Český bratr 4/2013.

Ukotveni v církvi i v průvanu nejvyšší funkce

Joel Ruml (1953), synodní senior Českobratrské církve evangelické, slaví koncem dubna šedesátiny. Se ženou Lydií jsou letos spolu 37 let. Svou stopu zanechali ve třech evangelických sborech. Mají dvě dospělé děti a dvě vnoučata. Český bratr jim položil několik bilančních otázek, na které odpovídali podle chuti oba.

Pro Joela: V jaké rodině jsi vyrůstal?

Vyrůstal jsem ve farářské rodině. Otec byl z rolnické rodiny, pocházel z východních Čech, od Ronova. Maminka je z živnostenské rodiny, její otec byl cukrář v Chrudimi. To poznamenalo růst nás dětí, jsme tři sourozenci, já jsem prostřední. Otec byl farářem na vesnici, maminka byla ženou v domácnosti. Moc dobře vařila. Z toho mála, co bylo, kouzlila. Žili jsme v Opatově a na našem otci bylo vidět, že je rád na vesnici. V mých očích vnášel do vesnického života nevídané prvky. Přivezl třeba odkudsi badmintonové pálky, ze záclon ušil síť a na farském dvoře se začaly hrát turnaje. Myslím, že do té doby nikdo v Opatově neslyšel slovo badminton. To bylo dětí u nás na dvoře! Celá vesnice. Přinášel zkrátka ducha osvěty a sportu. Jinak měl plno práce jako farář, objížděl okolní vesnice, dlouhou dobu na kole a v zimě na lyžích.

Kdo měl na Tebe největší vliv v růstu, který směřoval k farářské profesi?

Asi nejvíce otec a jeho kolegové. Otec se hodně kamarádil s Rostislavem Nechutou, tehdy farářem ve Strměchách. Byli spolužáci a daňkovci. Byli to starozákoníci,  autoritou pro ně byl Kalvín. Rád jsem byl u toho, když se plamenně dohadovali o teologických věcech. A zároveň s námi dětmi se uměli velice hezky bavit, jaksi vlídně a vstřícně. Bylo vždycky veselo. To jsem měl rád. Nejvíc mě asi poznamenala jakási svoboda, která v té nesvobodné době mezi faráři vládla. A později jsem podobnou svobodu zažíval mezi bohoslovci. Koncem šedesátých let, v době uvolnění, byli bohoslovci mezi církevní mládeží pojem. Když přijeli na sjezd mládeže, vytáhli kytary a začalo se zpívat, to bylo něco úžasného. V té době  se rodila spousta písniček, které dodnes zpíváme. I z nich dýchala svoboda. Tento druh svobody víry uvnitř křesťanského společenství měl  asi  největší vliv na má rozhodování.

Kdy ses rozhodl, že budeš farářem?

Je zajímavé, že když jsme měli loni setkání po čtyřiceti letech od maturity, říkal jeden spolužák, že jsem už při příchodu do prvního ročníku na gympl říkal, že budu farářem. To si vůbec nepamatuju! Ale během gymnázia to postupně zrálo. Od roku 1968, kdy jsem nastupoval, začalo taky normalizačně přituhovat. Vyhodili starého ředitele, přišel kovaný komunista. A na 1. máje nám oznámila paní třídní profesorka, že všichni musíme do průvodu. Když jsem to řekl doma, otec se zavřel do kanceláře, chvíli bylo slyšet psací stroj, a pak přišel s papírem, na kterém zhruba stálo: Vážená paní profesorko! Náš syn se nebude účastnit modlářských akcí na 1. máje. Prosím, vezměte to na vědomí. Jiří Ruml. Já jsem to tehdy pochopitelně bral skoro jako újmu. Všichni tam budou, jedinou výmluvou mohlo být, že někomu nejede ve svátek autobus. A já nesu do školy tenhle papír. Paní profesorka, byla to katolička, ušlechtilá žena, řekla: dobře. Pak jsem se po létech dozvěděl, že dostala pucunk od ředitele, ale přede mnou nedala nic znát. O to víc jsem si na otci cenil, že nastavil záda a chránil nás.

Pro Lydii: Během Joelových studií už jste spolu chodili. Jak ses chystala na roli paní farářové? Tušila jsi, do čeho jdeš?

Měla jsem něco vědět, protože jsem vyrostla v brněnském sboru a do kostela jsem chodila od dětství, ale vlastně jsem  nevěděla nic. Představit jsem si to neuměla. Ale ani jsem o tom moc nepřemýšlela. Byla jsem mladá a zamilovaná a šla do všeho až trochu nezodpovědně. Rozhodně jsem se na roli paní farářové nijak nepřipravovala. Samozřejmě nastaly potom situace překvapivé a někdy ne zcela příjemné a byly chvíle, kdy jsem si i pobrečela, ale společně jsme s Joelem vše ustáli. Letos jsme spolu 37 roků.

Co bylo hezkého a co těžkého na vašem prvním sboru v Lozicích?

Joel: V prvních letech to byl nádherný rodinný život. Děti byly malé, manželka doma, já měl pracoviště v přízemí fary. Ve vzpomínkách si nesu prosluněnou faru a zahradu a  zapomněl jsem na bahno, kterého bylo všude dost, protože kolem fary jezdily traktory do kravína.

Lydie: Lozice je malinká vesnice, pro mě holku z Brna to byl trochu šok. Vzpomínám si, že v létě, když se v družstvu sušilo, vypínali často proud. A my jsme měli všechno na elektřinu! Čerpadlo ve studni, sporák. Takže netekla voda, nedalo se vařit. V zimě zase to všudypřítomné bláto. I vesnice byla ošklivá, zarostlá křovisky, v sousedství několik polozbořených opuštěných statků, odkud vyhnali vesměs evangelické sedláky. Teď jsou Lozice daleko hezčí vesnicí, statky koupili chalupáři, kteří je opravili, obec je upravená a čistá. Vzpomínám si ještě, že problém byla pitná voda. Měli jsme vodu ze studny, zpočátku jsme ji i pili, ale pak vyšlo najevo, že je závadná. Tak jsme na pití a vaření museli vodu vozit. Joel už byl zvyklý, že kamkoli jede autem, má v autě prázdné barely a vrací se s plnými. I tak vzpomínáme idylicky na tuto dobu, kdy jsem byla doma, děti byly maličké a mohly být pořád venku.

Joel: Bylo to hezkých sedm let. I kvůli kolegům v okolí. Pavel Keřkovský, Pavel Hlaváč, Honza Keller, Bob Baštecký, všichni byli v dosahu. Doba nebyla tak hektická. Navštěvovali jsme se, setkávali se na seniorátních akcích, děti se vzájemně kamarádily. Ale abych to neviděl moc růžově: Když se vypravila Lydie do obchodu, přišla zpátky s prázdnou taškou a s tím, že mléko bude v deset, pečivo odpoledne a lahůdky v pátek. A popelnice v Lozicích? Kdepak, poraď si, jak umíš. Tak jsme kompostovali, co šlo, a zbytek proháněli kotlem.

Co bylo pro faráře jinak na druhém sboru ve Velkém Meziříčí?

Byl to sbor početně malý, kolem tří set členů, ale do kostela přišlo třeba pětašedesát. A všechny generace. Práce pestrá a živá. Biblické hodiny byly na několika místech v okolních vesnicích. Je pravda, že debatovat o kázání tam nebylo moc zvykem, ale lidé byli nesmírně obětaví, a když  člověk našel cestu k jejich uzavřenější povaze, bylo to napořád a dalo se poznat, jaké důrazy jsou ty potřebné a nosné. Takže pěkné vztahy trvají  dodnes. Ve Velkém Meziříčí jsme byli dvanáct let a máme tam stále dobré přátele. Svou roli hraje určitě i to, že jsme tam zažili sametovou revoluci a vše, co následovalo. Najednou se farář zařadil svým angažmá do veřejného prostoru úplně jinak. Dříve nemyslitelné. To je možné jen v revolučních časech a já jsem to prožil v Občanském fóru naplno. Byla to pro faráře nádherná zkušenost – naprosto přirozeně a spontánně se otevřela brána k ostatním lidem.

Lydie: V Meziříčí se snoubily výhody města i vesnice. Město poskytovalo mnohem lepší zázemí. Školy, střední školy, hudebka, sport, vše na dosah, přitom krásná Vysočina kolem. Děti tam prožily svá školní léta, tam jsou doma a vracejí se tam stále rády.

V Olomouci jste pobyli jen krátce, ačkoli to měl být poslední sbor před důchodem. Bylo přijmout volbu za synodního seniora těžkým rozhodnutím?

Joel: Už před synodem jsem tehdy takové hlasy slyšel. Bylo navrženo asi patnáct kandidátů, všichni ale odmítli. Tak se dělal průzkum na lístky, kdo by asi dostal nejvíc hlasů. Někteří opět odmítli, a pak se mezi těmi zbylými rozhodovalo .

Lydie: To si přesně pamatuju. Byla jsem v práci, na olomouckém úřadu práce, proti mně seděl na přepážce klient, když zazvonil telefon: poslyš, já to asi budu muset vzít. Tak říkám: No, to se nedá nic dělat. A věděla jsem, že budeme zase balit.

Joel: Tak jsem se vrátil do jednacího synodního sálu a povídám: Volbu přijímám a sděluji, že rozvod z toho nebude. Samotné rozhodnutí možná nebylo zas tak těžké. To těžké teprve přišlo. Jako nejtěžší vnímám snad to, že někteří kolegové, kteří si oddechli, že to někdo konečně na sebe vzal, vzápětí dali najevo, že už nejsem s nimi, už jsem vrchnost. Distanc mezi kolegy tu najednou je a nezbavíš se toho, i kdybys o tom tisíckrát mluvil. A to je těžké. Náměstci synodního jsou tak na půl cestě. Jednou nohou jsou ve sboru, mezi kolegy, druhou jsou vrchnost. Nemají tu pozici tak vyhraněnou. Synodní senior je vystrčený a tudíž i osamělý. Po deseti letech ve službě u mě převládá tento pocit. A je těžší přijmout tohle, než se rozhodovat o přijetí funkce, protože některé věci nevíš.

Co tě nejvíc trápí jako synodního seniora?

Otázka jednoty církve. Je-li vůbec možná a jak je možná. Ordinační slib farářů i presbyterů směřuje k jednotě církve. Ctíme, že Kristus je hlava a my tělo. Církev má být jednotná jako jednotlivé údy těla. A to je nejtěžší. Jezdím po církvi, dostávám dopisy a uvědomuju si, jak je cesta k jednotě složitá a dosažené sjednocování  křehké. Často si některý sbor udělá něco po svém, farář si udělá něco po svém, bez ohledu na to, jestli to odpovídá pravidlům kolegiality, neřku-li bratrské lásky. Třeba že někdo vykonává služebnosti někomu „v rajónu“, aniž by to s ním a staršovstvem projednal. Nebo sbor si řekne: my to uděláme tak, aby se to nedozvěděla ostatní část církve. Oni by nám to záviděli, nebo církevně zdanili. A to mi připadá nehorázné. Jak můžeme žít jako údy v jednotě, když si tohle vědomě děláme? Když celocírkevní sbírka třeba na pomoc těm, kdo budují, je vnímána jako sbírka pro cizí? Co pak ta hlava – Kristus? Kde zůstala? Nejsme spíše bezHlaví, než s Hlavou? Copak to jde, dělat něco bez ohledu na druhé? S tím se jako synodní setkávám hodně často. Že církev není jednotná, že si v lepším případě na jednotnou jen hraje, to je dost těžké unést. Těžko se s tím srovnávám a spíš počítám, že poznámky tohoto druhu jsou tak to jediné, co mohu. Lidská přirozenost asi bude silnější.

Z praktických dopadů je čím dál únavnější  cestování. Je toho dost. Ne po České republice, ta je naštěstí malá a autem s dobrým řidičem dosažitelná bez nocování, ale do ciziny. Být často na cestách – a že těch sesterských církví a jejich pozvání máme! – je náročné. Takže čím dál více třídím, kam ano, kam ne, nebo kam někdo jiný.

Máš nějaký zdroj potěšení a energie, který tě drží, abys to všechno zvládl?

To ano. Oddech a posilu poskytuje domácí zázemí. Rodina – manželka, děti, vnoučata a okruh nejbližších přátel. Ve všech sborech, kterými jsme prošli, jsme získali přátele. Stýkáme se často a leccos při našich setkáních probereme. Církevními tématy se příliš nezabýváme, kamarádi respektují, že v kůži synodního je jejich kamarád. A posila, pocit důvěry z těchto setkání zůstane. Někdy se mi dostane i projevů podpory a solidarity od cizích lidí, to je taky posilující. Milé je, když synodního lidé přijmou ne jako vrchnost, ale jako bližního v církvi, ve stejné víře. To je v naší církvi docela zdravě nastavené – nepěstuje se žádná zbožná úcta k církevním představitelům, a přitom respekt k lidské bytosti ano. To povzbudí, když takový důraz je ten určující.

Pro Lydii: Co je příjemného a hezkého na životě po boku synodního seniora?

Zpočátku jsem s Joelem často o víkendech jezdila po sborech, to je hezké. Později  už méně, protože můj tatínek, který žije v Brně, vdovec, mne častěji potřebuje. Letos mu je 87 let. Také naše vnoučátka mne občas příjemně zaměstnávají. Do míst, kde máme nějaké vazby, ale jezdím ráda, pokud to jde. Společně jsme byli i na několika dalekých cestách v Koreji a v Americe. Tam bych se jinak asi nepodívala. Co je  jiné, než bylo na faře, je to, že člověk má najednou více soukromí. Po rušných letech na farách mi to docela vyhovuje. Občas se naskytne nějaká společenská událost, to se docela ráda pěkně obléknu a jdu s manželem třeba na Hrad na předávání státních vyznamenání.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?

Moc bych stál o to, aby čtenáři Českého bratra, to je jádro církve, viděli, že církev není jen organizace, ale aby  své pohledy uměli s radostí směřovat vzhůru. Odtud přichází síla povznášet se nad všechny disharmonie, které vznikají ve sborech i mezi lidmi. Máme být lid zvláštní a to ať nás určuje ve všední den i v neděli, v rozhodování i ve vztazích. Jinou cestou nenabídneme alternativu k současnému hlubokému ponoření do současnosti.

Ptala se Daniela Ženatá