(ČB 10/2017) Běleč nad Orlicí je místo, kam každý rok jezdí rodiny s dětmi, které trpí různým typem postižení, hlavně poruchami autistického spektra. My, asistenti, tam pomáháme rodičům, aby si aspoň pár dnů mohli odpočinout. Já jsem se letos účastnila poprvé. Před táborem se konalo v Praze několik setkání, jako taková menší příprava, zejména ve smyslu informací o klientovi a také obecné informace o tom, jak s lidmi postiženými pracovat. Já jsem dostala na starost jedenáctiletého chlapce – říkejme mu Tomáš – který trpí od narození těžkým autismem kombinovaným se silnou mentální retardací. Od začátku jsem věděla, že to bude velmi náročné a musím přiznat, že jsem měla velké obavy, jak to zvládnu. Každý den jsem musela být ve střehu:

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 10/2017) V našich sborech konáváme některou podzimní neděli slavnost „díkůvzdání za úrodu“. Je to dobrý zvyk. Připomínat si, že to, že máme co jíst, není samozřejmost, že je to dar, za který patří Bohu dík. Uvědomujeme si však, že oněch nesamozřejmostí je daleko více: oděv, energie, nerostné suroviny… K tomu, abychom žili plně, potřebujeme a přijímáme životní prostředí v nejširším slova smyslu, tedy i lidi kolem nás, celou přírodu a kulturu. Aby se tato šíře Božích darů připomněla, mluvívá se ve sborech často jen o slavnosti „díkůvzdání“.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 10/2017) V letošním roce si připomínáme pětisté výročí Lutherova vystoupení, které se počítá za počátek světové reformace. Je však škoda, že se zapomíná na oslavu třísetletého výročí tohoto vystoupení v roce 1817, nedlouho po vydání tolerančního patentu. Vznik tolerančních sborů byl ještě v dobré paměti, i když v nich už hlavní slovo přebírala další generace a oproti počátkům se hodně změnilo. Stále sice šlo jen o trpěné vyznání, které si na formální rovnoprávnost s katolickou církví muselo ještě počkat, ale postoj společnosti i vrchnosti se změnil, a to v mnoha ohledech.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 10/2017) V poslední době se dost často objevují nabídky na odprodej nemovitostí, které dříve sloužily církvi jako útulná místa pro shromáždění v kazatelských stanicích. Dnes je doba jiná, církev se soustřeďuje do měst, a jestliže v těch odlehlých místech ještě nějací evangelíci zůstávají a touží po slyšení slova Božího, raději zajedou autem do sídla sboru. Není se čemu divit; evangelík má rád širší společenství, a má-li možnost dojet autem, raději tak učiní.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →