Český bratr 3/2103.

O roli učitele v křesťanské speciální škole, o lidské důstojnosti i o tom, proč je třeba někdy být vůči rodičům za „drsňáky“.

Středisko Diakonie Ratolest sídlí v pražských Strašnicích. Patří mezi nejmenší zařízení Diakonie ČCE, přesto už přes dvacet let pečuje, pomáhá a poskytuje podporu lidem s mentálním a kombinovaným postižením i jejich rodinám. Prvním předsedou jeho představenstva se stal známý dětský psycholog Zdeněk Matějček. Od roku 1993 existuje vedle střediska také speciální škola, nejprve jako součást střediska, později podle platné legislativy samostatné zařízení (které ovšem sídlí ve stejné budově a v mnohém je se střediskem pevně propojeno). Škola vzdělává jedenáct žáků ve dvou třídách a má dvě třídní učitelky, dvě asistentky a jednoho vychovatele. K rozhovoru jsme usedli s jednou z učitelek, zkušenou speciální pedagožkou Martinou Hájkovou. Povídali jsme si nejen o strašnické Diakonii, ale vůbec o tom, co je na práci speciálního pedagoga důležité a zajímavé.

Jak vypadá den ve speciální škole? V čem se liší od škol takzvaně normálních, které známe?
Liší se hlavně tím, že tady nejsou ohraničené hodiny, není tady učitel, který by přišel do třídy a děti by si vytáhly pracovní sešity a učebnice. Tady jsou vlastně výukové bloky, v nich učitel pracuje s dětmi podle jejich schopností. Výuku může aktuálně měnit podle dispozic, které děti mají. Takže pokud má někdo zrovna ten den třeba několik epileptických záchvatů, nemá cenu pokračovat v tom, co si učitel naplánoval, a je třeba flexibilně zaujmout dítě něčím jednodušším. Příprava je sice důležitá, ale učitel musí umět improvizovat a okamžitě reagovat na vzniklou situaci. Výuka ve speciální škole nefunguje od zvonění ke zvonění. A na první pohled to vlastně ani jako škola nevypadá.

Kolik dětí je v jedné třídě?
Podle zákona může být ve třídě maximálně čtyři až šest dětí. Ale nad těch šest může být ještě dítě, které je v tzv. domácím vzdělávání – buď tak, že dojíždí do školy v nějakých pravidelných termínech, nebo učitel jezdí za ním.

Každé dítě má jiný handicap a odlišné potřeby. Jak to zvládnout všechno dohromady?
To je to nejtěžší. Mezi dětmi jsou rozdíly věkové a také rozdíly v mentálních schopnostech v kombinaci s dalším smyslovým a zdravotním omezením. Nejtěžší je, jak to všechno skloubit, aby se s každým dítětem nepracovalo pouze individuálně. Aby se některé činnosti dělaly společně, aby děti byly jako parta, která si třeba i vzájemně pomáhá. Aby to nebylo tak, že si učitel odvede dítě k individuální výuce, kde ho chvíli dře a pak zase přivede zpět mezi ostatní děti.

Jak dlouho trvá povinná školní docházka a co potom, když skončí?
Povinná docházka trvá deset let. Když to období končí, snažíme se to řešit s rodiči. Některé děti zůstávají ve stacionáři, kde jim rezervujeme místo, pokud nám dostačuje kapacita. Někteří rodiče dávají děti do jiných, třeba týdenních zařízení. Bohužel nemáme žádnou nástavbu, tedy tu takzvanou praktickou školu, obdobu školy střední. Ale ti, kteří zůstávají v našem stacionáři, mohou plynule přejít do jeho aktivit, kde jsou vlastně obdobné pracovní bloky, ještě více propojené s praxí.

Propojení střediska a školy je tedy výhodou.
Ano, je to veliká výhoda a výhoda je také to, že jsme malé zařízení. Je u nás takové rodinné prostředí, kde každý zná každého. Víme, co od kterého klienta můžeme chtít, jak je na tom. Tvoříme jednu skupinu a můžeme mnohé konat společně. Třeba školy v přírodě, tam žijeme jako jedna parta.

Co dalšího  vedle výuky škola organizuje nebo nabízí?
Děti ze školy i stacionáře docházejí na hipoterapii, tedy jízdu na koních. Jednou týdně chodíme do tělocvičny nebo společně plavat. Pak jsou další aktivity, jako divadla, koncerty, výstavy, různá muzea. Také zveme hosty sem. Například nedávno jsme měli masopustní rej a pozvali jsme klienty z nedalekého podobného zařízení, aby se všichni navzájem poznali.

Co tě v práci nejvíc těší?
Když se něco podaří. Když se třeba dítě naučí nějaký nový znak v komunikačním systému. Dokáže si třeba samo říct, že chce na záchod, a přestane nosit pleny. To je úžasné pro jeho důstojnost. Že si samo zajde na záchod, umyje si ruce… To, co člověk považuje u zdravých dětí za samozřejmost, může být tady velkým úspěchem a uhájením důstojnosti toho člověka. Je to obrovská pomoc pro rodiče, pro rodinu. Snažíme se naučit děti co největší soběstačnosti. Aby si ony samy mohly dojít na záchod, sundat si samy svetr, když je jim horko, vzít si samy jídlo, když mají hlad. Může se to zdát málo, ale myslím, že to s lidskou důstojností hodně souvisí. Učíme je, aby jen pasivně nečekaly, až je někdo upozorní, nebo až jim někdo pomůže a postará se o ně.

Máš nějaký recept, jak si odpočinout od psychického vypětí, které službu provází?
Jednak je příjemné, když si člověk z některých věcí, které nevyšly a nedaří se, dokáže udělat legraci. Jako ventilace je skvělá i výměna zkušeností s kolegyněmi, jak se nám daří či nedaří. Je to fajn právě i v tom, že všechny děti navzájem známe. Kolegyně třeba přijde: „Představ si, že mi Dáda dokázal říct, co je dnes za den!“ To jsou všechno věci, co člověka nabíjejí. A pak mám takové ty své osobní odpočinkové záležitosti – setkávání s přáteli, muzika, zpívání, chození po horách. Aneb ventilace psychická i tělesná.

Zmínila jsi důležitost komunikace s rodiči, jak funguje?
Myslím, že učitel musí věnovat hodně času rozhovorům s rodiči, protože rodič sám těžko může odezírat drobné pokroky, kterých dítě dosahuje. Nejsou totiž na první pohled zjevné. Je důležité, aby učitel rodičům referoval, co se s dětmi ve škole dělá, jak postupují a co by rodič měl po svém dítěti doma vyžadovat. Takže třeba říkám: chtějte po dítěti, aby před jídlem ukázalo gesto „jíst“, aby se vzájemně provázalo to, co se učí ve škole, a to, jaká je praxe v rodině v běžném životě. Abychom to po něm chtěli všichni. Tento komunikační systém je nejdůležitější. A samozřejmě je třeba také informovat o všech aktivitách, které jsme dělali, o tom, co se ve škole děje. Protože rodič se nepodívá do sešitu a neuvidí, že dneska byla z diktátu jednička.

Je něco, v čem se diakonická škola ve Strašnicích liší od jiných?
Tady na nás trochu dýchne křesťanské prostředí. Je to vidět ve vztazích mezi námi. Ve vtazích vedení k nám. V tom, že tady probíhají pravidelné bohoslužby s dětmi. Ne ve všech diakonických zařízeních to takto funguje. Dochází sem farář i lidé ze strašnického sboru. Křesťanský duch sem patří. Není to ta obyčejná anonymní škola, je v tom něco víc a je to znát.

A jak na to reagují rodiče?
Spousta rodičů ví, do čeho šli. Myslím, že nejsme křesťanské zařízení, kde pracovníci jsou všichni takoví ti hodní a milí svatouškové, co všechno rodičům odkývají. My jsme naopak někdy vůči rodičům za drsňáky. Právě proto, abychom děti osamostatnili. Proto říkáme „na tohle dbejte“ nebo „v tomhle ho nechte, ať si sám poradí“. Mateřské srdce se snaží opečovávat, my jsme někdy trošku drsnější. Naším úkolem je podporovat důstojnost člověka, která úzce souvisí s jeho maximální soběstačností.
Někdy se rodiče ptají i na to, o čem si s dětmi povídáme. Samozřejmě i ve výuce reagujeme na křesťanské svátky, třeba na velikonoce, vánoce. Vyprávíme příběh, sestavujeme divadlo, obrázky. Jedna maminka se mne tuhle ptala: „Nemodlíte se tu nějak moc? Náš David za každým slovem říká amen…“ David se prostě naučil nové slovo, které teď rád používá. A maminka se bát nemusí (smích).

Ptal se Pavel Hanych

Diakonie ČCE na území ČR provozuje 8 speciálních škol (případně mateřských škol a základních škol praktických). Tyto školy vzdělávají děti se specifickými výukovými potřebami, jejichž základem je zpravidla těžší forma mentálního či kombinovaného postižení nebo autismu. Speciální školy najdete v Čáslavi, Merklíně, Ostravě, Praze (3x), Soběslavi a Vrchlabí. Další informace a kontakty najdete na www.diakonie.cz.