(ČB 1/2020) Stále nás obtěžují návody, v čem a jak se zdokonalit, abychom byli úspěšní, abychom byli „in“. Nedělám si o sobě iluze, a když se nad sebou „trápím“ že jsem opět jako člověk selhala, myslím na Ježíšova slova o věrnosti. Životní metou pro mě není vládnout nad mnohém, ale být věrný v mále. Každé ráno se snažím začínat den s Bohem, ne vždy se mi to daří. Ráda bych rostla do podoby Krista, a proto se těším z toho, že to nejsem já, ale on, kdo mě „zdokonaluje“.
Poslechněte si článek:
(ČB 1/2020) Aby ČCE dostála svému poslání – prožívat Boží přítomnost a hlásat evangelium, potřebuje se změnit (podrobněji viz prosincové číslo ČB). Na začátku bych chtěl zdůraznit to nejpodstatnější: Jakékoliv úsilí, které vyvineme, nepovede k cíli, pokud nebude vedeno Boží rukou. Nejsem teolog či farář, a nebudu tedy rozebírat související teologické aspekty nebo navrhovat, jak oslovit lidi, žijící v našem okolí, srozumitelným způsobem.
Chtěl bych psát o něčem jiném: Jako konzultant, zaměřený na strategii a fungování institucí, bych se chtěl na otázku změny ČCE podívat z pohledu své profesní zkušenosti. Změny větších institucí mají totiž své obecné zákonitosti a pravidla, které je důležité znát a respektovat. A já bych zde rád představil nejdůležitějších faktory, které rozhodují
Poslechněte si článek:
(ČB 1/2020) To tu v historii Spolku evangelických církevních hudebníků neboli SECHu ještě nebylo. Jmenování tří kantorů, v tomto případě kantorek, najednou. Navíc ne v nějakém obřím evangelickém sboru, ale v Šumperku, který má necelé čtyři stovky členů, samozřejmě včetně těch „papírových“. O to větší sláva a dík za takovou úrodu.
V neděli 12. října 2019 se v krásném novogotickém kostele ujaly služby kantora členky šumperského sboru Marta Doubravová, Lýdie Špáníková a Ester Rulíšková. Kromě místních jsme byli u toho i my, členové SECHu, včetně několika novopečených.
Poslechněte si článek:
(ČB 1/2020) Je půl sedmé večer. Z mateřského centra Robátko v židlochovické Robertově vile odešly poslední maminky s dětmi, ale nezavřely za sebou. Střídá je další skupina. Drobná černovlasá paní vynáší z auta mísy se saláty, chlebíčky, meruňkové koláče. Sestavují se stoly, prostírá se k večeři. Kolik bychom měli přinést židlí, není úplně jasné, chystáme jich deset. Když tak doneseme další. Venku prší. Nakonec se nás sejde 14. Něco po sedmé začínáme večeřet. Já jsem tu poprvé, pár lidí znám… Zjišťuji, že paní vedle mě taky nebyla na předešlých setkáních. Povídáme si o její práci. Sem ji pozvala kamarádka, která sedí z druhé strany. Ostatní se už znají přinejmenším z předešlých večerů.
Poslechněte si článek: