Archiv autora: CB

Cesta k novému zpěvníku

Sursum corda – Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých

Český bratr 3/2013.

foto: Creative Commons / Daniel Baránek

„Tematika velikonočních písní nezevšední,“ říká Jiří Pavlica k písni, kterou objevil ve sbírce Františka Bartoše a Leoše Janáčka (1899/1901) Národní písně moravské vnově nasbírané. Tuto píseň pak zpracoval pro skupinu Hradišťan a je nahrána na CD Live – Co se nevešlo. Na první poslech zní jako východoslovanský liturgický zpěv, ale také jako vícehlasý lidový zpěv z Moravy. Forma a struktura textu však mají znaky starých církevních písní (srov. EZ 343). Z toho lze usuzovat, že se jedná o zlidovělou kostelní píseň, kterou sběratelé objevili v okolí Vsetína. Ve sběratelské sbírce se píseň objevuje v menzurální notaci, ta však neodpovídá jejímu volnému charakteru. Proto jsme se rozhodli pro nový zápis do moderní notace chorální, která možná působí neobvykle, ale zato je čitelnější, umožňuje větší přednesovou svobodu dle přirozeného deklamačního principu. Takovýto volný zpěv, postavený na tomto principu, není automatický či stereotypní, ale naopak dynamický a vyžaduje mimořádné vnitřní soustředění a vnímání, pěveckou aktivitu a zapojení všech smyslů. Důležité je, aby „noty oživovaly text“ (Luther), aby jeho výpověď vyzněla.

Vícehlasá píseň bez doprovodu
Rozmanitost s cílem celistvosti – takto by se mohl charakterizovat plánovaný profil nového církevního zpěvníku. Ten snad bude zajímavým a bohatým produktem s širší pluralitou žánrů. Nabídne větší rozmanitost písní a bohoslužebných zpěvů, ale také „nekostelní“ duchovní paraliturgické zpěvy a písně pro osobní zbožnost v každodenním životě. Zpěvník má sloužit jak společnému užívání, tak i specifickým setkáváním a měl by přijít vhod v situacích, kdy je člověk sám. Novinkou bude také jistý počet vícehlasých písní a zpěvů v jednoduchém zpracování. Některé písně budou opatřeny čtyřhlasou vokální sazbou, ta však nebude normou. Objeví se také trojhlasé homofonní písně, vhodné pro spontánní uskupení zpěvavých lidí, pro různé typy sborů (mužské, ženské, smíšené, vícegenerační). Naše velikonoční píseň v Pavlicově úpravě vyzní komorně, když ji zpívají tři lidé. Při zpěvu většího smíšeného sboru vyzní jako působivý šestihlas. Obě varianty jsou svým způsobem krásné. Jelikož jde o čirou vokální formu, žádný instrumentální doprovod, včetně kytarových značek, zde není potřebný.

Nový způsob výrazového zpívání
Je úžasné, že se v poslední době v některých pěveckých sborech průběžně pěstuje nebo pěstovat začíná vícehlasý zpěv. To také dokazuje vysoký počet zájemců o sbormistrovské kurzy v Sola gratia. Nový zpěvník má právě do určité míry umožnit a podporovat, aby vícehlasá píseň zaznívala při bohoslužbách z kůru i z kostelních lavic, ale také v domácím prostředí. Je velmi žádoucí, aby se právě zpěvník – alespoň u některých písní – stal podnětem pro obnovu vícehlasu, aby při bohoslužbách vícehlas zazníval častěji. Důležité je, aby vícehlasé zpěvy ve zpěvníku byly pro dnešní zpěváky lákavé jak tématem, tak i zpracováním, aby byly zpívatelné v malém obsazení, aby přinášely radost jak účinkujícím, tak posluchačům.
O vícehlasé písně, které se v naší církvi pěstovaly před půl stoletím, možná už ve střední a mladší generaci takový zájem není. To může být jeden z důvodů, proč u mladší generace zájem o sborový zpěv poklesl. Možná i zde to chce nějakou změnu. Dnešní sboristé možná touží po něčem jiném, a to nemusí být za každou cenu „moderní“. Mnohdy se stane, že má-li starší píseň zajímavé originální zpracování, může být dnes účinnější také proto, že má nadčasovou hodnotu, která nevyprchala a kterou stojí za to znovu objevovat a nově interpretovat.
Poznání, pohlazení, poselství
Duchovní hudba je důležitá také proto, že díky ní mnozí lidé prožijí první zkušenosti transcendence. Při poslechu nebo zpěvu naší písně má vnímavý člověk někdy dojem, že do jeho přítomnosti vstupují jiné časové dimenze. Přítomnost je prožita jinak. Kromě toho, že se zpřítomňuje odkaz velikonočního poselství, jak bylo v minulosti zapsáno do evangelia, tak „mezi řádky“ místy probleskuje zaslíbení, které souvisí s časem budoucím, s Boží věčnosti. Ta píseň je úžasná jednoduchost a zároveň hluboké tajemství! Skoro by se chtělo říci s básníkem Janem Skácelem: „je to prosté jako zázrak, jako věčnost ve chvíli“. To se děje také proto, že se jedná o píseň, která souzní s krajem, s jeho minulosti, a díky svému specifickému výrazu rezonuje s duší lidí, kteří ji rádi zpívají. Za takové obohacení jsme vděčni. Kéž by píseň Hradišťanu přinášela nejen v letošním velikonočním čase ona „tři P“, jichž se hudba Jiřího Pavlici snaží docílit: poznání, pohlazení, poselství.

Ladislav Moravetz

Slovo

Pro děti: Biblický zvěřinec – Kohout

Český bratr 3/2013.

Anežka se vrací ze školy. Většinou chodívá s Janou, ale dneska se zdržela, Jana šla už dřív. Pomalu jde parkem. Co se tam děje? Shluk dětí, křik, smích. Anežka ty děti zná, některé jsou od nich ze školy. Co tam s nimi dělá Jana? Vždyť se s nimi přece nekamarádí! Děti jí zrovna vyrazily z ruky zmrzlinu a teď jí sebraly tašku a házejí si s ní. Jana začíná brečet.

Anežce je Jany líto. Chtěla by jí pomoct. Jenže má strach. Co když jí taky něco udělají?
A tak jde dál, dělá, že nic nevidí.
Doma už to nevydrží a rozbrečí se.
Co se stalo, ptá se maminka?
Anežka jí sedí na klíně, smutně ze sebe souká, jak to bylo…

Je to kohoutí smutek, říká maminka.
Proč kohoutí?
Když Pána Ježíše tenkrát v noci o velikonocích soudili, byl tam nedaleko Petr. Měl Ježíše rád a chtěl tam být s ním. Jenže se bál. Dokonce jen se přiznat, že Ježíše zná, se bál. Ne, to si mě s někým pletete; ne, to je někdo úplně cizí, odpovídal, když měl někdo pocit, že ho vídal s Ježíšem.
A pak se ozval ten kohout. Zakokrhal. Připomněl. Přinesl pláč.

Anežko, tobě se ten kohout ozval taky.
Mně? Kohout?
Kohout ráno lidi budí ze spaní. Nespěte, něco dělejte.
Tobě se taky asi ozval, když ti bylo Jany líto.
To je dobře, Anežko, že pláčeš. To je dobré být smutná, když něco bylo špatně.
Zítra Janě řekni, jak ti to bylo líto.
A cestou se podívej na věž kostela.
Proč?
Je tam kohout. Má lidem připomínat, aby nezaspali.

Kohout v Bibli
Kohout oznamuje brzké ráno. Autor Markova evangelia vyzývá k bdělosti, neboť nevíme, kdy přijde pán domu. Může nás vzbudit ze spánku právě za kuropění (Mk 13,35). Petra hlas kohouta vylekal a upomenul, když v noci zradil Ježíš.
Výzvou k bdělosti je symbol kohouta na věžích některých kostelů.

Doporučujeme:
Patricia St. John. Poklady pod sněhem. Praha: Samuel, 2009. 208 s.
ISBN 978-80-86849-59-1 Napínavá kniha pro děti o vině a odpuštění.

Lenka Ridzoňová, kresba Tomáše Tichého

Recenze

Přemysl Pitter: Duchovní revoluce v srdci Evropy

Český bratr 3/2013.

secesní dvorana hlavního nádraží v Praze

Ubírá-li se člověk na pražském Hlavním nádraží z haly k vlakům, může nad sebou spatřit mohutnou klenbu původní secesní dvorany, z jejíchž ztmavlých stěn padá omítka. Pohled to je roztodivný, neuvěřitelný – jako by se nad ním otevřel průhled do jiného světa, který kdysi byl, ale pominul. Podobně je to s naším vztahem k první republice – historik Pavel Kosatík říká, že její „myšlenková suverenita“, znásilněná v roce 1938, už nebyla obnovena, ba dokonce si ji už „vůbec neumíme představit“.

Přemysl Pitter (1895–1976) je posledním autentickým svědkem tzv. české otázky, intelektuální výlohy předválečného Československa. Vytrhává ji ze zapomnění, zvěstuje něco, co je už neuvěřitelné. Tzv. česká otázka předkládá Čechům myšlenku, že jejich národní existence není trpně odsouzena například k „odvěkému zápasu“ s Němci či Evropskou unií, ale má vyšší smysl a cíl, který realitu aktivně a pozitivně přetváří na způsob jejího „vnitřního světla“. Je to civilní teologie, kterou naznačil Hugo Schauer a v roce 1895 artikuloval Masaryk v knize, která jí dala jméno. Jejími erby jsou pravda a spravedlnost. V žádném jiném národě se o těchto pojmech v tak dynamickém smyslu nehovoří.

Načrtnutá epistemologie nepřežila období 1938–1945, kdy se veřejný prostor pod hrozbou násilí vyprázdnil a s tím utichla i diskuse o „posledních“ (chcete-li „předposledních“) věcech. Komunisté na sebe navlékli střepy, co po ní zbyly, jako fasádu, aby za ni skryli svou svévoli. Pitter nicméně ještě na jaře roku 1968, kdy začíná psát svou Duchovní revoluci v srdci Evropy, věří, že dějiny českého národa lze přehlížet jako jedno zorné pole, jež provází a soudí vyšší moc. V komunistickém režimu spatřuje moment největšího pokoření národa a odůvodňuje jej nepochopením a zradou úkolu, který Bůh Čechům uložil (mj. násilím na sudetských Němcích).
V přicházejícím Pražském jaru rozpoznává průlom pravdy, který – jak konstatuje – vyšel z řad věrných straníků, což je pro mnohé křesťany, kteří tak dlouho mlčeli ke lži a nenávisti, zahanbující (s. 109). Češi se podle Pittera mohou obrodit jen z „vlastní opravdovosti“ a znovu vítězit, ovšem nikoliv mocí fyzickou (např. objemem exportu), ale „převahou ducha“. Onu „opravdovost“ mohou najít v odkazu svých velkých předků a právě jim patří tato kniha.
Sestává ze čtivých a sevřených medialonků věnovaných knížeti Václavovi, Janu Milíčovi z Kroměříže, Janu Husovi, Jeronýmu Pražskému, Petru Chelčickému, bratru Řehořovi, Janu Amosu Komenskému a Tomáši Garrigue Masarykovi. Milíče si Pitter cení obzvláště, přičemž v něm vidí „otce české reformace“. V doslovu nadepsaném příznačně „Pravda vítězí“ se Pitter hlásí k přesvědčení, že Bůh k nám skrze dějiny našeho národa promlouvá i nadále, a zakončuje jej „Modlitbou za Československo“ Karla Čapka. Jeho útlá kniha se v první řadě obrací k Čechům jako svědectví o jejich „celistvých“ dějinách, nicméně má i širší význam. Její německé vydání (1968) posloužilo Němcům i Švýcarům jako klíč k porozumění Pražskému jaru a v tomto významu – jako plaidoyer pro českou „vysokou“ intelektuální kulturu – dalo vzpomenout na text Franze Werfela „Co daly české země Evropě“, psaný v Paříži roku 1938. České vydání z roku 1974 pak významně ovlivnilo český exil, který Pitter svou osobností spojoval.

A jak to je s tzv. českou otázkou, o níž Pitter tak zaujatě svědčí, dnes? Leckdo je z dějin unaven. Pitterovská imaginace se zdá, ne-li nemožná, pak zbytečná. Tu otázku položenou kdysi dávno slyšíme již jen slabě a z velké dálky. A přesto tu stále je, potměšile visí ve vzduchu a charakterizuje naši dobu. Projevuje se v dějinách lidstva a národa Bůh? A pokud ano, jakým způsobem?

Tzv. česká otázka se rozpadla se na tisíc kousků. A přece stále existuje možnost, že se někdy v budoucnu zvedne vítr a tyto zlomky zcelí do mohutného otazníku, který zastíní náš národní obzor a donutí nás hledat (a najít) odpověď. Pitter o tom ani na okamžik nepochybuje.

Jan Jüptner

Pitter, Přemysl. Duchovní revoluce v srdci Evropy. Praha: Kalich, 2011. Doslov ke třetímu vydání napsal Jiří Beneš. s. 112.

Třináct

Překladatelé Bible kralické

Český bratr 2/2013.

Vznik Jednoty bratrské vyplynul z odporu proti oficiálnímu církevnímu učení. Důsledkem jejího oddělení bylo také úsilí Jednoty o vlastní věroučné texty. Počátky její literární činnosti vedly od spisů informujících o utvoření nového církevního společenství přes obhajoby konfese až k vlastnímu zpěvníku (1501) a k vydání vlastního spolehlivého biblického textu (Nový zákon bratra Klaudyána 1518 a Nový zákon bratra Lukáše 1525).

Velkou zásluhu na překladu Bible měl Jan Blahoslav, a to nejen pro vydání Nového zákona (Ivančice 1564 a 1568), ale také pro svou teoretickou připravenost k překladu. Blahoslav při své práci na Novém zákoně postupoval srovnáváním řeckých, latinských a českých vydání. Smyslem dalšího překladu Bible bylo zbavit překlad významových nedostatků a chyb způsobených jednak omyly v opisech, jednak svévolnými odchylkami od latinské Vulgáty. Nebýt brzké smrti, jistě by Blahoslav pokračoval i s prací na Starém zákoně. I tak se však jeho dílo a pracovní metoda opírající se o bohatou pramennou základnu staly inspirací a nástrojem jeho bratřím ve víře a následovníkům v překladu Bible.

Roku 1577 byl ustaven v Ivančicích překladatelský tým složený z lingvistů a teologů. Ten ale brzy utrpěl ztráty, neboť z Ivančic odešel hebraista Mikuláš Albrecht z Kaménka a zemřel biskup Ondřej Štefan, který vedl překladatelskou práci. Ta mohla pokračovala až po přesunu tiskárny do Kralic, kde roku 1579 vyšel první díl Bible kralické. Z autorského kolektivu, který je znám z dobové literatury a čítal dalších sedm spolupracovníků, se vydání všech šesti dílů Bible dožili pouze čtyři lidé. Z nich se Albrecht z Kaménka a Jiří Strejc roku 1596 podíleli také na dalším, jednosvazkovém vydání Kralické bible. Autory, kteří připravili k vydání takzvanou Jednodílku z roku 1613, bohužel neznáme.

Mirka Fůrová
(Čerpáno z článku M. Bohatcové, Bible kralická: její vznik a význam. In: V. Fialová, Kralice. Brno 1959, s. 49–61.)


Kartuš s bratrským beránkem a kruhovými medailony se značkami a iniciálami překladatelů. Ty se vyskytují v podobných ozdobách v různých vydáních Kralické bible. Obrázek z 2. vydání 6. dílu Bible kralické z roku 1601.