(ČB 10/2017) Běleč nad Orlicí je místo, kam každý rok jezdí rodiny s dětmi, které trpí různým typem postižení, hlavně poruchami autistického spektra. My, asistenti, tam pomáháme rodičům, aby si aspoň pár dnů mohli odpočinout. Já jsem se letos účastnila poprvé. Před táborem se konalo v Praze několik setkání, jako taková menší příprava, zejména ve smyslu informací o klientovi a také obecné informace o tom, jak s lidmi postiženými pracovat. Já jsem dostala na starost jedenáctiletého chlapce – říkejme mu Tomáš – který trpí od narození těžkým autismem kombinovaným se silnou mentální retardací. Od začátku jsem věděla, že to bude velmi náročné a musím přiznat, že jsem měla velké obavy, jak to zvládnu. Každý den jsem musela být ve střehu:

Poslechněte si článek:

Tomáš byl hyperaktivní, pořád běhal, nezažila jsem den, kdy by někam došel normální chůzí. Pořád jsem musela mít na zádech batoh s pitím, s jídlem a náhradním oblečením. Tomáš zapomínal jíst, pít a čurat, nedokázal korigovat svoje potřeby. Musela jsem se ho pořád ptát, a jakmile se necítil dobře, začal se poškozovat, křičel, bouchal hlavou o zem…

Jeho první záchvat jsem viděla na výletu do skanzenu – mlátil hlavou o tyč, bouchal se kamenem do hlavy. Díky přípravě jsem nezpanikařila; vzala jsem ho do náruče a držela tak dlouho, dokud se neuklidnil.

Nejhorší bylo, že záchvaty byly nepředvídatelné. Tomáš měl větší sílu než já, často jsem potřebovala pomoc a pár modřin jsem si odnesla. Miloval loďky; pokud bylo pěkné počasí, šli jsme se spolu projet na rybníku. Pak byl vždycky nadšen, smál se celou dobu, nejvíc když si dal nohy do vody. Také ho uklidňoval les, takže vycházky byly časté.

I když to bylo náročné, cestu k sobě jsme našli a pro mě to bylo malé vítězství. Získala jsem moc dobrou zkušenost a příští rok bych moc ráda jela znovu.

Lucie Pohlotková, Střední zdravotnická škola Evangelické akademie Brno, třída OŠ3