Český bratr 7+8/2013.

Češi, Korejci, Japonci a další.

V České republice žije mnoho křesťanů, kteří k nám přišli z ciziny za prací nebo studiem. Někteří se účastní českých bohoslužeb a života místních sborů, jiní tvoří samostatná cizojazyčná společenství, do značené míry nezávislá na českých církvích. Korejská komunita v Praze-Kobylisích je v tomto ohledu výjimečná. Nešla ani cestou plné integrace do českého církevního života a splynutí s ním, ani cestou izolace a uzavřenosti vůči českým církvím, ale usiluje o rozsáhlou spolupráci a přátelské soužití s českými křesťany, aniž se přitom vzdává své autonomie i vlastních jazykových, kulturních a bohoslužebných specifik.

Kořeny česko-korejského společenství ve sboru ČCE v Praze-Kobylisích sahají do první poloviny devadesátých let minulého století. Na počátku stála společná iniciativa faráře Jong Sil Leeho, kazatele tehdy ještě plně samostatného korejského sboru v pražském Karlíně, a kobyliského faráře Jiřího P. Štorka. Nejprve spolu jednali o možnosti společných bohoslužeb kobyliského a karlínského sboru, ale nakonec dospěli k myšlence založení korejského sboru, který by v Kobylisích žil pod jednou střechou a „společně dýchal“ s českým sborem.
Takový model soužití byl ovšem nejen u nás, ale prakticky v celé Evropě nevyzkoušený a dodnes zůstává jedinečným. Jasnější obrysy získával teprve postupně a ani dnes pro nás nepřestává být trvalým úkolem a výzvou. Od roku 1995 se začaly některé korejské rodiny účastnit kobyliských bohoslužeb. Povzbuzením pro snahy o sbližování českých a korejských křesťanů v Kobylisích byla misijní dohoda mezi Českobratrskou církví evangelickou a Presbyterní církví Koreje, uzavřená v březnu 1997. Mimo jiné se v ní deklaruje, že „obě církve budou spolupracovat při zvěstování evangelia Korejcům žijícím v České republice“. Tato spolupráce nabyla konkrétní podoby 3. října 1999, kdy se za účasti asi čtyřiceti Korejců konaly první česko-korejské bohoslužby v kobyliském kostele U Jákobova žebříku. Od té doby zůstávají tyto společné bohoslužby, slavené (kromě letních prázdnin) každou první neděli v měsíci, páteří česko-korejského soužití. Vedle toho se Korejci od roku 2000 scházejí k vlastním korejským bohoslužbám, které probíhají po bohoslužbách českých. V dalších letech se ke korejské komunitě přidalo i několik japonských křesťanů, kteří v roce 2008 vytvořili samostatný sbor s vlastním farářem, rovněž „pod střechou“ kostela u Jákobova žebříku. V roce 2010 se tu začali setkávat také mongolští křesťané, kteří ovšem po dvou letech odešli do větších prostor na pražském Jižním Městě.

Hlavním motivem budování mezinárodního společenství U Jákobova žebříku bylo a je přesvědčení o jednotě církve jako Kristova těla, které se manifestuje obecenstvím kolem Kristova stolu. Pospolitost kobyliských národů je viditelným znamením toho, jak Kristus překonává rasové, národnostní, kulturní a sociální rozdíly. Pro korejské křesťany je kobyliský sbor místem, kde se navzdory svému odloučení od rodné země mohou cítit jako doma a kde zároveň vnímají vstřícnost a pohostinnost ze strany české společnosti, v níž jinak stále ještě narážejí na xenofobii. Korejci i jiné národy u nás nacházejí prostor pro pěstování vlastní identity, která se však nevymezuje nepřátelsky vůči české kultuře, ale snaží se jí porozumět a objevovat její hodnoty. U Jákobova žebříku nacházejí azyl mnozí další, kteří jsou nebo se cítí být na okraji společnosti či církve, ať už jsou to pacienti nedaleké Psychiatrické léčebny v Bohnicích nebo homosexuální křesťané ze sdružení Logos.

Co všechno Češi, Korejci a Japonci v Kobylisích společně podnikají? Vše, co nám jazyková bariéra dovolí. Několik Korejců se domluví česky, avšak „jednací řečí“ bývá často angličtina. Ekumenické bohoslužby s vysluhováním večeře Páně již byly zmíněny; káže český nebo korejský farář, celé bohoslužby se překládají, písně se zpívají společně v obou jazycích. V minulém roce k těmto bohoslužbám přibyla také česko-korejská nedělní škola, při jejíž přípravě se střídají čeští a korejští učitelé; na biblický program navazují výtvarné kroužky pro děti. Zástupci Korejců a Japonců se účastní schůzí českého staršovstva a pravidelně se scházejí také všichni faráři (dva čeští, dva korejští a jeden japonský). Jednou za dva měsíce pořádáme česko-korejskou mládež, některé korejské děti se účastní české konfirmační přípravy. Od roku 2001 se vždy na počátku adventu koná společný bazar jídel: kulinářsky zdatní zástupci všech kobyliských národů navaří a napečou a po bohoslužbách si připravená jídla vzájemně prodáváme a samozřejmě se také dobře najíme. Výtěžek z této akce je určen na koupi dárků, které o vánocích faráři předávají chronicky nemocným pacientům v bohnické léčebně. Od roku 2003 je první květnová neděle ve znamení česko-korejského dne, plného různých (dříve sportovních, dnes spíš tanečních či dětských) aktivit, které se odehrávají obvykle na dvoře a jsou završené společným obědem. Příležitostí k setkání, sdílení a spolupráci je však během roku mnohem víc; Noc kostelů, kde mimo jiné vystupuje smíšený česko-korejský pěvecký sbor, den dětí (u nás skutečně mezinárodní) na začátku června, předvánoční a předvelikonoční výtvarné dílny, zářijový sborový výlet, koncerty korejských a japonských hudebníků u Jákobova žebříku i v pavilonech a v kostele bohnické léčebny. Korejci také přispívají k hospodaření sboru (díky jejich obětavosti byla postavena zvonice), máme společný sociální fond. V prostorách sboru má sídlo Středoevropské centrum misijních studií, které založili Korejci.

Soužití s korejskými křesťany je pro nás (ne vždy snadnou) školou porozumění a tolerance, společného zvládání rozdílů a hledání toho společného, školou bratrství a sesterství v Kristu. Tento rozměr našeho společenství si nejvíce uvědomuji na českých a korejských dětech, které se spolu setkávají, hrají si a dorozumívají se často snadněji a přirozeněji než my dospělí. Pevně doufám, že tyto děti již natrvalo zůstanou imunní vůči nacionalismu a rasovým předsudkům.

Ondřej Kolář

Český bratr 7+8/2013

Jong Sil Lee (1956) je kazatel Presbyterní církve v Koreji. Studoval historii a teologii v Soulu a misiologii v Anglii. Zájem o studium života církve za socialismu jej přivedl do České republiky. Jako kazatel slouží od roku 1997 v kobyliském sboru v Praze nejen Korejcům, ale také Japoncům a dalším věřícím. Je ženatý, má jednoho syna a malou vnučku.

Odkud pocházíte a kde jste prožil své dětství?

Já jsem ze Soulu, z hlavního města. Narodil jsem se v hornické vesnici nedlouho po ukončení korejské války.

Kdy jste se setkal s křesťanstvím a kde jste studoval teologii?

Od svých dvanácti let jsem žil v Soulu, protože moji rodiče se rozhodli přestěhovat do hlavního města kvůli vzdělávání nás dětí. Protože jsem potřeboval kamarády, začal jsem chodit do kostela. Když jsem studoval dějiny na jedné křesťanské univerzitě v Soulu, rozhodl jsem pro studium teologie. Po bakalářském studiu jsem začal studovat teologii v Presbyterním teologickém semináři, který provozuje Presbyterní církev v Koreji. To je moje církev, tam dnes patřím.

Jak žije a jak je velká Presbyterní církev v Koreji?

První sbor mé církve byl založen v Severní Koreji v roce 1884. Misionáři z Presbyterní církve USA otevřeli v Koreji svou misii. V roce 1901 byl založen Presbyterní teologický seminář v Pchjongjangu v Severní Koreji. Pchjongjang byl tehdy nazýván korejským Jeruzalémem. V roce 1907 začala být Presbyterní církev v Koreji organizována. Teď má 8 305 místních sborů a 2 852 125 členů. Průměrně 80 procent z nich se angažuje v různých sborových programech, misii a bohoslužbách.

Kdy a proč jste přišel do Evropy a do České republiky?

Studoval jsem misiologii v Anglii a také jsem chtěl poznat zkušenosti ČCE v socialistické společnosti. Proto jsem přijel v roce 1993 do Prahy. Podle misijní dohody mezi vaší a korejskou církví pracuji od roku 1997 jako pracovník pro výměnu zkušeností církví stejného vyznání.

Jak začala vaše spolupráce s Českobratrskou církví evangelickou?

S Jiřím Štorkem, tehdejším kobyliským farářem, jsem se seznámil prostřednictvím bratra Gerharda Reininghause, tajemníka pro ekumenu a vnější vztahy. Když jsme jako faráři rozprávěli o církvi, nebyli jsme dva, ale jeden. Jak jsme si navzájem sdělovali své chápání círvkve a poznatky týkající se jejích současných problémů, stávala se nám naše spolupráce i naše cíle jasnější.

Jak vypadala v počátcích vaše spolupráce se sborem v Kobylisích?

V počátcích to bylo složité kvůli nedostatku mých vědomostí o české církvi, a po smrti Jiřího Štorka to bylo ještě složitější. Ale nyní jsem s naší spoluprací v Kobylisích spokojen.

Čím se liší korejské a české bohoslužby?

Zatímco česká bohoslužba je tradiční a liturgická, korejská bohoslužba je úplně jiná. Korejská církev má také svou liturgii, ale v programu bohoslužeb jsou upřednostňováni nevěřící lidé, aby právě oni neztratili zájem o evangelium a církev. Neznamená to ale, že pro korejskou církev není liturgie důležitá. Jsou jen jiné priority.

Co společně děláte? K čemu zvete Čechy a k čemu zvou oni vás?

Češi i Korejci děláme hlavně společnou bohoslužbu, společnou večeři Páně a společný křest. Chceme spolu chválit Boha. To je nejdůležitější zájem. Jsme jeden sbor. Chceme se navzájem učit a společně řešit starosti i práci.

Co je česko-korejský den? Jak často bývá?

Česko-korejský den je již tradičním každoročním májovým programem v Kobylisích, přičemž Korejci připravují korejské masové pochoutky „bulgogi“ a griluje se, Češi pečou sladkosti. Ale od té doby, co v Kobylisích přibyly další národnosti – Japonci, sestry z Konga – nazýváme setkání Mezinárodní den v Kobylisích. Koná se vždy první neděli v květnu po společné mezinárodní ekumenické bohoslužbě. Je to významný den, protože všichni členové všech národů se poznávají navzájem zase trochu z jiného úhlu. Druhým rokem v o Mezinárodním dni tančíme českou mazurku, kdy nejen pánové z Česka zvou dámy z Koreje, ale také dámy z Česka zvou pány z Koreje k tanci.

Připravujete nějaké další společné programy?

Kromě zmíněného Mezinárodního dne se konají i jiné zajímavé programy. V listopadu bývá mezinárodní bazar jídel. Z výtěžku z prodeje kupujeme dárky pro pacienty psychiatrické léčebny v Bohnicích. Poslední dobou se díky aktivní spolupráci pánů farářů Ondřeje Koláře a Kwanghyun Ryu (oba jsou druhými faráři z každé komunity) rychle rozvíjí program zaměřený na děti a mládež. Máme například program na Den dětí, kdy české i korejské děti mohou vyzkoušet a hrát české a korejské tradiční společenské hry. Opomenout nemohu také Noc kostelů, které se náš sbor účastnil již po třetí.

Co pro vás znamená mezinárodní společenství?

To je společenství, kde vyznáváme jednoho Boha a jednou víru navzdory kulturním a jazykovým rozdílům. Je to místo, kde se učíme trpělivosti, lásce a naději, tj. v podstatě učení Ježíše Krista.

Jak se žije vaší rodině v České republice a jak často se podíváte do vlasti?

Žije se nám dobře. Jiným slovem se to nedá vysvětlit. Manželka mě celou dobu perfektně podporuje v mé práci. Syn je již dospělý, ženatý a s nedávno narozenou dcerou žije a pracuje v Praze. Snacha vyrostla v cizině, takže má blíž k místní kultuře. Do Koreje se podíváme v průměru jednou ročně.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 7+8/2013.

Ceny za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí Gratias agit uděluje každoročně Ministerstvo zahraničí. Letos tuto cenu obdrželo čtrnáct laureátů. Ve slavnostním prostředí Velkého sálu Černínského paláce na Pražském hradě přijali všichni laureáti cenu Gratias agit z rukou ministra zahraničí a místopředsedy vlády České republiky Karla Schwarzenberga.

Marie Provazníková

Mezi oceněnými byla také laická kazatelka z českého evangelického bratrského sboru ve Veselynivce na Ukrajině Marie Provazníková. Její české kořeny sahají do doby pobělohorských exulantů. Než odešla do důchodu, pracovala v místním družstvu jako dojička. Po osamostatnění Ukrajiny navázali krajané kontakty se starou vlastí, v roce 1996 byl obnoven Nezávislý český evangelický bratrský sbor ve Veselynivce. Marie vzala na svá bedra přípravu kázání i nároky pastýřské služby. V roce 1999 byla ordinována synodním seniorem Pavlem Smetanou ke službě slova a svátostí. S velkou pečlivostí vede každou neděli ve Veselynivce bohoslužby, jezdí pravidelně na farářské kurzy, byla předsedkyní krajanského spolku, srdečně přijímá všechny přijíždějící z Česka včetně učitelů, kteří v létě učí děti češtinu – jazyk jejich předků. V současné době vychovává obětavě svá tři osiřelá vnoučata. Svým celoživotním postojem, přirozenou autoritou a odhodláním pomáhat dobré věci přispívá šíření dobrého jména České republiky na Ukrajině.

 

Bohuslava Bradbrooková

Další oceněnou evangeličkou byla lingvistka Bohuslava Bradbrooková, členka pražského jarovského sboru, která prožila téměř celý život v emigraci ve Velké Británii. Vystudovala češtinu, angličtinu a slovanské literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

V roce 1952 uprchla z komunistického Československa, získala doktorát na Oxfordu a věnovala se pedagogické činnosti na několika univerzitách, mj. i v Cambridgi. Dr. Bradbrooková se řadí mezi přední odborníky na život a dílo Karla Čapka, založila Britskou skupinu Společnosti pro vědy a umění. Je autorkou sedmi knih –  odborných i  autobiografických. Po celý život byla zapálenou šiřitelkou české a slovenské kultury v anglosaském prostředí. Od roku 2008 žije Bohuslava Bradbrooková opět v Praze.

Daniela Ženatá