(ČB 9/2016) Kniha Job spisovatele Josepha Rotha není bezútěšná. I když valéry biblického vyprávění o jeho starším kolegovi, kterého zná celý svět napříč kontinenty, kulturami a údobími, v sobě má. Tím Jobem je Mendel Singer, zbožný Žid a učitel z malého městečka kdesi v carském Rusku. Není dne od jeho narození a hlavně od doby, kdy se oženil, aby si nepřipadal jako člověk, na něhož Hospodin zapomněl. Vše je o to horší, že Mendel Singer učí děti ze širokého okolí číst Tóru a žalmy a modlit se a zpívat. Den co den, od rána do večera a za výdělek, který ho s ženou Deborou a čtyřmi dětmi tak tak uživí. Existuje nějaké východisko? Zdá se, že ne…
(ČB 9/2016) Šedesátá léta se stala obdobím, kdy se v poezii obnovuje váha slova. Namísto mnohomluvných, rozvláčných a dekorativních veršů se objevují spíše úsporná, významově hutnější vyjádření se záměrnými pomlkami a nedořečenostmi. Utváří se tak linie básníků, která částečně navazuje na básnický typ Františka Halase, jehož tvorbě se přezdívalo „poezie samoty a smrti“. Právě tyto motivy se v šedesátých letech do básní znovu vracejí; nejen inspirací Halasem, ale také skrze Vladimíra Holana, jenž život vnímá jako bídné živoření plné temnoty a smutku. S tímto klimatem v české poezii do velké míry konvenuje i básnická tvorba moravského básníka Jana Skácela. Jistá melancholie i smutek se v jeho verších objevují v podstatě vždy, právě v letech šedesátých však nejzřetelněji.
(ČB 9/2016) Odkudsi z hlubin vlastní paměti či snad z hlubin všeobjímajícího zapomnění vyskočila na mě vzpomínka: Dítě, trochu retardované, žvatlá a opakuje: „svítí, svítí“. Pozoruje vyjeveně baterku. Nositelka té baterky ji střídavě rozsvěcí a zhasíná a směje se: „Nojo, vidíš baterku.“ Všichni účastníci té scény – děda s bábou, v jejichž chalupě se to přihodilo, jejich syn a zároveň otec toho dítěte, stejně jako i návštěvnice s baterkou,
Znáte někoho hněvivého? Naštvaného už zrána na vše, co se kolem děje? Tlačí se do autobusu, mračí se na všechny kolem… brzy má kolem sebe dost prostoru, protože se nikomu nechce se s ním střetnout a kazit si pěkné ráno.
Spravedlivý hněv – to už je něco jiného. Tím člověk vzplane, když se někde děje bezpráví a on chce pomoci. Takový hněv je většinou k dobrému a může posunout věci správným směrem. A co hněv na Pána Boha, když máme pocit, že si nějaké příkoří nezasloužíme? Nebo hněv Boží, který se snášel nejen na biblický lid před staletími, ale i na nás dnes? Hněvem se zabýváme ze všech možných úhlů pohledu v rubrice Téma. A pro nás, někdy naštvané křesťany i nekřesťany v jednadvacátém století, platí stále moudré biblické slovo: „Slunce nezapadej nad hněvivostí vaší“. (Ef 4,26)
Letní dvojčíslo má letos 64 stran. Synodní senior ve svém vzkazu na léto doporučuje uvelebit se na verandě či v altánku a nechat klidné čtení nenápadně přejít ve zdřímnutí. Však si to dočtete později, odpočinek a pohodu potřebujeme všichni. A léto je k tomu stvořeno.
Spolu s Českým bratrem tentokrát dostáváte do ruky i přílohu – modrý sešit čtvercového formátu s názvem Husitské století a naše doba. Autorem je učitel z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy Pavel Keřkovský. Publikace je zároveň přílohou knížky Jeroným Pražský – Evropan, vzdělanec, buřič – vydané k 600. výročí úmrtí Jeronýma Pražského. Do ní si sešit můžete založit, proto má i stejný formát a grafickou úpravu. Více o knize najdete v upoutávce na straně 55.
Na další číslo Českého bratra se můžete těšit začátkem září. Krásné léto, načerpání nových sil a inspirativní čtení přeje všem čtenářům