(ČB 1/2021) „To za našich mladých let nebývalo!“ To říkáváme, čím více nám přibývá roků a my zjišťujeme, jak se do této doby už nehodíme a jak tomu čím dál méně rozumíme. Mládež pak napomínáme, ať se současnosti nepřizpůsobuje, ať se snaží žít, jako jsme žili kdysi my před 50 či 60 lety. To se prý žilo jinak a lépe. Ale mládež nás neposlouchá, protože ona své nejlepší roky prožívá na začátku 21. století, to je pro ně ten pravý život a k tomu povede své děti, až je bude za 50 či 60 let napomínat, aby se nepřizpůsobovali své době a žili tak, jako se žilo kdysi, v roce 2021. Vlastně jsme všichni pořád stejní.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Pokračování textu →

(ČB 1/2021) O mezigeneračních sporech nebo naopak soužití lze samozřejmě teoretizovat, názory na věc máme. Ale v praxi? Co pro to děláme? Snažíme se, ale má to opravdu viditelné výsledky? A co vůbec tím výsledkem má být? Pokusili jsme se na toto téma zapříst rozhovor s Jiřím Holým, který patří ke sboru ČCE v Praze-Braníku a našemu tématu se tam snaží dlouhodobě věnovat.

Jiří Holý pochází z Hodslavic u Nového Jičína, ale s rodiči a s bratrem se v padesátých letech přestěhoval do Prahy. Ač z evangelické rodiny, přihlásil se po gymnáziu na Filosofickou fakultu UK a napodruhé ho přijali, na začátku sedmdesátých let režimu ještě občas něco ušlo. Vystudoval češtinu a němčinu; ve škole byl jeden z posledních, kdo nevstoupili do Socialistického svazu mládeže (takzvané SSM).

Několik let pracoval v nakladatelství, až se mu podařilo dostat do Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Literatura je jeho celoživotní zájem. Dnes je profesor na Filozofické fakultě, učí českou literaturu 20. století, v posledních letech se zabývá hlavně literaturou s židovskou tematikou, zvláště holocaustem. Se svojí ženou žijí v Černíkách poblíž Vraného nad Vltavou. Mají tři dcery a teď čekají páté vnouče.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Pokračování textu →

(ČB 1/2021) Je nedělní dopoledne a v ulicích je zatím jenom pár lidí. Část z nich má namířeno stejným směrem a zdraví se už na dálku. Do modlitebny přicházejí první lidé. S předstihem dorazila sestra ze staršovstva, aby odemkla a zkontrolovala topení, protože některým starším lidem bývá zima. Teď chystá čísla písní na tabulku. Ve dveřích se potkala s bratrem, který spěchá do sborové kuchyňky nachystat kávu. Někdo další už mezitím zapálil svíci na stole Páně a chystá chléb a víno. Jedna ze sester přinesla kytici, kterou po bohoslužbách rozdělí a cestou domů lidé zanesou pár květů těm, kteří dnes nemohli přijít. Už dorazil i bratr varhaník a zkouší si předehru k první písni. Sestra Němá přichází o hůlce, je ráda, že ji někdo u vchodu podržel dveře a podal zpěvník.

Pokračování textu →

(ČB 1/2021) Rozdělená společnost. Heslo, jehož všudypřítomnost a možná už i banalita neubírá nic na jeho pravdivosti. Každé další téma či událost s celospolečenskými dopady nás téměř nevyhnutelně sešikují do dvou znepřátelených táborů. Církve ale mají šanci se tomu postavit, nesmiřitelné rozpory vědomě překonávat a budovat mosty. Jednou z oblastí, kde se Pavlovo „jedno jste v Kristu“ stává viditelnou a prožívanou skutečností, je soužití různých generací.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Pokračování textu →