Český bratr 5/2013.

Má kubánská společnost naději na změnu? S připomínkou naší komunistické minulosti a kubánské současnosti jsme se na to pokoušeli najít odpověď během happeningu Českobratrské církve evangelické pro Kubu v Olomouci.

Večer věnovaný Kubě začal v podvečer ekumenickou bohoslužbou v katedrále sv. Václava, kterou vedli římskokatolický arcibiskup Jan Graubner a synodní senior ČCE Joel Ruml za účasti široké ekumeny. Kromě kázání a společného zpěvu jsme byli během bohoslužby s Kubou spojeni i přímluvnými modlitbami, během nichž byly zapáleny svíčky.

Po bohoslužbách se vydal od katedrály do evangelického kostela průvod na podporu Damas de Blanco – Dam v bílém – pravidelně protestně pochodující skupiny matek, manželek, dcer a sester vězněných kubánských disidentů, které jsou oblečeny v bílém – symbolu čistoty. Účastníci nesli bílé balónky a deštníky a měli přišpendleny bílé stužky.

Večer pokračoval v kostele přípitkem Cuba libre (Svobodná Kuba, což je rum s colou a limetkou) a uvítacími fanfárami v podání žáků Konzervatoře Evangelické akademie Olomouc. Přítomné pozdravil představitel města a večer pokračoval promítáním fotografií a vyprávěním synodního seniora Joela Rumla a tlumočnice Anny Kárníkové o jejich listopadové cestě na Kubu. Jednotlivé programové bloky oddělovalo vystoupení muzikantů z konzervatoře. Po komponovaném programu následovala možnost prohlédnout si výstavu fotografií z Kuby a neformální rozhovory za účasti kubánské novinářky a disidentky Lamasiel Gutierrez Romerové. Několik otázek položila vzácnému hostu Šárka Schmarczová.

DaZ

Český bratr 5/2013.

Lamasiel Gutierrez Romerová je kubánská disidentka – novinářka, která už dva roky žije v České republice. Na Kubě byla i vězněná a před dvěma lety odešla se synem nejprve do Španělska a odtud do Čech, kde jí byl nabídnut azyl. Letos 20. března se zúčastnila Dne pro Kubu v Olomouci a své dojmy mimo jiné popsala i ve svém blogu, kterým přibližuje naše dvě země a snaží se povzbuzovat své přátele a kolegy disidenty na Kubě.

Jaké byly první dny v Praze a jak jste si na Prahu se synem zvykali?
Bylo to velmi těžké, protože jsme předtím nikdy Kubu neopustili. Šli jsme do jiného jazykového prostředí a věděla jsem, že jako novinářka tady budu práci shánět těžko.

Jaké je církevní prostředí na Kubě?
Na Kubě je mnoho církevních denominací, evangelíci, katolíci. Významné jsou i náboženské skupiny, ve kterých se mísí křesťanské a africké vlivy.

Je někdo z vašich příbuzných aktivní v nějaké církvi na Kubě?
Ano, maminka chodí do Iglesia de Dios, což je evangelická církev. Brávala mě tam jako dítě, ale později jsem byla hodně vytížená svou aktivitou v politice a do církve jsem neměla čas chodit.

Co potřebují církve na Kubě?
Nejvíc chybí například literatura. Obecně jsou to pak léky, kterých se na Kubě nedostává, a lidé, kteří nemají příbuzné v zahraničí, se k nim jinak nedostanou. Chudí, a to nejen věřící, přicházejí hledat pomoc do kostelů a církví. Církve jsou ta správná místa, odkud může být pomoc distribuována.

Zúčastnila jste se Dne pro Kubu v Olomouci, jak na vás působil?
Moc se mi den pro Kubu líbil, protože jsem viděla hodně solidarity s mou zemí. Líbila se mi symbolika průvodu, který připomněl Dámy v bílém, protože i já jsem s nimi po svém uvěznění na Kubě spolupracovala. (pozn. red. jedná se o příbuzné vězněných Kubánců, které si navzájem pomáhají a scházejí se, aby protestovaly proti kubánskému režimu). Je to silná skupina, která je na Kubě perzekuovaná a myslím, že je podobné akce mohou posílit.

Napsala jste o našem dni pro Kubu ve svém blogu Cuba Praga, mohou si Kubánci tento článek přečíst?
Internet na Kubě rozšířený není, ale jsou místa, třeba právě kostely nebo ambasády, kde se disidenti mohou na internet připojit a číst můj blog, ale většina se k takovým textům nedostane.

Chcete se na Kubu vrátit?
Moc ráda bych se na Kubu vrátila, mám tam rodinu a chybí mi, ale komunistický režim na Kubě mě deportoval a tím i zbavil občanství.

Co vám v Praze chybí nejvíc?
Na prvním místě je to rodina, ale chybí mi třeba kubánské jídlo nebo pláž.

A co vám naopak přirostlo v Čechách k srdci?
Moc se mi líbí vaše města, Praha je nádherná. Líbí se mi ulice, obchody, ve kterých je spousta věcí, které na Kubě nejsou, jako mýdlo, olej nebo cukr. A vše je laciné.
Jen malá poznámka, během našeho rozvoru Lamasiel vypila šálek čaje, do kterého si dala skoro celou cukřenku. Zarazilo mne, že zrovna cukr může být nedostatkovým zbožím ve třtinovém ráji na Kubě. Možná i nad tím bychom se měli zamyslet, až si budeme dávat Cuba libre.

Šárka Schmarczová (foto: Irena Vězdeňská)

Český bratr 4/2013.

V březnu se dožil devadesáti devíti let Josef Veselý. Byl duchovním Českobratrské církve evangelické v Brně a Jilemnici a seniorem libereckého seniorátu. V roce 1970 získal teologický doktorát na základě disertační práce Víra a skutky u prvních Bratří. Kromě překladů, článků v církevním tisku (zejm. Kostnické jiskry) a drobných prací, z nichž některé vyšly v knížce Věřit a rozumět (Eman 2010), je také například spoluautorem studie Perspektiva víry. Úvod do eschatologie (Kalich 1992).

Myslíte na smrt? Máte z ní strach?
NE, a pak je všechno jinak. V seznamu mých mocností nemá smrt první místo. Nemyslím na ni a kdybys mne nevyrušil z mého poklidného žití, které plyne den za dnem, vyjma neděle, kdy s našimi vycházím, abych zažil něco z Boží přítomnosti, ani bych na ni nepomyslel. Život je díky Bohu jeden celek. Nemám ze smrti strach, protože jako služebnice Boží je pověřena nám oznámit: dámy a pánové, zavírá se, pro dnešek… Nepokládám se za hrdinu takové víry, která vidí všechno takto odmocněně, spíše je v tom vděk Ježíši Kristu, který nám takovou opovážlivost dovolil.

Co bude potom a zda vůbec něco?
Bude toho mnoho. Bůh. Počítám s Bohem, o němž jsem až dosud vyznával, že se všechno děje podle jeho vůle a že je všude. Život, který zde na zemi kypí v nesčíslných variantách před našima očima, se musí objevit i tam – jako na zemi, tak i v nebi. Jinak by křesťanské zvěstování a dobré naučení z úst Ježíše Krista samého prozradilo na sebe, že jsme se účastnili prázdné nesmyslné a lživé komedie. Evangelíka víc než co jiného bude zajímat, jakou podobu tam budou mít bohoslužby a my tam budeme v novém těle s vámi, připraveni zpívat Pánu chvály, a s ušima, která slyší bez sluchátek. Ti, kdo si myslí, že nebude nic, nemají pro to žádný důkaz, zatím co my jich máme bezpočet. Ti, kdo jsou bez víry a naděje, mlčí, my mluvíme.

Co se stalo o velikonocích?
Neviděli jsme to, ale slyšeli jsme o tom napřed, než se to stalo, a to důležitější jsme slyšeli potom. Neděláme tento rozhovor jako by Boha nebylo. Naopak, chceme přidat k té události své svědectví závislé na tom, co nám proroci o tom pověděli, že Bůh je všemohoucí Stvořitel a svému Synu Ježíši Kristu dal panství nad vším, abychom v něho věřili jako v Pána, který šel před námi až na smrt, ale zvítězil nad ní, abychom se nebáli jít tou cestou. Jisté je, že Ježíš podstoupil smrt, potvrdili to očividní svědkové. Po několika dnech se s ním – možná i titíž svědci – setkali v jeho novém těle. Můžeme jen usuzovat, jak Boží všemohoucnost vyvedla mrtvé tělo ze smrti a dala mu nové tělo až do doby, kdy v novém těle slávy vstoupil do nebe. Pro nás je to viditelné svědectví, že vláda smrti byla zrušena v případě Ježíše. Jeho věřící dostali smysl a přímo výsledek těch událostí za své dědictví, které jim bylo sdělováno v každém křesťanském kázání.

Jaké má být dobré velikonoční kázání?
Dobré kázání bude předkládat u posluchačů svědectví těch, kdo Ježíše viděli na kříži a pak i těch, kdo ho viděli a s ním mluvili po jeho vzkříšení. Je to svědectví celé církve, těch tehdejších i těch, kdo na celém světě uvěřili a svědčí o Ježíši jako svém Pánu. Pochopili, že za ně zemřel, zaplatil dluh a vstoupil do slávy, odkud zase přijde. Zmrtvýchvstalý neobrací naši mysl k tajemství vzkříšení, ale k úkolům, které vyžaduje Boží království na zemi – k spravedlnosti. Nový zákon se nezabývá tím, jak by ses zbavil svého hříchu, ale co máš dělat zde a teď. Boží království má přednost i před mým pláčem nad sebou i nad světem. V církvi vymizelo vědomí vážnosti nad tím, co je a co tu dělá.

Jaké je to být velmi starý?
Stáří je naše slovo, jímž parcelujeme, co patří dohromady až do poslední chvíle. Žalm odhadne, že lidský věk dosáhne několika desítek let. Dnešní prognostici jej zvednou o pár let, ale nikdy to nebude příliš či velmi.

Nicméně jaké to je, když je člověk starý?
Některé nepříznivé životní okolnosti jako jsou nemoci (infarkt) přinášejí se vší samozřejmostí zpomalení chůze. Instinktivně se vyhýbám schodům a všem nerovnostem půdy. Vzdálených krajů dosáhnu jen z povídání svých dětí, které se vrátily z dovolené. Někdy je mi líto, ale jen maličko, že musím mít a vzít všechno od druhých, totiž od svých dětí, které to dělají, jako by nemohly jinak. Jak je dobré míti dobré děti, i ty později přišlé.

Někteří kazatelé neradi přenechávají výkon svého řemesla jiným. Máte připravené písně a biblická čtení na svůj pohřeb?
Na svůj pohřeb nemám připravené ani písně, ani text a nemám nejmenší chuť to udělat. Rád přenechám výkon toho všeho při pohřbu jiným, leč by si to moje děti přály jinak. Nemluvili jsme však o tom, asi proto, že se mně i jim to zdálo příliš vzdálené. Nechceme to uspíšit, ani nemůžeme.

Lepší otázka. O čem se má kázat na pohřbech? O tom, co bude?
Když to nevíme. Ježíš nám zanechal pár obrazů, hádanek a apoštol Pavel se ve svých vyznáních také hodně posunoval… Tím, že nám Ježíš o tom, co bude potom zanechal pár obrazů a hádanek a apoštol Pavel o tom mluvil tak a podruhé jinak, je i nám, kteří stejně jako Pavel zemřeme, dána značná volnost, kteréž jsem využil při rozvažování nad otázkou, co bude potom. Vycházím ze základního poznání, v němž mě utvrdili moji učitelé zvláště J. B. Souček, který začíná své dílo o Kristu lapidární větou, že kdyby nebylo Ježíšova vzkříšení, zavládla by pro všechny zúčastněné smutná nehybnost a temnota, místo ní se však stalo něco neočekávaného a nepřipraveného. Ježíš vstal z mrtvých a ukázal se svým učedníkům, kteří vstali jako by bylo ráno, aby tu novinu sdělili všem, kdo chtějí slyšet: Vláda smrti je ukončena nade všemi, kteří do ní upadnou po Kristu. S křesťanskou vírou vstoupila do světa naděje, kterou označili ti, kteří nevěří v Krista Ježíše, za nesmyslnou. Tento nesmysl se ukázal plný smyslu a síly, Bůh pozval k němu mnohé a shromáždil je v jedno společenství – církev. Na druhé straně vystupovala proti té naději úcta k smrti. Rádi jsme ze sebe setřásli zbytky egyptské úcty a oslavy smrti a mrtvých. A naše úcta k životu se projevila jako kulturní a civilizační síla.

Vašemu pravnukovi, Josefovi, teď bylo deset, chodí ke mně do „náboženství“.  Jak byste mu vysvětlil, předal, proč jste křesťansky věřícím člověkem, co vám to dává, a proč byste byl rád, kdyby i on žil život „s Kristem“?
Učil bych ho, aby se rozhlížel kolem a poznal, jak se ta naše víra projevuje u jeho sousedů a známých. Vtloukání Pána Ježíše do prázdné duše a rozumu by nebylo ku prospěchu, naopak stalo by se překážkou pozdějšímu svobodnému myšlení i rozhodování. Dávám mu příklad v jeho rodičích a v jeho faráři, který by přece o Pánu Ježíši nekázal, kdyby to neměl za pravdu. Křesťanská víra je dobrá a rozumná. Případně pro kontrast mu ukážu, že někteří lidé bez víry v Pána Ježíše zbloudili z dobré cesty a zvolili si tu, která vede do otroctví (alkoholu nebo peněz například). Kristus Pán zve každého, ale nikoho nenutí a chce být s tebou vždycky. Je to dobrý učitel a přítel, lepší než kdokoliv jiný. Drž se ho a nauč se o něm všechno možné. Nezamlčím mu, že Ježíš měl a má nejen přátele, ale ještě víc nepřátel. Ti se snažili zahubit ho ještě, když byl dítětem a nakonec se jim to pomocí Jidášovy zrady podařilo. Předvedli ho před soud a nespravedlivě odsoudili k smrti. Ale smutek učedníků se proměnil v radost. Ježíš vstal z mrtvých. Kdo má takovou moc? Jediný.

Ptal se Ondřej Macek

Český bratr 4/2013.

Drobná žena s šátkem na hlavě a laskavýma očima. Ačkoli žije od nás na dva tisíce kilometrů daleko, je v naší církvi dobře známá. Pravidelně se účastní farářských kurzů, bývá na synodech, krajanských akcích, navštěvuje dceru Olgu v Praze. V dubnu se dožívá sedmdesáti let.

Marie Provazníková se narodila 9. dubna 1943 českým rodičům ve vesnici Veselynivka na Ukrajině. Doma se mluvilo česky. Rané dětství bylo poznamenané válkou a bídou po ní. Jak ale Marie vzpomíná, přece se měli doma trochu líp než v rodinách, kde byla kupa dětí. Byly se sestrou, o mnoho let mladší, jen dvě. Od čtrnácti let pracovala v kolchozu na poli. V roce 1962 se vdala, měla pět dětí. V éře rozvoje socialismu bylo běžné, že ženy šly brzo po porodu zase pracovat, děti byly v jeslích a maminkám je vozili na kojení na pole. Později pracovala u krav asi třicet let, až do odchodu do důchodu. V roce 1992 Marie ovdověla a zůstala na všechno sama. Starší děti už stály na vlastních nohou, nejmladší dceři bylo čtrnáct.

Po dlouhých letech stalinských zákazů, kdy Češi nesměli mít českou školu a nemohli se shromažďovat, nastal po perestrojce a rozpadu Sovětského svazu svobodnější čas. V roce 1995 se začali ve vesnici scházet. Nejdřív u tetičky Sedláčkové, pak u Provazníků v domku ve dvoře. Začala doba častých návštěv sester a bratří z naší církve, své ovoce nesla práce potulného kazatele Petra Brodského a našich mladých farářů, kteří v Bohemce a pak i Veselynivce působili. O tři roky později, roku 1998 byl registrován na úřadech Nezávislý evangelický bratrský sbor na Ukrajině a v roce 1999 byla jeho presbyterka, mluvčí a neúnavná organizátorka ordinována synodním seniorem Pavlem Smetanou kazatelkou sboru. Mezitím sbor zakoupil budovu bývalého magazínu (obchodu) a postupně se podařilo vybudovat „shromáždění“, útulný kostelík a sborový dům v jednom, s podkrovím k přespání, zvoničkou, menší a větší shromažďovací prostorou. U všeho Marie byla, neúnavně jezdila vyřizovat dokumenty, organizovala, přikládala ruku k dílu, kde bylo třeba.

Ke všem starostem přibyly ještě rodinné, když zemřela Nina, jedna z Mariiných dcer, a zůstaly po ní tři malé děti. Největší díl péče a zodpovědnosti za jejich výchovu vzala na svá bedra babička Marie.

Mnoho přijíždějících Čechů zakusilo pohostinství Mariiny domácnosti. Petr Brodský by snad ani jinde než u Provazníků na verandě neusnul. Přijati jsou vždy studenti, kteří o prázdninách jezdí učit místní děti češtinu i početné skupiny přijíždějící při různých příležitostech. Marie má významné slovo nejen jako kazatelka evangelického sboru, ale i jako přirozená autorita ve vesnici. Za svou práci a nasazení udělila synodní rada Marii Provazníkové medaili vděčnosti, kterou jí slavnostně předala u příležitosti jejích sedmdesátin. Nechť Pán Bůh střeží další kroky této vzácné ženy a ochraňuje ji.

Daniela Ženatá