ropa poteče i dále.

Ptala se Daniela Ženatá