Nepopírám oprávněnost jakékoli náhrady církvím a náboženských společnostem, ani nepopírám přijatelnost případných darů. Dokonce mám zato, že záměr církevních představitelů zajistit platy kazatelů a záměr státu neponechat nekatolické církve po odstřižení od státního rozpočtu těsně nad finančním dnem má svou váhu. Vážné otázky však vyvolávají některé prvky zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a též některé jeho důsledky.

Církevní peníze od státu
Nejprve si řekněme, že peníze, které má mj. ČCE získat, nepřinášejí v přísném smyslu slova restituci, jak se někdy říká. A představa částečné nápravy křivd má přinejmenším určité mouchy. Proto je nazývám pro zjednodušení lakonicky církevními penězi od státu.
Především bych tu ale rád shrnul některé polemické postoje, abych podnítil další diskusi a nabídl argumenty k zamyšlení. V širší perspektivě viděno se tu totiž jedná o význačný případ vztahu mezi českým státem a mezi církvemi a náboženskými organizacemi. A tento vztah není něčím, nač bychom mohli být zvlášť pyšní. Státní orgány se obecně chovají jen jako finanční počtáři a také jako manipulátoři s prostorem pro osobní nároky a ambice, místo aby působily důsledně jako správci prostředků k obecnému blahu. A na druhé straně si církve stále povídají něco pro sebe, a když se státem vůbec vedou debatu, tak zase jen o penězích (vždyť ono mírnění křivd má opět toliko finanční povahu, ačkoli právě církve by měly o vině a křivdě, jakož i o nápravě a smíření vědět víc než stát). Jako by se nedalo bavit o ničem jiném.

Vina státu a vina církví
Když přitom sledujeme, jak se otázka „zmírňování křivd“ vleče, je vina na straně státu, který dvacet let sotva pohnul brvou. Jestliže to je však nejzřetelnější příležitost pro projevování církví na veřejnosti, je vina na straně církví, že na veřejnosti nevystupují s něčím silnějším.
Někteří lidé v evangelické církvi mají obavy z toho, že se tato církev finančně zhroutí, bude-li od státního rozpočtu odstřižena. To ovšem ještě není důvod k přijetí peněz, jejichž původ je sporný. Je to spíš důvod k novému promýšlení církevní správy a jejího zdůvodnění, ale to nyní nechme stranou. Naopak je tu vážná otázka, jak mohou být peníze lékem na církevní existenční starosti.
Oprávněnost části peněz určených ČCE je však sporná co do ospravedlnění jejich vydání. Výše částky vzaté ze státního rozpočtu (2,3 mil.) totiž několikanásobně převyšuje částku, na kterou by ČCE mohla mít nárok, pokud by se vycházelo z principu nahrazování nevratitelného majetku.
Proto se také hledají podpůrné argumenty, jako je ten, že se jedná o dar římsko-katolické církve vzhledem k historickým příkořím ze strany katolíků. Pokud se však jedná o dar, měl by být přece, jak upozornil Miloš Rejchrt, zajištěn transparentní darovací smlouvou a nikoli neveřejným pohovorem.
Problém s vracením církevního majetku a s církevními penězi je především římskokatolický. Spolupráce s ekumenou, z níž se takto stala finanční ekumena, přichází zřejmě římskokatolické straně velmi vhod (aby to nevypadalo, že hájí jen své zájmy), a tak došlo k tomu, že se mluví o majetku a penězích „církví“, až to budí zdání jakési vyrovnané parity („stát vzal církvím majetek“, „stát těží ze zabaveného majetku církví“). Ale tím se ještě legitimita očekávaných církevních peněz pro ČCE nemůže dosáhnout.

Veďme důkladnou debatu
Celý proces prosazování přijetí církevních peněz mi znám není. Ale je třeba vyzdvihnout to, že 1. mimořádné zasedání 33. synodu ČCE 25. listopadu 2011 poměrně narychlo odsouhlasilo bianco návrh synodní rady, aby byla pověřena k jednání se státem ve věci církevního majetku. Zatím uběhl více než rok. Mezitím byl během roku 2012 byl vytvořen návrh zákona. (Podpisy smluv dělily pak od vydání zákona pouhé týdny!) Pokud se přitom někdo podivuje, že až v roce 2012 se rozpoutala velká debata v médiích i mezi lidmi, měl by vzít v patrnost, že tu debatu vyvolal konkrétní návrh zákona, jehož šance na prosazení byly brzy patrné jako zřetelně větší oproti předchozím pokusům.Nicméně okolnosti onoho procesu vzbuzují rozpaky. Jde jen o peníze – a nejde také o sebepochopení a o uspořádání vnitřních záležitostí? A sice vcelku? Ptám se tak proto, že vlastně neexistuje na dané téma diskuse celocírkevní, nýbrž spíš ostrůvkovitá. A času přitom nebylo a není mnoho. Například 16. března proběhla debata v pražském libeňském sboru, kterou pořádal pražský seniorát, která však měla svou slabinu v tom, že v panelu scházel kritický hlas z evangelické strany.Diskutovat o penězích nepočtářsky není jednoduché. Dokážu si také představit lidskou bezradnost nebo poctivé vědomí osobní nezpůsobilosti kvalifikovaně k věci vyjadřovat – jako omluvitelné zábrany diskuse. Ale nesnáze mi činí neochota se do diskuse pouštět. Například vyjádřená slovy „u nás ve sboru nejsou peníze téma“. Jenže když pro Ježíše peníze tématem byly – a tématem nikoli počtářským.

Mravní otázka
Nicméně zůstává ještě otázka: zaslouží si ČCE ony církevní peníze? A mimochodem v roce 1949 evangelické církevní vedení (včetně J. L. Hromádky) radostně vítalo komunistický zákon o financování církví, na nějž si dnes stěžuje. Naznačenou otázku a vůbec otázku církevního majetku a církevních peněz považuji především za otázku mravní. Tato mravně sporná otázka je přitom paradoxní a nešťastná také z politického hlediska. A obě stránky se střetávají třeba právě v onom paradoxu, že úspěch s prosazením zákona přišel s nejproblematičtější vládou, která tu od roku 1989 je. Vláda pak vyvolala další vlnu nevole, a církve spolu s ní, jako by přitom obě strany svorně prohlašovaly: Jste všichni proti nám? Tak ať! Přece nebudeme populisty! Nepodlehneme nátlaku! Samozřejmě, že oblíbenost není totéž co mravní správnost, ale ani neoblíbenost ji nezaručuje. Tento mravní konflikt si netroufám rozhodovat. Ocitá se totiž na citlivé půdě, na níž se ukazuje, jak na jedné straně světská moc mrhá prostředky a zároveň osekává rozpočet a zvyšuje daně – a přitom slibuje církvím a náboženským společnostem miliardové částky. To je alespoň politicky nešťastné, zvláště když stát dost podivně krátí příspěvky na lidi s postižením.

Jak bude pokračovat diskuse? Po podpisu šestnácti smluv mezi státem a mezi církvemi a náboženskými společnostmi 22. února je samozřejmě otázkou, jaké si lze ve snaze o diskusi činit ambice. Protože o osudu peněz, které má ČCE převzít, není ještě zcela rozhodnuto, zůstává přece jen pro úvahy a debaty čas. Delší čas pak zůstává pro úvahy, co nastane po změně vlády – a jak církevní přístup k církevním penězům ovlivní charakter ČCE

Jiří Hoblík

Poměrně obsáhlý příspěvek seniora Mazura odpovídá na často kladené otázky, což je dobře, ale zdaleka se na ně neodpovídá „tam venku“ mimo církev, tak snadno, jako se s nimi vypořádal autor pěkně za větrem, na stránkách Českého bratra.

Poznámky k grafům
Na konci článku je jednoduchý graf, který v poslední době proběhl asi všemi našimi sbory, který však o financování ČCE vypovídá neúplně. Zahrnuje jen státní příspěvek, který se za 17 let definitivně přestane vyplácet, a peníze z tzv. církevních restitucí, které se vyčerpají za 30 let. Pomíjí sbírky, saláry a dary členů církve – od nynějška prakticky jediný dlouhodobě udržitelný zdroj financování církve. Proto také graf končí rokem 2042 a dál už jsou nuly.

Navrhuji do grafu přidat ještě alespoň jednu vrstvu: personální fond. Ten současný se na platech kazatelů podílí 15 až 20 procenty a pochází z obětavosti členů církve. Za 17 let bude personální fond tvořený výhradně obětavostí členů církve a bude představovat 100 % zdrojů na platy kazatelů. V úseku let 2016 až 2030 se ze základny grafu (z úrovně někde pod číslem 20 na svislé ose) musí vzedmout vlna vlastních zdrojů církve a dosáhnout přinejmenším výše vodorovné čáry.

Další problém grafu vidím v jeho polích B2 a B3, o nichž Roman Mazur píše, že to jsou peníze, které budeme z velké části investovat a žít z výnosů (B2), nebo jejich využití vidí hodně rozptýleně (B3). V každém případě lze B2 a B3 na platy kazatelů použít jen v opravdu nouzových případech, kterých nesmí být mnoho.

Přijmout, či odmítnout?
Neumím rozhodnout spor mezi odpůrci zákona, kteří naléhají, aby církev finanční náhradu odmítla, a mezi těmi, kteří chtějí peníze přijmout. Každá strana má svůj díl pravdy, který akcentuje. Ve skutečnosti dnes v ČCE převládá názor, že finanční náhradu máme přijmout. Pokud takto rozhodne jarní synod (rozhodnutí padnout musí, protože termín pro případné odmítnutí je v červnu 2013), zazní klasická otázka: Co s ní?

Restituční peníze potřebným
Na tuto otázku musíme odpovídat nejen z pohledu finančníka či ekonoma, ale také – a chtěl bych říct především – z pohledu křesťana, který ví, že přijímá peníze, jež mu nepatří. A přijímá je navíc tváří v tvář většinově ne-křesťanské společnosti, která se právě kvůli těmto penězům dívá na církev mnohem kritičtěji než kdykoliv předtím, neřku-li přímo s hněvem a nenávistí. Nechce-li církev, a teď mluvím zejména za tu evangelickou, k níž patřím, úplně ztratit důvod své existence v dnešním světě, musí si faráře zaplatit ze svého a restituční peníze rozdat potřebným – na prvním místě pro práci Diakonie ČCE, a pak i dalším. Už teď se totiž sociální projekty (nejen) církve a Diakonie dostávají do těžké situace díky škrtům ve veřejných rozpočtech. A situace bude brzy mnohem horší: krajské úřady a další donoři se budou v příštích letech odvolávat právě na finanční náhradu za církevní restituce. Církev bude v jejich očích bohatá a oni svou skromnou sociální podporu přesměrují na chudší subjekty.

Na kom leží odpovědnost
Před přijetím zákona zástupci církví argumentovali, že církve tento majetek potřebují právě proto, aby mohly konat sociální práci, k níž jsou povolány. Pokud nyní církev finanční náhradu spotřebuje na platy kazatelů, nebo je uloží do investic s nejistými výnosy, ponese odpovědnost nejen za ztrátu vlastní opravdovosti a identity, ale také za kolaps své Diakonie. Jak bude taková církev hlásat evangelium? Jak chce hájit svou věrnost před Boží tváří? Odpovědnost neleží jen na vedení církve, nýbrž na každém členu, který výší svého saláru říká buď „chci, aby má církev žila“, nebo „je mi jedno, jestli se církev zdiskredituje či zhroutí“.

Martin Hrubeš

Český bratr 4/2013.

K restitucím

Aktuálním tématem debat na všech úrovních života naší církve je přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a hlavně jeho dopady na život sborů. Obrátili jsme se na několik odborníků z Českobratrské církve evangelické, kteří se zapojili do různých diskuzí a jsou známí svým názorem. Každý klade důraz na jiný aspekt restitucí, každý vidí jinde nebezpečí či požehnání. Český bratr položil těmto osobnostem stejné otázky. Někdo odpověděl přesně na ně, jiný se jimi nechal inspirovat k souvislému textu. V tomto čísle přinášíme reakce prvních dvou, další budou následovat v příštím čísle.

Položené otázky:
1. Co vidíte dobrého na církevních restitucích?
2. Co na nich vidíte špatného?
3. Jak se odluka církve od státu dotkne života sborů?
4. Co mám a mohu jako člen ČCE  – farář, kurátor, řadový člen – dělat?

Tomáš Vítek
farář v Horních Dubenkách, člen Strategické komise k tématu života církve v nových podmínkách

1. Pro církev je to dobrá příležitost udělat změny k lepšímu. Ať chcete či nechcete, když se značně mění vnější podmínky, musíte i vy udělat změny. A výrazný pohyb peněz vždy aktivizuje i pohyb v ostatních oblastech činnosti. Najednou musíte odpovědně plánovat svoji budoucnost – tedy dělat něco, co za dlouhodobě pevného financování  nemusíte. Z tohoto důvodu vidím víc dobrého pro (obratově či početně) malé sbory. Velké sbory pod tímto pozitivním tlakem tolik nebudou. Možná ho ani nepotřebují? Dobrým efektem je, že když je třeba mluvit o penězích, není to nikdy jen o penězích!

2. Na odluku se církev reálně připravovala již v první půli devadesátých let. Najděte si oběžníky a sborové dopisy z let 1993 až 1996 a uvidíte, že po skoro dvaceti letech řešíme totožné otázky a kreslíme stejné grafy. Tehdy byl mimo jiné založen personální fond (PF). Žel se odvod do PF od roku 1998 reálně zvyšoval jen dvakrát. Aktivování sborů se tak díky dlouhé časové prodlevě uchlácholilo. Ale to se nesmí stát výmluvou.
Oříšek finanční náhrady se dá rozlousknout jasnými kroky. Třeba: uspokojit sbory, kterým není možné navrátit ty kousíčky, co měly, a „zbytek“ účelově zavázat pro sociální služby, školství či zahraniční rozvojovou pomoc. Na mzdy tu náhradu po sedmnácti letech potřebovat snad nebudeme – to by to s námi bylo moc špatné!

3. Sbory, které již dnes nemají aktivní jádro, nebo mají farářskou práci za jedinou reprezentaci života sboru, budou časem bez stálého kazatele. Část sborů změnu financování tolik nepocítí. Zbývající část – a já věřím, že je to ta největší část – posílí svoji činnost a zaktivizuje se. Ti, kdo chtějí samostatný sbor a mají vůli něco dělat pro sebe i pro druhé, tak se víc zapojí.
V roce 1919 se ustanovila též nová církevní pokladna, ČCE zdědila obrovský schodek. A z roku na rok se po církvi leckde zdvojnásobil (!) výběr saláru. Vládlo poválečné nadšení, ale bylo taky dost draho.

4. Kdo si stěžuje, bojí se a cítí se být malým, nechť má víru. Nechť včas nahlédne, že problém tkví v jejich sboru a ne někde nahoře. A nikdo zvenčí jim nepomůže jenom kvůli tomu, že jsou malí a bojí se. Dá se spočítat, že existence samostatného sboru je dobře možná v počtu několika desítek živých lidí, z nichž vždy aspoň šest sedm budou tahouni, iniciátoři, plánovači, aktivní dobrovolníci – chcete-li: třeba presbyteři. Musí v něm být zastoupeno asi víc věkových skupin. Výpadek jedné generace se dá přežít, u dvou a více už je to téměř nemožné.
Na několik let bych preventivně zakázal slovo ‚solidarita“, protože je jí v církvi dost! Někteří si toho neváží a pořád vymýšlí, jak něco nejde. V PF je dnes solidarita až 32 %, desítky procent v předpisu repartic, v Jeronymově jednotě a jinde. Míň automatické solidarity, míň stěžování, víc práce, víc využitých možností, víc dobrého zvěstování, víc aktivních lidí. Po „vysočinsku“: Kdo si moc stěžuje, tomu patří ubrat. Ti ostatní sami tuší, co mají dělat a jistě již dnes plánují, projektují (a platí hned desátky) a věří.

Tomáš Molnár, farář v Trutnově

Unum necessarium

Snad nebude vadit, když nechám konkrétní otázky položené redakcí jakoby stranou.
Pokud ústavní soud nerozhodne jinak, je otázka náhrad a vyrovnání s církvemi hotová věc. Jak vše proběhlo, zda nedostala demokracie a právo na frak a zda se naše církev své demokracie nezřekla a nezříká celým průběhem tohoto procesu, nechám na budoucí vyjádření historiků a nenechám si více nadávat do hysteriků.

Jen jedno se mi chce říci: církev je zde proto, aby se ve všem řídila a ve všem svém jednání nechala určovat jediným hlediskem, a to tím nejzazším, kterým je království nebes. Hledání království nebes je také tím, co jsme zdědili po předcích – vše ostatní jsou jen formy a přirozená náboženskost – věci dobově podmíněné a proměnlivé. V žádném případě nemůže být pravým dědictvím po otcích tu hektar lesa, tu louky.

Je snad každému křesťanu jasné, že toto nejzazší hledisko je zároveň hlediskem nejbližším, konkrétním, týkajícím se jednotlivých a naprosto dnešních postojů a počinů. Království nebes je totiž něčím, co je mezi námi – uprostřed nás, přičemž toto „uprostřed“ nevnímejme jako uzavřenou komunitu církve, ale jako vztah obecně lidský – mezi mnou a kýmkoli dalším. Tedy mezi mnou coby křesťanem a námi coby křesťany a lidmi světa, co chtějí košili, a my jim, jako následovníci Kristovi, který nahý zemřel na kříži, pro toto království mezi námi dáme i plášť. Že požadavek košile je nespravedlivý z hlediska obecného práva, nepochybuji. Církev používá v tomto pojetí majetek, ale jen tak, že si činí přátele, totiž ty, kteří budou blízko, aby mohli slyšet její zvěst a viděli její činění, totiž zvěst a činění království nebes. Všechno ostatní, co církev potřebuje, jí pak bude přidáno.

Stává se ovšem, a dějiny církve o ničem jiném skoro nejsou, že církev onen příliš daleký výhled ke království nebes zastře a má jej za nereálné snílkovství. Všemu předřadí své vlastní bytí a svou instituci ve falešném domnění, že tím je právě reálně dnešní a tudy že dosáhne trvalosti. Proto vztáhne ruku, či se nechá svést ke vztažení ruky po pokladech světa hodnoty většinou nevelké a nevalné. Vydá se s nimi na cestu rzi, molů a červů, zlodějů, co se „prokop – ávají“ a inflace a devalvace a zákonitostí zcela jiných a temných, než aby v nich zahlédla byť jen záda Krista Pána. Tvrdit, že tyhle peníze chce použít vlastně pro chudé je asi tak pošetilé, jako pohoršení nad vylitým olejem na nohy Ježíšovy a snaha ospravedlnit třicet stříbrných. Oprávněný strach je o takovou církev, protože sejde tím a s tím, čím zachází, jinak řečeno, odejde cestou všelikého těla. Mine se s cílem a smyslem – královstvím nebes a upne se k věcem časným, a to i vzhledem k projevům své zbožnosti. Ti, ke kterým byla poslána v konkrétní čas a v konkrétním místě ji neuvidí a neuslyší, protože ji už prokoukli a seznali ji lehkou.
Co dělat? Činit pokání a věřit evangeliu = hledat království nebes.

Připravila Daniela Ženatá

Český bratr 4/2013.

Nově se narodit k živé naději

„Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci,“ praví realisticky kniha Kazatel. Letošní jarní konference pražského seniorátu s programem Restitučně-odlukový zákon: Past, nebo šance? se konala právě proto, abychom se v souvislosti s majetkovým vyrovnáním státu s církvemi podobným rizikům pokud možno vyhnuli.

Shrnutí dosavadních jednání státu s církvemi

Zhruba ze dvou třetin zaplněná libeňská modlitebna vyslechla v sobotu 16. března po úvodní pobožnosti Jiřího Orta pět referátů mapujících situaci v ČCE po přijetí zákona očekávaného více než dvacet let. Pražský senior Roman Mazur v úvodním příspěvku přehledně shrnul historii jednání mezi státem a církvemi, z nichž vzešla současná podoba zákona se všemi klady i nedostatky (viz též jeho článek Past, nebo šance? v ČB 1/2013). Jako obhájce restitučních nároků církve považuje za největší pozitivum toho, že zákon byl přijat, částečné napravení historické nespravedlnosti, provedení finanční odluky a vyjasnění majetkoprávních vztahů.

zleva: Pavel Pokorný, Roman Mazur, David Šourek, Jan Matějka, Pavel Stolař, Daniel Kuc

Baptisté restituce odmítli

S důvody, které v lednu vedly Bratrskou jednotu baptistů (BJB) k tomu, že odmítla  tzv. restituční náhrady a postupně snižovaný státní příspěvek žádá jen pro asi dvě třetiny z dvaačtyřiceti sborů, přítomné seznámil místopředseda výkonného výboru BJB Daniel Kuc. Část baptistických sborů už léta své kazatele platí sama a tato zkušenost může být cenná i pro ČCE, v níž by toho času 89 % sborů soběstačných nebylo.

Dostane se na Diakonii?

Z jiného úhlu se na otázku zákona dívá ředitel Diakonie ČCE David Šourek. Ten shodně s Romanem Mazurem hodnotí přijetí zákona kladně, jako ředitel organizace s 1500 zaměstnanci je však povinen předjímat i rizika, která se s ním pojí. Vidí je především v náladě, která ve společnosti panuje a která nejspíš významně ovlivní financování sociálních služeb kraji a povede ke snížení státního příspěvku církevním školám. Dostanou-li církve od státu tolik peněz – soudí mnohdy zástupci státní správy –, proč by stát měl ještě přispívat na jejich sociální a vzdělávací aktivity? D. Šourek se do jisté míry obává i toho, že by církev mohla ztratit zájem o finanční spoluúčast na projektech Diakonie a Diakonie by pak  své služby byla s to poskytovat výhradně na komerčním základě (tj. jen těm, kteří si je mohou plně hradit).

Jak peníze smysluplně investovat

Příspěvkem Evangelická církev jako investor, který přednesl předseda poradního odboru ekonomického a rovněž investiční komise personálního fondu, jsme se snesli na půdu konkrétních čísel a finančních nástrojů. Jan Matějka nás seznámil se strukturou portfolia, rozloženého v klesajících procentech mezi státní dluhopisy, podílové fondy, nemovitosti, akcie a dluhopisy podnikové. Na rozdíl od řady jiných církví, které budou získané prostředky rozdělovat do územních orgánů, ČCE shromáždí vše do personálního fondu, který byl jako předjímka odluky založen roku 1993 a v němž je toho času kolem 150 milionů korun. Hlavním cílem zvažovaných investic je snížit objem peněz, které budou sbory napříště do personálního fondu odvádět (bez výnosů investic by odvody jednoho sboru musely růst o 20 tisíc ročně, aby byl sbor v roce 2030 schopen nést náklady na svého kazatele; letos je odváděná částka stanovena na 78 500 Kč, bez výnosů investic by se roku 2030 musela vyšplhat na 450 tisíc).

Vezměme vážně budoucí soběstačnost

Jako ekonomického analfabeta mne nejvíce zaujal příspěvek Pavla Stolaře Podklady k přemýšlení o samofinancování církve, v němž byl i značný kus sociologie (Víte, jak se pozná „tradiční“ sbor od „charismatického“? V tom prvním převažují peníze získané jako salár, v tom druhém prostřednictvím sbírek). Základem Stolařova příspěvku byly výsledky nedávného dotazníkového šetření, které zkoumalo hospodářskou soběstačnost a finanční obětavost jednotlivých farních sborů z dlouhodobého hlediska. Protože Pavel Stolař přislíbil zprávu o definitivních výsledcích do některého z příštích čísel //Českého bratra//, ráda bych řekla jen to, že jeho důraz na dlouhodobé plánování a naopak určitou rezervovanost k okamžitým „dobrým“ nápadům mne jako laika uklidnil.

Celkově se mi zdálo, že je důvod k opatrnému optimismu: pokud bychom všichni platili desátky, nemuseli bychom si dělat velké starosti. Jak ale Pavel Stolař výslovně řekl, největším hospodářským proviněním státu na církvích je to, že nás odnaučil starat se o sebe (rychle si spočítejme, kolik by v našem případě desátek dělal – jsme ochotni tolik ze své kapsy dát?). Proto považuji za důležité varování dalšího člena investiční komise Libora Duška, že bychom se neměli nechat zmást tím, že objem peněz získávaných od státu nyní krátkodobě poroste. Pokud bychom se – jako církev, jako sbory i jako jednotliví salárníci – nechali ukolébat tím, že se zatím nic neděje, nebo že se naše finanční situace dokonce zlepšuje, probuzení z takového sebeklamu by bylo velmi tvrdé. Berme proto tuto krátkou, ale přece jen několikaletou lhůtu jako čas k tomu, abychom si dobře rozmysleli, jak moc nám na církvi záleží a co jsme pro ni ochotni obětovat. Pokud jsem tomu dobře rozuměla, snad právě to v úvodní pobožnosti mínil Jiří Ort tím, že se máme nově narodit k živé naději.

Na závěr se sluší poděkovat hostitelskému libeňskému sboru za bezchybně fungující organizaci a věru královské pohoštění!

Šárka Grauová (foto: Tomáš Vokatý)