Český bratr 6/2013.

Nepopírám oprávněnost jakékoli náhrady církvím a náboženských společnostem, ani nepopírám přijatelnost případných darů. Dokonce mám za to, že záměr církevních představitelů zajistit platy kazatelů a záměr státu neponechat nekatolické církve po odstřižení od státního rozpočtu těsně nad finančním dnem má svou váhu. Vážné otázky však vyvolávají některé prvky zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a též některé jeho důsledky.

Církevní peníze od státu
Nejprve si řekněme, že peníze, které má mj. ČCE získat, nepřinášejí v přísném smyslu slova restituci, jak se někdy říká. A představa částečné nápravy křivd má přinejmenším určité mouchy. Proto tento obnos nazývám pro zjednodušení lakonicky církevními penězi od státu.

Především bych tu ale rád shrnul některé polemické postoje, abych podnítil další diskusi a nabídl argumenty k zamyšlení. V širší perspektivě viděno se tu totiž jedná o význačný případ vztahu mezi českým státem a mezi církvemi a náboženskými organizacemi. A tento vztah není něčím, nač bychom mohli být zvlášť pyšní. Státní orgány se obecně chovají jen jako finanční počtáři a také jako manipulátoři s prostorem pro osobní nároky a ambice, místo aby působily důsledně jako správci prostředků k obecnému blahu. Na druhé straně si církve stále povídají něco pro sebe, a když se státem vůbec vedou debatu, tak zase jen o penězích (vždyť ono mírnění křivd má opět toliko finanční povahu, ačkoli právě církve by měly o vině a křivdě, jakož i o nápravě a smíření vědět víc než stát). Jako by se nedalo bavit o ničem jiném.

Vina státu a vina církví
Když přitom sledujeme, jak se otázka „zmírňování křivd“ vleče, je vina na straně státu, který dvacet let sotva pohnul brvou. Jestliže to je však nejzřetelnější příležitost k tomu, aby se církve mohly projevit na veřejnosti, je vina na straně církví, že nevystupují s něčím silnějším.

Někteří lidé v evangelické církvi mají obavy z toho, že se církev finančně zhroutí, bude-li od státního rozpočtu odstřižena. To ovšem ještě není důvod k přijetí peněz, jejichž původ je sporný. Je to spíš důvod k novému promýšlení církevní správy a jejího zdůvodnění, ale to nyní nechme stranou. Naopak je tu vážná otázka, jak mohou být peníze lékem na církevní existenční starosti.

Oprávněnost části peněz určených ČCE je však sporná co do ospravedlnění jejich vydání. Výše částky vzaté ze státního rozpočtu (2,3 mil.) totiž několikanásobně převyšuje částku, na kterou by ČCE mohla mít nárok, pokud by se vycházelo z principu nahrazování nevratitelného majetku.

Proto se také hledají podpůrné argumenty, jako je ten, že se jedná o dar římsko-katolické církve vzhledem k historickým příkořím ze strany katolíků. Pokud se však jedná o dar, měl by být, jak upozornil Miloš Rejchrt, zajištěn transparentní darovací smlouvou a nikoli neveřejným pohovorem.

Problém s vracením církevního majetku a s církevními penězi je především římskokatolický. Spolupráce s ekumenou, z níž se takto stala finanční ekumena, přichází zřejmě římskokatolické straně velmi vhod (aby to nevypadalo, že hájí jen své zájmy), a tak došlo k tomu, že se mluví o majetku a penězích „církví“, až to budí zdání jakési vyrovnané parity („stát vzal církvím majetek“, „stát těží ze zabaveného majetku církví“). Ale tím ještě legitimitu očekávaných církevních peněz pro ČCE nelze dosáhnout.

Veďme důkladnou debatu
Celý proces prosazování přijetí církevních peněz mi znám není. Ale je třeba vyzdvihnout to, že 1. mimořádné zasedání 33. synodu ČCE 25. listopadu 2011 poměrně narychlo odsouhlasilo bianko návrh synodní rady, aby byla pověřena k jednání se státem ve věci církevního majetku. Uběhl více než rok, než byl vytvořen návrh zákona. (Podpisy smluv dělily pak od vydání zákona pouhé týdny!) Pokud se přitom někdo podivuje, že se velká debata v médiích i mezi lidmi rozpoutala až v roce 2012, měl by vzít v patrnost, že tuto debatu vyvolal konkrétní návrh zákona, jehož šance na prosazení byly oproti předchozím pokusům brzy zřetelně větší.I tak okolnosti onoho procesu vzbuzují rozpaky. Jde jen o peníze – a nejde také o sebepochopení a o uspořádání vnitřních záležitostí? A sice vcelku? Ptám se tak proto, že vlastně neexistuje na dané téma diskuse celocírkevní, nýbrž spíš ostrůvkovitá. A času přitom nebylo a není mnoho. Například 16. března proběhla debata v pražském libeňském sboru, kterou pořádal pražský seniorát, její slabina však byla v tom, že v panelu scházel kritický hlas z evangelické strany.Diskutovat o penězích nepočtářsky není jednoduché. Dokážu si také představit, že někomu brání v diskusi bezradnost nebo poctivé vědomí osobní nezpůsobilosti kvalifikovaně se k věci vyjadřovat. Ale nesnáze mi činí neochota se do diskuse pouštět. Například vyjádřená slovy „u nás ve sboru nejsou peníze téma“. Jenže pro Ježíše peníze tématem byly – a tématem nikoli počtářským.

Mravní otázka
Zůstává ještě další otázka: zaslouží si ČCE ony církevní peníze? V roce 1949 evangelické církevní vedení (včetně J. L. Hromádky) radostně vítalo komunistický zákon o financování církví, na nějž si dnes stěžuje. Naznačenou otázku a vůbec otázku církevního majetku a církevních peněz považuji především za otázku mravní. Ta je přitom paradoxní a nešťastná také z hlediska politického. A obě se setkávají třeba právě v onom paradoxu, že úspěch s prosazením zákona přišel s nejproblematičtější vládou, která tu od roku 1989 je. Vláda pak vyvolala další vlnu nevole, a církve spolu s ní, jako by přitom obě strany svorně prohlašovaly: Jste všichni proti nám? Tak ať! Přece nebudeme populisty! Nepodlehneme nátlaku! Samozřejmě, že oblíbenost není totéž co mravní správnost, ale tu nezaručuje ani neoblíbenost. Tento mravní konflikt si netroufám rozhodovat. Dochází k němu totiž na citlivé půdě, na níž se ukazuje, jak na jedné straně světská moc mrhá prostředky a zároveň osekává rozpočet a zvyšuje daně – a přitom slibuje církvím a náboženským společnostem miliardové částky. To je minimálně politicky nešťastné, zvláště když stát dost podivně krátí příspěvky na lidi s postižením.

Jak bude diskuse pokračovat? Po podpisu šestnácti smluv mezi státem a mezi církvemi a náboženskými společnostmi 22. února je samozřejmě otázkou, jaké si lze ve snaze o diskusi činit ambice. Protože o osudu peněz, které má ČCE převzít, není ještě zcela rozhodnuto, zůstává přece jen pro úvahy a debaty čas. Delší čas pak zůstává pro úvahy, co nastane po změně vlády – a jak církevní přístup k církevním penězům ovlivní charakter ČCE.

Jiří Hoblík

Na obrázku: Ježíš vyhání penězoměnce z chrámu, Jean de Boulogne Valentin,1618

Český bratr 5/2013.

Na všech úrovních se v naší církvi debatuje o přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a hlavně o jeho dopadech na život sborů. Obrátili jsme se na několik odborníků z Českobratrské církve evangelické, kteří se zapojili do různých diskusí a jsou známí svým názorem. Každý klade důraz na jiný aspekt restitucí, každý vidí jinde nebezpečí či požehnání. Český bratr položil těmto osobnostem stejné otázky. Někdo odpověděl přesně na ně, jiný se jimi nechal inspirovat k souvislému textu. V minulém čísle jsme otiskli příspěvky prvních dvou, v tomto čísle následují názory dalších.

Položené otázky:

1. Co vidíte dobrého na církevních restitucích?
2. Co na nich vidíte špatného?
3. Jak se odluka církve od státu dotkne života sborů?
4. Co mám a mohu jako člen ČCE  – farář, kurátor, řadový člen – dělat?

Miroslav Maňák, člen strategické komise k tématu samofinancování

1. Že budou napraveny křivdy minulých let, vráceno zabavené. Je dobře, že to, co není možné vrátit, budou současní majitelé moci užívat, opravit, že tento majetek přestane chátrat. To je základ nového vztahu církví a společnosti.
2. Nic. Tedy pokud si odmyslím to, že byly zneužity v řadě politických kampaní, že vzbuzují závist.
3. Po všech stránkách zásadním způsobem. Dnes jsou z mnoha stran slyšet obavy z toho, jak to samofinancování zvládneme. Řada sborů si nedokáže představit, že přežije, některé to do budoucna vzdávají. Za poslední roky jsme si ve sborech zvykli na to, že útratu nebo aspoň její část za nás zaplatí někdo jiný, někdo nám dá „kapesné“. To brzy skončí. To je příležitost, výzva. To je skutečnost, kterou každý zná z osobního života, každý se musel postavit na vlastní nohy. Většinou se nám to povedlo.
4. Často mluvíme o „naší církvi“. Je skutečně naše? Je moje? Na tuto otázku bychom si měli každý pravdivě odpovědět. Pokud je moje odpověď „ano“, pak je také moje odpovědnost a starost, aby fungovala, aby žila, aby plnila své poslání. A aby na to měla.

Věra Lukášová, farářka

Jeden farář z Vysočiny mi vyprávěl: Kluci z jeho vesnice našli zalíbení v tom, že rozbíjeli okna na faře a v kostele. Soudruzi na stížnosti nereagovali. Pak sami našli roztlučená okna na radnici. Pozvali si pachatele k pohovoru. Kluci nechápali, proč rozbíjet jedna okna nevadí a roztloukat jiná vadí. Nikdo jim přece neřekl, že okna se nesmějí roztloukat vůbec. Ve schváleném zákonu o nápravě křivd a navrácení majetku vláda vyjadřuje, že tím, že křivdy napravuje a ukradený majetek vrací, jen realizuje usnesení Parlamentu z roku 1991. Uvedla do pořádku stav, který Ústavní soud označil za protizákonný. To je dobře.

Kdo je církev?
Překvapuje mne, že společnost reaguje tak negativně a zaujatě. (Svůj podíl na tom mají i média.) Nevyslovuje svým odporem ve skutečnosti s jednáním komunistů souhlas, neschvaluje ho tím? Ovšem, nepřekvapuje mne, že v otázkách církve, náboženství, víry, je společnost tak nevědomá a nevzdělaná. (Už jsem odpovídala i na dotaz, zda protestanti jsou také křesťané). Celospolečenská kritika staví církve do pozice zlodějů a tunelářů. Ten, komu bylo ukřivděno, se sám stává pachatelem křivd. Okradený je označen za zloděje a pachatel mu dává lekce z morálky. Ale kdo je pro kritickou veřejnost církev? Tučný prelát, který natahuje ruku po měšci peněz – soudě podle zveřejněného plakátu. Ano, kdo je to církev, to je ta otázka… Už kostnický koncil ji řešil. Církev jsme přece my všichni: farnosti, obce, sbory. Těm zákon vrací nebo nahrazuje, co jim bylo ukradeno.A na tom pomyslném pranýři stojíme tedy jako obvinění zloději a tuneláři my, kdo v církvi žijeme.

Co je špatně
Pokládám za chybu, že církve nevstupovaly do obecné debaty přesvědčivými argumenty, že nevysvětlovaly a nevyvracely omyly a záměrné nepravdy. Měly přece právo připomenout proticírkevní a protináboženskou politiku komunistického režimu a její oběti. Měly na příklad vyložit, že seznamy vydávaného majetku existují a každý případ bude rozhodovat soud. Měly vyložit, že peníze, které dostávají církve vzniklé po roce 1989, nevyplácí stát, že se jich v jejich prospěch zříká katolická církev. Měly zveřejnit, jaké platy stát duchovním vyplácí. Bylo na místě připomenout, že celá naše kultura má židovsko-křesťanské kořeny, (všichni „světíme den odpočinku“), že církev zde vždycky byla pro ty na okraji, že v klášterech zachovala vzdělanost, v katedrálách skvosty umění a na univerzitách učenost. Peníze pro ni nebyly a nejsou „až na prvním místě“. Neměly se tedy bránit, otevírat veřejné diskuse…

Cestou je pokání
Ani moje církev na situaci nereagovala včas, nedala nám do rukou argumenty, kterými bychom se vůči lživým obviněním mohli účinně bránit. (Bratr Mazur to odčinil. Díky.) Ale ani my sami jsme se o tuto problematiku nezajímali dostatečně. Peníze, majetek, hospodaření se světskými statky je nám povětšinou oblastí málo duchovní, stojíme nad ní. Nemluvíme jazykem, kterému by naši spoluobčané rozuměli. Nedokázali jsme vyjádřit, že církev nejsou ti dokonalí spravedliví, že církev jsou chybující hříšníci, kteří slyší volání ku pokání. Že za dva tisíce let se z ní vždycky ozývaly hlasy, které zlo pojmenovaly, a že tu vždycky byli ti, kdo uslyšeli, vinu vyznali a v pokání napravovali. Proto tu církev, která se ve své historii dopouštěla všech možných zločinů, vůbec ještě je. Mluvím o „oblaku svědků“, z jejichž života mluvil hlasitě Bůh.

Dobré nápady a solidarita
Odluka církve od státu bude jistě bolet. Podle výpočtů těch, kdo věci rozumějí, nám budou chybět peníze na sborový provoz, a především na platy farářů. Přesto to vidím jako pozitivum. Budeme se muset zamyslet nad tím, co pro nás naše církev a náš sbor znamenají, jaké místo zaujímají v našem žebříčku hodnot, co je pro nás „to první“. Především si budeme muset sednout a spočítat, jak ve sboru a v celé církvi hospodaříme, podívat se na to ekonomickýma očima. Bez dobrých nápadů to nepůjde. Zřejmě budeme muset zvýšit i vlastní obětavost, někde v osobním rozpočtu škrtat, omezovat nároky. A budeme se muset rozhlédnout po chudých sborech, protože „ty budeme vždycky mít s sebou“. Solidarita je a bude v kurzu. Ale „pobýt v trápení je k dobrému“. Když to dokážeme, možná nás pak společnost uvidí v jiném světle a najde pro práci církve a její poslání pozitivní hodnocení. Proto si myslím, že by církve měly teď a nadále pravidelně informovat o tom, jak s navráceným majetkem nakládají, jaká rozhodnutí v tomto směru učinily a činí, měly by transparentní zprávy o svém hospodaření zveřejňovat pravidelně.

Co mohu udělat já?
Nechci být remcající většinou, která má potěšení v tom, že na všecko nadává. Nechci být „za zloděje a tuneláře“. Profesor Radoslav Kvapil vyvolal v život iniciativu „Slovo církvím“. Jejím cílem je očistit obraz církve a získat důvěru společnosti, kterou jsme v zavádějících diskusích kolem restitucí ztratili. Budu s ním spolupracovat. Pokud byste se i vy chtěli zapojit, ozvěte se na adresy: ids1@seznam.cz, a vera.luky@tiscali.cz.

připravila DaZ

Český bratr 5/2013.

Pamatujme na znevýhodněné, misii a sounáležitost
Tři sta tisíc ročně. Tolik bude podle oběžníku synodní rady každý sbor stát nový ordinovaný teolog v podmínkách samofinancování. Nedalo mi to, vzal jsem do ruky kalkulačku a rozběhl matematické kombinace. Jak se to dá utáhnout?
Nuže: mějme 20 salárníků patnáctititisícových nebo 30 desetitisícových. Obojí dává kýženou sumu. Ještě lepší kombinací, jak mne ujistil jeden ekonom, je 50 salárníků šestitisícových, neboť z nich se při patřičném úsilí staršovstva dá vydolovat nějaká ta pětistovka navíc. Nakonec však budeme vděčni i za sbor plný sociálně slabých, co dají jen tisícovku ročně, musí se jich ovšem najít 300. Bude-li deset chybět, jako v Sodomě, běda, plný chrám uslyší jen čtená kázání, o svátostech ani nemluvě. Pravidla měří každému sboru stejně.

Zajímavá hypotéza: sbor jednosalárníkový. K tomu je zapotřebí alespoň jeden zámožný a zapálený evangelík, který si může dovolit 1.0 kazatele přímo ze svého. Sbor by ještě musel splnit náležitosti církevních řádů, například zrekrutovat dalších pět lidí do staršovstva, ale ti už by nepřispívali ani korunou, což úkol značně usnadňuje. Sídlem sboru bude nejspíš dům mecenáše, možná se dočkáme nových exotických názvů – Farní sbor Za Vodárnou nebo Na Skalce, inu proč ne, trochu to připomíná Růžový palouček a jiné tradiční lokace.
O tom, že je myslitelný i sbor zcela bez přispěvatelů, se téměř obáváme psát. Stačí, aby vlastnil příznivě situovanou budovu; je-li v ní dostatek bytů, máme dalšího profesionálního zvěstovatele zajištěného. Pak už zbývá doufat, že nebude mluvit jen k holým stěnám a cihlám, na nichž je hmotná existence sboru postavena. Na některých místech k tomu nemáme daleko.

Autor tohoto příspěvku si je vědom, že každé vtipkování má své meze, a už vůbec nechce být podezříván ze závisti nebo zahořklosti. Je třeba říci, že situaci znám ze strany spíše výhodné, zajištěné. Přesto jsem k modelu třísettisícového paušálu, o němž se uvažuje, skeptický. Nezačnou sbory hrát jen samy na sebe? Nebudou se faráři podvědomě přizpůsobovat bohatému bratru, na němž závisí jejich místo? A nepatří náhodou celá idea, že sbor si platí svého faráře jako zaměstnance, k trochu jiné církevní tradici než má ČCE, tj. k církvím kongregačního typu, baptistům, svobodným sborům?

Sociální darwinismus
Nejzávažnější úskalí modelu „300 tisíc za faráře“  však spočívá v tom, jak deformuje církev. Ohrožuje její všeobecnost a její misijní charakter. Moje úvodní eskapáda měla ukázat, že paušál nelze považovat za spravedlivý. Jistě, zní to spravedlivě: za každého faráře stejný peníz. I housky v obchodě stojí stejně, byť je každá jinak zakroucená, a zkuste proti tomu něco namítnout u pokladny. Ale farář není jako rohlík a církev není obchodní síť.

Jednotný poplatek nerovnost neodstraňuje, ale naopak ji prohloubí: bohatý se po zaplacení stane o trochu méně bohatým, zatímco chudý se propadne do insolvence. Z mála se vždycky hůř šetří. Pravidlo paušálu také pomíjí veškeré rozdíly mezi jednotlivými sbory, jejich majetkem, příjmem jejich členů a misijní situací. Důležitá je právě jen odvedená suma. Nikoho nebude zajímat, jestli má sbor ordinovaného profesionála díky velkému činžovnímu domu, nebo díky nadprůměrným salárům ve velkoměstě, nebo zda jej naopak nemá proto, že sídlí u venkovského domova pro seniory. Jen jedno rozhoduje: jestli se zaplatilo.

Proto mluvíme o deformaci. Má-li cenu kázat 15 zámožným, ale 50 jiných zůstane bez služby slova a svátostí, protože jsou to převážně studenti, nezaměstnaní či penzisté, pak je v našich plánech něco chybného. „Jestliže věříte v Ježíše Krista, Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi,“ čteme důrazně u Jakuba. A Ježíš dává v evangeliu za vzor vdovu, která do chrámové pokladny vhodila pouhé dva groše, protože dala všechno. Z hlediska paušálu je ovšem její příspěvek na nic. Je nám sympatická, ale na faráře nárok nemá.

Bylo by tedy dobré položit si otázku, zda s paušálem zadními vrátky nevpouštíme do církve sociální darwinismus, který přeje jen určitému typu křesťanů a sborů. Evoluční výhodou v samofinancování budou nájemní prostory, dobře situovaní farníci a tradičně nábožensky založené oblasti. Kde toto nemají, dostanou se na vedlejší kolej vývoje. Tak církev ztrácí svoji univerzalitu, svoji otevřenost všem bez ohledu na sociální postavení. Řečeno biblicky, vdovy a sirotci přijdou zkrátka.

Nevím také, jak máme v nových podmínkách naplnit Kristovo misijní poslání. Poplatkový model podporuje kazatelskou činnost tam, kde již sbor existuje a kde je církev silná. To není špatné, ale co dál, co jinde? Třeba misijní sbory v sekularizovaných oblastech Čech se bez promyšlené a dlouhodobé podpory nerozvinou, na to nestačí pár výjimek a dva tři roky odpuštěných plateb jako doposud.

Jde to i jinak?
Otázkou je, jaké máme alternativy? Finance na polích nerostou a získat se musí na sborech. Ani „restituční“ miliardy od státu nic nevyřeší, maximálně nám dají více času přejít na nový systém financování. Jaký však bude, jak bude nastaven? To je třeba říci brzo.
Myslím, že budoucí systém by měl odpovídat obrazu církve. Měl by být pokud možno spravedlivý, tj. pamatovat na znevýhodněné, měl by umožňovat misii a také podporovat jednotu a sounáležitost, spíše než lokální zájmy. Natvrdo řečeno: část peněz, které sbor vybere, má církev přerozdělovat a posílat jinam. Je třeba rozbít iluzi, že sbory patří nám, kdo je spravujeme, že jsou to naše zahrádky, naše malá království, kam si „koupíme faráře“. Nepatří nám, patří nám všem bratřím a sestrám, celému společenství církve, se kterou jsme všichni na jedné lodi. Proto je třeba část peněz rozdělovat.

A tam, kde sbor vydělává na nájmech nebo jinak, ať má církev přímo podíl na zisku. Není snadné to přijmout, ale je to spravedlivé. To říkám i o sboru, kde působím a kde mají činžovní dům: v budoucnu by měli dávat alespoň pětinu výdělku jinam. Na některých místech to dělají už dnes.

Při volbě nového modelu financování jde nejen o můj sbor, ale o celou církev a její charakter. Buď se staneme spolkem úspěšných, soběstačných společenství, nebo budeme církví sborů možná méně zajištěných, ale o to více držících pospolu, napříč celou republikou. Kterému modelu dáme přednost?

Jiří Bureš, farář v Chomutově

Český bratr 5/2013.

Milíčova modlitebna je dlouhodobě nevyužívaný objekt v Rektorské ulici v Praze 10 – Malešicích. Od roku 2006 patří povšechnému sboru Českobratrské církvi evangelické, který kapli zakoupil od sboru v Praze na Jarově za 2,7 mil Kč.

Slavnostně otevřena byla 18. května 1952 synodním seniorem Viktorem Hájkem. Objekt sloužil až do 70. let jako kazatelská stanice pro Malešice. Kaple byla postavena členy sboru podle návrhu architekta Bohumila Bareše a má podobné rysy jako kostel od stejného architekta v Rožnově pod Radhoštěm. Nejzajímavější je kromě věžičky průčelí s třemi oblouky. Stejný motiv realizoval Bareš na kostele v Chotiněvsi, který byl postaven pro reemigranty z Volyně. Také další Barešovy stavby jsou malešické kapli podobné (Kateřinice, Valteřice). Je překvapivé, kolik evangelických kostelů se postavilo na začátku padesátých let již v době nástupu komunistického režimu.

Stavba je jednodušší než srovnávaný památkově chráněný objekt v Rožnově, je také postavena z odlišných materiálů. Nicméně sakrální ráz průčelí je velmi hodnotný a loď kostela, připomínající toleranční evangelické „stodoly“ či jednoduchý rodinný dům, upozorňuje na evangelickou prostotu. Budova se sociálním zázemím a sálem pro cca 50 osob tak může být nenáročná na provoz a údržbu, což je základní předpoklad pro současné sakrální stavby (např. Jablůnka). Celkové měřítko objektu je velmi střízlivé a zdaleka nedosahuje problematických velkokapacitních kostelů, s kterými si církve dnes nevědí rady, zejména na vylidňujícím se venkově nebo v pohraničí. Zajímavou architekturu ocenil i architekt David Vávra, člen sboru v pražském Braníku a známý popularizátor architektury 20. století.

Izolovanost stavby se mění
Problémem stavby je značná izolovanost, a proto se dlouhodobě nedařilo najít využití objektu, ale i to se dnes v Malešicích s rozsáhlou bytovou výstavbou mění. V těsném sousedství je velký domov pro seniory a městská část Praha 10 dokončuje revitalizaci blízkého parku. Základní předpoklad vztahu evangelíků k sakrální stavbě – existence sboru, komunity věřících, která zde v současnosti není, by tak mohl být znovu naplněn. V oblasti chybí objekty občanské vybavenosti a je proto otázkou, zda by kaple nemohla sloužit jako komunitní a pastorační centrum pro potřeby lokality. O takové využití usiluje i občanské sdružení místních občanů Kaple Rektorská. Občanská sdružení často za účelem rozvoje komunitního života a nebo oprav sakrálních objektů vznikají. Vlastník však považuje záměry občanského sdružení za málo konkrétní. „I když neslouží ke cti pražským sborům, že dlouhá léta nechaly misijní příležitost ladem, nedomnívám se, že příslib jakési duchovnosti má být tím nejpevnějším pojítkem mezi církví a občanským sdružením, které sleduje přece jen jiné cíle než ryzí malešické probuzení pro následování Ježíše Krista,“ napsal synodní senior Joel Ruml. Předsedkyně sdružení Mária Uhrinová k tomu uvádí, že sdružení chce objekt ve spolupráci s církví využívat mimo jiné k pravidelným bohoslužbám a programům duchovní povahy. Své plány chtějí upřesňovat po získání přístupu k dokumentaci objektu. Synodní rada ale nároky sdružení na objekt, který není v jeho vlastnictví, považuje za neakceptovatelné. Místopředseda arch. David Matásko pak argumentuje, že sdružení nikdy nešlo o změnu vlastnictví, ale o spolupráci s vlastníkem na využití objektu, a požadavek vůči církvi vznesli kvůli veřejnému charakteru budovy.

V Malešicích není také katolický kostel, přesto, že po válce se s jeho výstavbou započalo. Základy kostela sv. Josefa nedaleko od místa, kde stojí Milíčova modlitebna, skončily pod výstavbou sídliště. Podle biskupského vikáře pro pastoraci, Michala Němečka, by katolíci měli o bohoslužebný prostor v uvedené lokalitě případný zájem a v případě oslovení ze strany evangelíků si rádi objekt prohlédnou. Kaple svojí jednoduchostí připomíná i františkánsko-kapucínské kostely. Ekumenické využívání kostelů a komunitních center na pražských sídlištích je již zavedená záležitost a v podmínkách samofinancovaní by spolupráce více církví na využití jednoho objektu mohla být ekonomicky přínosná.

Také synod v roce 2001 zdůraznil důležitost působení církve na sídlištích v souvislosti s přípravou stavby kostela na Jižním Městě, který nese též Milíčovo jméno. Tento kostel se začal stavět bez kompletního investičního zajištění a stál nakonec desetkrát více než ústředí církve zaplatilo za koupi kaple a pozemku v Malešicích. Statika objektu není zřejmě poškozena i proto, že je v současnosti v pronájmu jako zahradní domek. Investice do bohoslužebného nebo koncertního využití kaple by nemusely být příliš vysoké a zřejmě by šly pokrýt i z dotací na rozdíl od přebudování objektu na bydlení. O tom podle Rumla uvažovala jedna rodina z jarovského sboru. Na tuto investici nakonec neměla dostatek prostředků ani ona, ani jarovský sbor. Proto tehdy oslovila farářka sboru Elen Plzáková synodní radu, zda by se nechtěla na této investici podílet i proto, že kromě bydlení chtěl investor část objektu využít jako víceúčelové rodinné centrum.

Záměry vlastníka
Po zakoupení objektu v roce 2006 se však nový vlastník rozhodl jít jinou cestou i poté, co selhala celá řada nápadů na využití stavby, tedy v době, kdy developerská činnost v Malešicích nebyla ještě tak rozsáhlá. Na základě rozhodnutí synodu z roku 2011 se mluví o investičním využití objektu, tedy zřejmě o demolici stavby a zhodnocení investice z personálního fondu na výstavbu objektu pro bydlení. Výnos z pronájmu by se pak vracel do fondu na platy duchovních v dlouhodobé perspektivě samofinancování církve. Jistou dobu byl ve hře i dům odpočinku ve stáří nebo studentská kolej. Podle Rumla se ale brzy ukázalo, že studenti nemají o bydlení tak daleko od fakulty zájem. Studentský kaplan Jan Štefan i Ladislav Beneš rádi vzpomínají na „seminární“ bydlení studentů v nedaleké koleji v Jirchářích a litují ztráty objektu pro fakultu. Provoz rozsáhlého objektu Jirchářů jen pro studenty by zřejmě nebyl příliš ekonomický, proto je dnes budova provozovaná jako komerční ubytování a výnos z pronájmu je odváděn do ústředí církve. „Vím, že ubytování s určitým typem duchovní formace, které je Praze nabízeno jinými církvemi, není studenty příliš vyhledáváno,“ dodává Beneš.V Malešicích chce tedy církev podle Joela Rumla investovat tam, kde se to postupně vrátí, což je spíše v objektu k bydlení, než v objektu, který nemá podle něj jasný program, personální zázemí ani provozní krytí. O prodeji budovy městské části, katolíkům nebo jinému zájemci se tedy v současnosti zřejmě neuvažuje.

S otázkou budoucnosti nevyužívaných církevních budov se budeme v podmínkách přechodu církve na samofinancování setkávat častěji. Pro církve v zahraničí (např. ve Velké Británii nebo v Holandsku) je to běžná záležitost. Většinou volí cestu prodeje budovy nebo přebudování na jiné využití. V případě architektonické hodnoty stavby se snaží zachovat alespoň vnější vzhled. I v českém evangelickém prostředí k takovým rozhodnutím dochází. Například v pohraničí došlo k prodeji nevyužívaného kostela v Bohuslavicích nad Metují. Obec jako nový vlastník pak na jeho opravu získala 90% dotaci z evropských fondů z šestimilionové investice. O uvolnění k prodeji jiného, také původně německého kostela v Trmicích, rozhodl na podzim konvent Ústeckého seniorátu. O definitivním osudu Milíčovy modlitebny v Malešicích, o které donedávna skoro nikdo nic nevěděl a ani synodálové zřejmě neměli přesné informace o lokalitě, historii či architektuře stavby (v tisku 19/10 pro 1. zasedání 33. synodu je současný stav charakterizován jen jednou větou), tak budou rozhodovat synody v následujících letech v šíři komplexnosti otázek spojených s přijetím zákona o postupném přechodů církví na samofinancování. Zatím platilo, že do doby vyřešení otázky majetkového narovnání se nebude s nemovitostí nakládat.

Jan Kirschner