(ČB 1/2020) Je půl sedmé večer. Z mateřského centra Robátko v židlochovické Robertově vile odešly poslední maminky s dětmi, ale nezavřely za sebou. Střídá je další skupina. Drobná černovlasá paní vynáší z auta mísy se saláty, chlebíčky, meruňkové koláče. Sestavují se stoly, prostírá se k večeři. Kolik bychom měli přinést židlí, není úplně jasné, chystáme jich deset. Když tak doneseme další. Venku prší. Nakonec se nás sejde 14. Něco po sedmé začínáme večeřet. Já jsem tu poprvé, pár lidí znám… Zjišťuji, že paní vedle mě taky nebyla na předešlých setkáních. Povídáme si o její práci. Sem ji pozvala kamarádka, která sedí z druhé strany. Ostatní se už znají přinejmenším z předešlých večerů.

Poslechněte si článek:

Jsme na Alfa-kurzu. Co to je?

Na facebookové pozvánce čtu: Bezpečné prostředí, kde se dá přemýšlet o křesťanství, víře, smyslu života a tak. Navíc Alfa nejsou církev, jsou to kurzy, je to možnost něco se dozvědět, něco si sám pro sebe formulovat, promyslet. A třeba se i dozvědět, jaký názor má někdo jiný a hlavně proč. To napsala jedna z organizátorek, farářka pro mládež Iva Květonová.

Z pozvánky na Alfu se dovídám základní informace:
Kurzy Alfa vznikly v Londýně v sedmdesátých letech 20. století. Za posledních dvacet let jimi prošlo ve 169 zemích 23 milionů lidí, mluvících 112 jazyky. Kurzy se pořádají ve stejném tvaru v římskokatolické církvi i ve většině církví protestantských.

V Židlochovicích kurz sestává z osmi večerů, které začínají lehkou večeří. Po jídle následuje asi půlhodinová přednáška lektora, který nemá hotové odpovědi, a potom se odehrává rozhovor v menších skupinách.

Dojde na témata jako: Kdo to byl a je Ježíš? Co to je vlastně víra? Co to je modlitba a k čemu je? O čem je Bible a jak ji zkusit číst? Kde se bere zlo a co s ním? Vstupuje nějak Bůh do lidských životů? Uzdravuje Bůh? Co to je církev a proč není jen jedna? Má život nějaký smysl?

Co se tu řekne, to tu zůstane

13. listopadu, kdy jsem se kurzu účastnila, je naším tématem otázka, zda nám Bůh nějak vstupuje do života. Dvacetiminutovou přednášku má školní kaplanka Marta Židková. Sedíme kolem stolu, každý dostal papír s několika základními body. Někdo si občas zapíše poznámku. Po přednášce se rozdělíme na dvě skupiny. Moderátor rozhovoru v mé skupině, místní farář Ondřej Macek, nadhodí první otázku. Jsme jako křesťané svobodní? Skupina se neuzavírá do mlčení, spíše naopak. Nepovím vám ale, co bylo dál, protože i v pozvánce na kurz stojí: Co se tu řekne, nevynáší se ven. Ve skupině jsou promíchaní lidé různí: ti z církve i z venku, věřící i ti, co si tak neříkají. O tuhle společnost právě na kurzech jde.

Rozhovor trvá necelou hodinu, kolem tři čtvrtě na devět se setkáme zase všichni dohromady. Jsme zváni na příště. Téma bude Bůh a zlo. Přijďte!

Kurzy jsou věc celého týmu. Je potřeba aktivních členů sboru, kteří chtějí pomoci. Zvát, organizovat, vařit, modlit se, mluvit, slyšet otázky, povědět o své víře… Podle svých obdarování a možností.

Když večerní setkání skončí, zpovídám Ondřeje Macka, který za organizací kurzu Alfa stojí. V nosislavském sboru s kurzem začali v roce 2015. Tento kurz je tedy už pátý.

Proč se do toho vlastně pustili? Třeba proto, aby lidé měli možnost slyšet, co je pro náš život nejdůležitější. První dva kurzy se konaly v nosislavském sboru. Pro více lidí ze sboru to byla i ojedinělá možnost více o své víře mluvit.

Jak se člověk na kurz dostane?

Natištěné letáky ani reklama na facebooku nejsou moc účinné. Nejdůležitější je osobní pozvání. Často se nám do něčeho takového ale nechce…

Úspěch Alfy není moc měřitelný. Ano, někdo po absolvování kurzu do církve, do sboru přišel, nechal se pokřtít. Těch ale není moc. Pro někoho to bylo třeba „jen“ zastavení, setkání s lidmi, nasměrování, nadhození otázky. Nebo kousek odpovědi. Třeba ta cesta víry bude někdy někde pokračovat a tohle byl jeden z jejích milníků. A pro někoho, kdo přišel i na druhé i další setkání, je možná podstatné, že našel společenství, kde je mu prostě dobře a je přijímán.

Ondřej Macek shrnuje Alfu takto: „Připadá mi, že lidi občas hledají něco duchovního, nějaký přesah, přemýšlejí o smyslu, životě, hodně lidí i řekne, že asi je něco nad námi, a dál to nerozvíjejí… Křesťanství nebo spíše církve mají dost špatné jméno, a já bych jen chtěl tu křesťanskou tisíciletou a hodně pestrou duchovní cestu představit jako jednu z možných… Třeba trochu nahlodat nějaké stereotypy a předsudky? Asi se tomu těžko věří, ale nechci k nám nikoho naverbovat.“

Lenka Ridzoňová, foto Iva Květonová