Český bratr 7–8/2013.

Ptali jsme se Milana Götze, někdejšího velitele hasičů a záchranáře, dnes starosty severočeské obce Kunratice u Frýdlantu.

Pane starosto, před dvěma lety v srpnu 2010 se během dvou hodin z Jizerských hor přihnala po řece Smědé mohutná vlna, mnohem mohutnější než letos, a zaplavila obce na Frýdlantsku, z nichž nejvíce byly poškozeny vesničky Víska, Minkovice, Višňová. Jak na to jako hasič záchranář vzpomínáte?

Říkáte to správně, ale nejvíce to tehdy odskákaly Heřmanice. Nebyly sice napadeny Smědou, ale Oleškou, potůčkem mírumilovným, leč stala se z něho smrtonosná řeka. Zahynula tam jedna paní. Odneslo ji to až do Polska k Bogatyni.

Diakonie ČCE tehdy poslala skupinu dobrovolníků, kteří pod vaším velením pomáhali postiženým obyvatelům a podnikatelům zachránit vše cenné, co se z jejich domácností a dílen ještě dalo zachránit. Pamatuji si – měl jsem jako místní farář jeden týden Diakonii ve Vísce na starosti –  jak  jste vy, hasiči, byli velmi dobře organizovaní, rychlí… Nepamatuji si, že byste udělali krok stranou. Měl jste zkušenosti s povodněmi již z let předešlých?

Výrazné zkušenosti jsme neměli. Jen občas se vyjelo do Višňové k menším povodním naplnit pár pytlů s pískem a rozvézt je mezi chalupy. Když vám začne houkat siréna, dozvíte se, do čeho jdete, v podstatě až když v autě zapnete vozidlovou vysílačku. Operační středisko z Liberce vám radiově sdělí, proč byl poplach vyhlášen. Teď po povodních se začaly používat esemesky s popisem, čímž se informovanost zvýšila, ale v té rychlosti na to stejně není dost času. Poplach trvá minutu, do dvou minut jste na hasičárně. Pak máte problém se nasoukat do oblečení, protože jste samozřejmě zaplavený adrenalinem, nervózní. Jako na potvoru se výjezdy odehrávají v nočních hodinách, takže jste ještě rozespalý, hledáte pravou a levou botu.
Každá jednotka je podle  krajského plánu plošného pokrytí k něčemu předurčená. My jsme určeni k požárnímu zásahu v katastru obce a od roku 2009 máme na starost civilní ochranu a ochranu obyvatelstva. Jezdíme proto na několikadenní cvičení, což se nám právě hodilo v roce 2010. Hodně jsme toho ale odkoukali od višňovských hasičů, kteří mají s povodněmi zkušenosti až dvakrát do roka.

Jak vypadal první den povodně? Jistě si ho pamatujete na minuty. Co bylo potřeba udělat nejprve, co potom, než se přikročilo k běžným úklidovým pracím?

Když nás hledali, bylo po půl šesté ráno. Nefungovala elektrika, siréna nehoukala. Lilo už od pátku, kdy tady v kulturáku probíhala Oldies party, takže jsme seděli v hospůdce, užívali si deštivého počasí v suchu a teple. O to větší překvapení nás čekalo ráno. Burcoval jsem kluky po telefonu. Některé jsem vzbudil až houkáním během odjezdu do Vísky. Stav ve Vísce ještě nenasvědčoval tomu, co teprve mělo přijít jako hlavní vlna. Začali jsme evakuovat domy, garáže a všecky cennosti jsme přenášeli do prvních pater.
Nejsilnější předchozí povodeň, kterou si pamatuju, se přihnala roku 2002, takže s nějakou takovou jsme počítali i tentokrát. U jednoho chlapíka, který se chystal slavit narozeniny a odjel nakupovat, jsme v jednu chvíli byli sami, a tak jsme se rozhodli, že postačí, když mu větší věci z garáže přestěhujeme do přízemí a postavíme nad podlahu. Mám ještě před očima krásnou koženou sedačku, kterou jsme postavili na pivní sudy, televizor a další věci, ale za pár hodin, když už jsem přivázán na laně kontroloval stav vody z bývalého víseckého mostu, jsem jeho baráček viděl, jak už je pod vodou do prvního patra, po strop v přízemí, takže jsme ty věci z garáže přenášeli vlastně zbytečně.
A další obdobné příběhy bych mohl vyprávět. (Už v roce 2002 – tak dlouho se jeden muž nechtěl vzdálit od svého domu, až pro něj museli poslat vrtulník. Totéž se opakovalo v roce 2010.) To, co přišlo v roce 2010, nepamatuje nikdo. Kapky deště bezmála jak frťany.

Jak se vyrovnávali s povodněmi naši předkové? Zde v pohraničí to byli Němci. Jistě tady s povodněmi, byť menšími, uměli nějak žít.

Pole byla dříve menší, rozdělená remízky, mezemi, přirozenými protipovodňovými překážkami, hloubily se a dláždily meliorační struhy, sklepy se stavěly tak, aby jimi voda protekla (systémem kanálků) nebo se zkrátka zase vsákla. Když se přihnala voda na přízemek, otevřeli dveře z jedné strany a z druhé strany, voda pak jen protekla. Vymetli bláto a nazdar! Celkově se i hospodařilo jinak. Po roce 1948 se začala pole v rámci kolektivizace scelovat, všechno se rozoralo, spousta domů se zbourala. Dříve tu žilo dvojnásob lidí. Dnes jsou z lánů placky, ze kterých voda rychle stéká na domy.

Největší chybu lidé dnes dělají, když po nás hasičích chtějí, abychom jim ve starých domech honem rychle odčerpali vodu ze sklepů. To je ale špatně. Dokud neopadne okolní voda, nemá to smysl, protože vy čerpáte a voda se vám okamžitě navaluje zpátky. Navíc když ta voda protéká, podemílá sklepní podlahy a stěny, protože německé domy nemají základy. Jsou to jen kameny spojené jílem. Pokud si dům sedne, tak praskne. Ale těžko se to dnešním majitelům vysvětluje. To je prostě neštěstí.

Vzpomínáte na nějaký případ hrdinství při zásahu vašeho hasičského sboru?

Na vyložené hrdinství si nepamatuju, ale z rybníka Tongrundu, kterému se protrhla hráz, jsme společně s kolegy z Frýdlantu zachraňovali jednoho Poláka. Ve čtyřech jsme pro něj museli – do sebe zaháknutí –, jeden z frýdlantských kluků se dokonce svlékl do spoďárů. Kluky jsem lanem přivázal ke stromu. Přes silnici se na nás valil silný proud. A pak si kluci všimli, že se vyškrábal po napadaných stromech na břeh. Když ho šli vyzvednout, zjistili, že má v ruce láhev vína a je na mol. Tam jsem taky utopil telefon. Telefony beztak nefungovaly, poněvadž vypadly sítě. To bylo peklo. Do vysílačky se povídat nedalo. Byl nepřetržitý provoz.
Postižených míst rychle přibývalo. Předali jsme Poláka záchrance, načež jsme se vrátili zpátky do Kunratic. Nejhorší déšť ustal a my zjišťovali největší škody. Leckde jsme jen tupě zírali. Najednou jsme viděli, jakou sílu má voda.

Kolik času jste na povodních strávili?

Já jsem záchranné akci věnoval celý týden své dovolené a pak ještě týden, kdy mě zaměstnavatel uvolnil. Čtrnáct dní záchranné práce také trvaly. V té době se například kácejí nebezpečné stromy, které ohrožují lidi, zvířata, majetek, odklízejí se naplaveniny… Vstupuje se do narušených domů, které se vyklízejí. Odklízejí se veškeré škody.

Máte nějakou neblahou vzpomínku na případy sobectví, rabování či jiné chamtivosti nebo bezohlednosti?

Mám zkušenost s neochotou jednoho velkopodnikatele. Sháněli jsme ženijní nářadí, hlavně lopaty. Přišli jsme si k němu lopaty půjčit, a když mě potkal v hasičským mundúru u vrátnice, jak je vynáším, zařval na mě: „Kdo pomáhal mně, když mi to vyplavilo krám?“ A ať je tam nechám. Já na to, že hasiči zachraňovali lidi, ženy z Penny Marketu. A odešel jsem bez lopat.
Jinak se většinou dostane nejvíc pomoci tomu, kdo je nejvíc vidět. Do Chrastavy se přijel podívat Václav Klaus, a najednou se všechno posílalo na Chrastavu.  I s rabováním jsem se setkal. Raspenavě, která byla odříznutá, jsme zajistili noční policejní hlídku. Ve dvě hodiny ráno tam chytli tři zloděje, kteří kradli z aut naftu. Hned je odsoudili. Ve středu jsme pak poslouchali rádio a raspenavští nám hasičům nechali zahrát písničku na přání. To mě zahřálo.

Přesto byla pomoc rozdělována více méně rovnoměrně, spravedlivě? Nebo ne?

Snažili jsme se. Ale ti, kdo byli postiženi nejvíc, byli v šoku, propadli takovému pocitu marnosti a osobní bezcennosti, že třeba jenom seděli a pomalu ze sebe soukali skleslé věty jako například : „Já… asi  nic… nepotřebuju.“ A pak tam byli vykukové, jako například jedna žena, která fasovala pleny a pak je prodávala. Nebo si pro humanitární pomoc dojížděli lidé, co bydleli na kopci. Setkal jsem se i s něčím, co mi připadalo jako vtip. Třeba když někdo poslal krabici kravat. Vtip to asi nebyl, možná to myslel dobře, ale vypadalo to hloupě a jako špatný vtip by to postižení vzít mohli.

Jak vzpomínáte na Diakonii ČCE? Přece jen to byli většinou mladí lidé, studenti…

Diakonii nám seslalo samo nebe. Byl jsem velice spokojený, až překvapený. Parta mladých lidí, kteří se neštítili práce a prostě fungovali. To jsem zažil i jiné dobrovolníky: s jednou partou třeba přijel člověk, který si všechno jenom fotografoval, hlavně samozřejmě sebe, pak se vyvěšoval na facebooku, vychloubal se, jak byl oblečený, ale na špinavou práci nesáhl. Potom si pro něho přijela manželka, protože ho tlačily holínky. Prostě člověk k ničemu. Když jsme mu nabízeli rukavice, řekl, že v rukavicích nedělá. Vyplavený nábytek ale taky popadnout nechtěl. Slyšel jsem ho jen, jak volá: „Kdybych měl rukavice, tak bych vám pomoh.“ Rozmazlenej capínek.

Dovolte mi jednu ošemetnou otázku. Jak vypadá zásah hasičského sboru, když vás poplach překvapí na zábavě, kde už třeba nejste střízliví? V českých komediích se to podává úsměvně, i když to ve skutečnosti jistě zábavné není.

Já se celou dobu, co působím, snažím odstraňovat z nás hasičů nálepku ožralů, ale jde to strašně těžko. Myslivci pijou, fotbalisti pijou, ale hasiči jsou přece jen víc vidět. Všem klukům říkám, a to dost tvrdě: „Jestli chceš chlastat a zpít se do němoty, tak ze sebe svlíkni hasičskej mundúr a jdi tam v civilu.“ Ale také je pravda, že když jste jen přiopilý, během poplachu díky adrenalinu rychle vystřízlivíte. Teď vážně, alkohol k zásahu nepatří a několik kluků už jsem v minulosti poslal z hasičárny domů a na zásah nejeli, protože nebyli zkrátka ve formě.

Co myslíte, že je na hasičské záchranářské službě nejtěžší?

Péče o postižené v rámci psychosociální pomoci. Musíte mít schopnost vcítit se do lidí. Musíte se dívat na neštěstí, zranění a škody, prát se se zoufalstvím postižených.

Máte někdy strach? Šlo vám už o život?

Strach mám pokaždé. Z mladické nerozvážnosti jsem nás nechal před pár lety zasahovat při větrné smršti na lesní cestě a při odklízení popadaných stromů nám poryv větru shodil na avii strom. Mohl spadnout na kohokoliv z kluků, které jsem měl na starosti.

Co vás na hasičské službě nejvíc baví?

Úplně všechno. Jsem takový zapálený hasič. Můj táta je hasič, pradědeček byl hasič. Už od malička jsem se strojil do tátovy uniformy.

Hraje ve vaší službě nějakou roli víra, morálka nebo náboženské přesvědčení? Jakou? Jsou nějaké etické zásady, kterých se hasič musí držet, aby svou službu mohl vykonávat se ctí?

Děláme to od srdce a ze srdce. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale my dobrovolní hasiči to děláme za děkuju. Nehledám ni zisku, ni slávy, podle prvního hasičského přikázání. Existuje hasičské desatero i hasičská modlitba, kterou jsem jeden čas dokonce uměl nazpaměť.
Člověk musí být hlavně ochoten pomáhat, zachraňovat. Ne se jen předvádět. Nepatřím do církve, ale nejsem ateista. Jsem takový něcista. Věřím, že něco je, že nám něco pomáhá.
Hlavně věřím v lidské dobro. Jsem naivní optimista. Věřím lidem, až do prvního zklamání. Jsem ochoten odpouštět, ale taky podle toho co. Všeho moc škodí.
Věřím ve sv. Floriána, patrona hasičů. Myslím si, že i ti hasiči mají namířeno někam, aby tam pak pomáhali i po smrti, že jsou to takoví strážní andělé, takoví rytíři. Ano, na strážné anděly taky věřím. Když někde vidíte kluky, jak propadnou stropem, vyškrábou se z toho a jsou v pohodě, tak si říkám, že něco mezi nebem a zemí funguje.
Když nám frýdlantský farář světil prapor, tak se najednou  strhl takový poryv větru, že se prapor rozvinul a rozevlál, což jsem si vzal k srdci jako znamení. I kluci, co říkají, že na Pána Boha nevěří, tak se na něho vždycky, když je nejhůř, obrátí.

Ptal se Adam Balcar

Český bratr 7+8/2013.

Dolní Beřkovice na Mělnicku, 10. června 2013

Povodně jsem zažila v posledních letech podruhé. Byla jsem na velkou vodu odmala zvyklá, ale takováhle zkáza nebyla nikdy.

Když začala v neděli 2. června stoupat voda, paní farářka Pfannová nám vzkázala, že máme na mělnické faře připravené noclehy. Proto jsem teď na faře. Rodina se postupně vrací domů, jak je to jen možné, já jsem tu poslední se psem. Nebyla jsem moc vytížená, tak jsem začala organizovat dobrovolníky, bylo třeba zařídit jim zázemí a stravování. Teď už to běží samospádem. Dnes ráno přijel pan farář Strádal z Prahy a přijímání dobrovolníků už převzala Diakonie. Přijíždějí a hlásí se. Před chvílí jsme se vrátili z obhlídky Dolních Beřkovic, aby se mohli připravit na to, co bude potřeba.

O domově

Bydlíme v Dolních Beřkovicích na břehu Labe, sedm kilometrů od Mělníka. Vyplavení už jsme byli dvakrát. Vodu na zahradě míváme častěji, ale do domu  většinou nešla. Zaplavené přízemí až do stropu jsme měli poprvé v roce 2002. A to byla hrůza. Nábytek, všechno pryč. Zůstalo nám jen pár věcí, které se daly umýt, pár kousků nádobí. Psychicky jsme to všichni nesli velmi špatně. Ne, že bychom se nějak káceli, ale nebyli jsme na to připraveni. První hlášení nevypadalo tak dramaticky. Bydlíme v takovém dolíku, takže nás voda nejdřív jako by obteče, dostane se do zahrady. Když jsme odcházeli pryč, vypadalo to, že do domu se voda nedostane. Pak najednou už bylo na všechno pozdě. Když začala voda téct dovnitř, už jsme se tam nemohli vrátit.

Bydlíme v přízemním rodinném domku, takže ani není kam vynést věci. Letos jsme vynosili ven, co se dalo, aby byly věci v bezpečí, až nás voda zase obteče. Stihli jsme přestěhovat i slepice a králíky. Ze sklepa jsme vynosili všechno na dvůr, ale pak to stejně vraty odplavalo. No, připlavaly zase jiné věci, kterých se teď potřebujeme zbavit. Opakoval se podobný scénář jako minule. Nejdřív to podle hlášení vypadalo, že do domu voda nepůjde, ale pak nás přece jen zaplavila. Psychicky to ale lépe snášíme, zdá se mi, že máme trochu nadhled.

Bydlí s námi dva dospělí synové, starší dcera a syn bydlí kousek dál, ale ti jsou v poschodí. Takže jsou v suchu. Všichni už celý týden pracují na odklízení. Raději ani nemyslet, co by bylo, kdyby se teď naplnila předpověď a začalo zase víc pršet. Půda už nemá žádnou schopnost přijmout další vodu a řeka by zase stoupla. Včera přešlo pár bouřek, chvíli lilo. V Libiši padaly kroupy jako pingpongové míčky. Jedněm známým napadaly do komína a v pokoji jim prý z krbu vyskakovaly černé koule, které hopsaly doprostřed místnosti. To je sice úsměvné, ale jinak kroupy poničily všechno v zahradách a poškodily kapoty aut.

O překonávání těžkých chvil

Při dramatických událostech se snažím pořád něco dělat. To mě drží. A když už je to moc, popadnu kolemjdoucího nebo prostě někoho, kdo je po ruce, a musí mě obejmout. To je jedno, kdo to je. A je zase dobře. Potřebuju načerpat energii.

Nejhorší není, že uplavou materiální věci. Nábytek, všelijaké předměty. To v první chvíli spíš naštve. Budou výlohy, bude se muset všechno možné koupit. Nejhorší je ale přijít o hmotně nenápadné věci, které ale mají velkou emocionální hodnotu. Fotografie dětí. Fotky předků, kteří už nežijí. To je rána na celý život. To jsou nenahraditelné ztráty. Člověk se ale musí umět něčeho chytnout. Když jsem teď po velké vodě přišla poprvé domů, viděla jsem, že v obýváku zůstal květinový stolek. Bála jsem se, myslela jsem, že uvidím jen zkázu a zmar. Uviděla jsem kytky, toho jsem se chytla a držela. A bylo hned líp. To říkám i lidem kolem sebe: zaměřte se na drobnosti, které vám pomůžou.

Je spousta lidí, kteří pohromu nezvládají. Já mám ohromné štěstí, že mám velkou rodinu, spoustu příbuzných a přátel. Oni o mně vědí, někdy nabízenou pomoc třeba ani nemůžu využít. Ale podpírají mě. Jsem jako réva, Pán Bůh mi dopřává oporu, po ní se pnu, abych mohla být užitečná.

O pomoci

Pomáhají nám příbuzní, hlásí se i bývalí spolužáci nebo známí. Volají, jestli něco nepotřebujeme. Ty mobily, to je něco! Měla jsem skoro dojem, že ty první dny nedělám nic jiného, než telefonuju. Ale je úžasné vědět, že na vás někdo myslí.

Klub Oáza

Po první povodni v roce 2002 jsme z iniciativy Maltézské pomoci založili v obci klub Oáza. V rámci jednoho projektu takové kluby vznikly ve více zatopených obcích. Po dvou letech, když projekt skončil, některé kluby zanikly, ale ten náš funguje dodnes. Jsou v něm převážně důchodci a scházíme se jednou týdně. Pořádáme taky výlety a osvětové akce. Starostka nám velice fandí a podporuje nás i finančně. V podstatě přebíráme některé sociální úlohy obce. Navštěvujeme nemocné a starší lidi, pomáháme, zařizujeme, informujeme. Prostě taková sousedská výpomoc. Někteří lidé nikoho nemají. Nebo někoho mají, ale ten je taky zatopený. A ti takovou zátěž, jako jsou povodně, snášejí velice špatně. Tak se jim snažíme pomáhat, poradit, sehnat informace.

Hasiči

První, kdo při povodni dorazil, byli dobrovolní hasiči. Po povodních v roce 2002 nám pomáhali hasiči z Broumova. A od té doby se každý rok na výročí povodně koná setkání rodin jejich a našich hasičů. Vždycky přijedou na víkend, bydlí ve stanech, na závěr je tancovačka. Říkáme tomu Zvodyvstání a loni to bylo jubilejních deset let. A tihle broumovští hasiči přijeli letos zase a hned se zapojili. Poznávali ještě domy a lidi, kterým pomáhali před jedenácti lety. Přijeli se svou technikou, o své dovolené, se svými penězi. To už věděli z minula, že účty ani bankomaty nebudou asi dočasně fungovat, ale pohonné hmoty je třeba průběžně nakupovat. Není to úžasné?

Jednou jsem šla pro pitnou vodu k cisterně a u auta seděl jeden hasič opřený o kolo a spal. Nesla jsem nějaké odpadky do kontejneru a on se tím šramotem vzbudil. Dali jsme se do řeči a já se dozvěděla, že celou noc vyváželi kontejnery, aby ráno měli lidé zase do čeho vyklízet. Pak mi ještě pomohl odnést domů dva kbelíky čisté vody. To jsou nezapomenutelné zážitky. Že vůbec takoví lidé existují. A že do toho jdou i podruhé, vždyť by toho mohli mít na celý život dost.

Diakonie

Další pomoc přichází z Diakonie. Dnes se sjíždějí dobrovolníci a začnou s odklízením. Ti jsou platní, až když opadne voda a hasiči ostříkají čistou vodou to nejhorší. Některé textilie se dají vyprat, ale vše se musí dezinfikovat, takže časem se látky stejně rozpadnou. Pamatuju se, že minule jsem do vánoc stejně vyhodila všechno, co jsem po povodních zachránila. Od minulých záplav povlékám peřiny jenom do bílého. Všechno barevné povlečení jsem rozdala. Mám potřebu vidět, že to je bílé, čisté.

O psychických následcích

Za minulých povodní jsem přebývala u dcery, která má dvě děvčata, tehdy to byly malé holčičky. A když jsem šla jednou okolo obrovské hromady zničených vyklizených věcí, nahoře ležela panenka. Poničená, ve špinavých šatičkách. Já jsem se zastavila a koukám na to. A po dlouhé chvíli jsem si uvědomila, že tam stojím, civím, úplně vyhasle a bez emocí. Ten pohled mám dodneška v sobě uzavřený a můžu si ho kdykoli přehrát jako video i s tím divným pocitem. A v tu chvíli jel kolem mě soused na motorce, vůbec mě nevnímal a díval se zrovna takovým vyhaslým, prázdným pohledem. Myslím, že to v nás zanechal ten zážitek povodně. Ne smutek nebo strach, ale prázdnotu.

Ještě jeden poznatek mám: při povodních před jedenácti lety nejvíc plakali ti, o kterých jsem si myslela, že jsou největší chlapáci. A všelijaké sušinky obstály. Většinou ženy. Ty se pokládaly až tak za půl roku, ale při samotných povodních byly pevné. Někteří chlapi ale totálně selhali, zpanikařili, případně pili a pili.  Letos mám pocit, že tohle je jinak. Už jsme zkušenější, možná i otužilejší.

Stal se mi jeden zajímavý příběh. Při minulé povodni jsme přišli o knížky a taky o Bibli. Tak jsem při pobytu v Chotěboři rozhlásila, že kdyby měl někdo doma nepotřebnou Bibli, že by se mi hodila. A z Přerova mi přišla od někoho Bible, byl to starší výtisk ekumenického překladu po někom, a tam byla zaškrtaná stejná místa, co jsem měla zaškrtaná ve své ztracené Bibli já. Koukala jsem na to jako na zjevení. Jako bych držela v ruce tu svou Bibli. To není přece samo sebou.

O fungování složek záchranného systému

Letos pracují všechny složky záchranného systému naprosto perfektně. Dobrovolní hasiči v Beřkovicích mají velkou důvěru starostky, vše jde jako na drátku. Při záplavách v roce 2002 byla nařízena evakuace a hasiči a policie se někde k lidem nechovali moc vstřícně. Tahali je násilím, křičeli na ně. Asi si mysleli, že to je nutné, ale lidi si z toho odnášeli větší trauma než z vody. Pak se záchranáři poučili, asi i vyškolili a v roce 2006, kdy byla evakuace dobrovolná a víc se o tom mluvilo, lidé všechno přijímali mnohem lépe a vstřícněji. Člověk je v ohrožení velice zranitelný, tak proč přidávat další traumata. A letos to po téhle stránce bylo naprosto suprové. Hasiči sami objížděli lidi, hezky s nimi jednali, opravdu pomáhali, dodávali pocit jistoty.

O chuti do života

Říkáte, že vypadám docela radostně a optimisticky. Jak je to možné? Já mám výhodu krytých zad, nemusím se hroutit. Mám mnoho příbuzných a přátel, na které se můžu spolehnout. I když byly také chvíle, kdy jsem toho měla dost. Na vánoce 2003, rok a půl po minulých povodních, začaly odpadávat dlaždičky a za nimi byla plíseň, rozpadal se nábytek, který jsme mysleli, že přežil, žili jsme pořád mezi bedýnkami a vysoušeči. Už mi nějak docházela šťáva.
Ale pak jsem si řekla, že když mi tolik lidí pomohlo a obětovalo se, věnovalo věci i úspory, že to musím překonat. Bylo by ode mne nevděčné to zabalit, všichni by měli vidět, že mi prospěli a že to mělo cenu. Tehdy jsem měla dojem, že žádnou další povodeň už nepřežiju. A vidíte, přežila jsem. Ani to není tak hrozné, jak jsem si myslela, že bude. Ještě mám trochu energie i na rozdávání.

O přestěhování do sucha

Jestli mi přišlo někdy na mysl, že bychom se odstěhovali z Dolních Beřkovic do nějakého suchého bytu v šestém patře, kam voda nikdy nedosáhne? Nikdy. Máme postaveno na místě, kde bylo hospodářství našich praprapředků a já tady chci raději umřít než odtud odejít.

Vyprávění Olgy Tiché zpracovala Daniela Ženatá

Český bratr 7+8/2013.

Se Zillou Šonkovou jsem se seznámila na vojně (!). V Táboře, ve Vojenském uměleckém souboru Západního vojenského okruhu. Spolu tam totiž jeden rok přebývali její i můj „kluk“; i my jsme tam s nimi zažily leccos velmi podnětného, tahle „naše“ vojna nese něco dobrého a důležitého dodnes. Obě jsme tenkrát studovaly medicínu, Zilla u ní ale zůstala, a to způsobem trošku nevšedním, poměrně záhy po studiu se totiž dostala k Záchranné službě hlavního města Prahy. A vydržela tam deset let, od roku 1992 do roku 2002.

Pro takovou mladou ženu – lékařku je přece práce u „záchranky“ spíš neobvyklá. Jak ses k tomu rozhodnutí tenkrát dopracovala? Kde se ten nápad vůbec vzal?

Jak to v životě bývá, hodně věcí se stane spíš náhodou. Jako neurolog jsem začínala na neurologické klinice v Kateřinské, ale pracoval tam můj muž a mně se zdálo divné a nechtěla jsem, abychom byli spolu na jednom pracovišti. Po atestaci mi nabídli místo v nemocnici Na Malvazinkách, a to byla nemocnice záchranné služby. Tam jsem tedy k té akutní medicíně přišla. Systém, který tam byl zaveden, se mi líbil, byl tam u nás vůbec první akutní centrální příjem, to v té době jinak vůbec neexistovalo.

V kterém roce to bylo?

V roce 1990. Malvazinky, to byl vlastně bývalý „SANOPS“, proslavený za komunistů jako státní sanatorium pro nomenklaturní kádry a jejich rodinné příslušníky. Toto zařízení se přestěhovalo v červenci 1989 do nově vybudovaného Státního ústavu národního zdraví, současné nemocnice Na Homolce. A na Malvazinkách vznikla nemocnice záchranné služby hlavního města Prahy (později Nemocnice neodkladné péče). Byl tam „heliport“, ARO, chirurgie, interna, dialýza a centrální příjem. Já jsem tam působila jako neurologický konsiliář. A „přičuchla“ jsem k multioborovému pojetí medicíny. Když jsme měli akutní příjem, zcela spontánně jsme se nad pacientem sešli s chirurgem, internistou, anesteziologem; tím jsem byla nadšena. Navíc to byla malá nemocnice a všichni jsem se znali.

Jak ses ale dostala přímo do té sanitky?

Prostě mi to na Malvazinkách nabídli – když jsem se vracela po mateřské a místo konziliáře už bylo obsazeno. Mně se to zdálo absurdní, vůbec jsem si to nedokázala představit, taky jsme měli tři malé děti, ale nějak jsem si řekla, že to zkrátka zkusím.

A jak to „zkusím“ vypadalo?

Jistěže začátky nebyly lehké. Ale abychom nemluvily příliš pateticky. Záchranka dělá na laiky dojem něčeho strašně náročného, z profesního pohledu jsou to ale vlastně naučené postupy, výsek medicíny, který se týká „jen“ té akutní fáze ošetření nemocného. A důležitá věc z jiného konce, kterou si lidé možná uvědomují málo, je určité sociální hledisko – člověk se dostane do míst a k lidem, kam by jinak nepřišel a neměl by představu, jak někteří z nás žijí. Je to opravdu sociální sonda. Jedeš k bezdomovcům, lezeš málem do kanálů a za chvíli jsi třeba na Hradě na recepci. To bylo pro mě nesmírně přínosné.
Co se tam člověk opravdu musí naučit a co jsem oceňovala nejvíc, to je rychlé rozhodování.

A co tvá psychika? Jak se snáší to, že vidíš samé ty hrůzné věci?

Samozřejmě je náročné, že vidíš těžké úrazy, úmrtí; jezdilo se i k ohledávání.
Ale paradoxně je vlastně charakter práce na záchrance méně stresující než v nemocnici. Na záchrance má člověk na starost v ten okamžik pouze jeden případ, a dokud pacienta nepředá, nikdo od něho nic jiného nechce. To jsem si silně uvědomila v pozdější době, když jsem se vrátila do nemocnice; tam je to úplně naopak – v jeden okamžik se musí zvládnout spousta věcí najednou – vizita, telefony, nesmírné množství administrativy… A taky je člověk více vtažen do životních osudů pacientů, protože je s nimi v kontaktu déle a pozná jejich rodinné zázemí.

Byly v rámci přípravy nějaké speciální kurzy?

Dnes existuje atestace přednemocniční péče. Je to samostatný obor. Tenkrát ne.
Obcházela jsem jednotlivá oddělení – nejcennější byl pobyt na operačních sálech, naučila jsem se intubovat, zavádět kanyly, dále na kardiologii, hodně jsem se naučila už na tom centrálním příjmu. Taky jsem byla v porodnici. Nakonec jsem si dodělala atestaci z anesteziologie a resuscitace.

Opravdu ses to všechno naučila – než jsi začala jezdit?

To nikdy nemůžeš říct! A čím jsi starší, tím si to víc zpětně uvědomuješ. Člověk prostě musí být mladý a musí mít odvahu začít. Bez toho to nejde.

A konkrétněji?

Nejdřív jsem jezdila takzvaně zácvikové služby, s doktorem. Úplně první bylo hned dítě přejeté vlakem; dobře mi nebylo, říkala jsem si – do čeho já to lezu? To že jsem tam potom těch deset let byla, rozhodně nepovažuji za nějaké hrdinství; ale dělat to trvale? Není úplně normální vidět za život spoustu mrtvých, spoustu násilí…

Bylo něco, co ti na té práci vysloveně vadilo?

To, jak násilných činů přibývalo. Jezdili jsme stále víc k postřeleným, pobodaným, člověk prostě musel být tady u toho svědkem. A pak taky to, že se i práce u záchranky stane po letech rutinou. A ještě to, že jsem se, spíš až časem, začala i bát. Jednak jsem létala vrtulníkem, ale hlavně jsem se bála pořád víc v autě. Spousta řidičů jezdí hrozně. Ne ti naši v sanitce, ale ostatní. Když se jezdí v silném provozu – kolikrát se za nás někdo pověsil, zkrátka je to nebezpečné. Ale zároveň platí, že na to ráda vzpomínám, strašně moc jsem se tam naučila.

A co nějaká psychologická příprava? Nějaké testy? Psychický rozměr je přece dost podstatný.

Tenkrát žádné testy nebyly, vliv na psychiku to ale rozhodně nějaký má. Můžu asi říct, že i mě jistá „adrenalinová“ stránka věci podněcovala; když to ale bylo za mnou, nechtěla jsem se k tomu vracet. Na rozdíl od některých kolegů, kteří o tom, co právě zažili, naopak mluvili rádi. A barvitě. Možná tím nějak tu svoji tenzi uvolňovali, mně to ale vadilo.

Vzpomínáš na své kolegy ráda?

Ano, s mnohými se dosud scházíme; byla to dobrá parta a často velká legrace, i když někteří byli dost výstřední. Asi to ty výstřední i trochu přitahuje. Myslím si prostě, že dlouho se u toho zůstat nemá, že to člověka nějak deformovat musí.

Bez určité rozhodnosti a snad i odvahy riskovat by to ale nešlo. To platí pro vás pro všechny. Možná to je právě ta nutná podmínka, ty mantinely?

To jistě. Na druhou stranu – já jsem nějaké pochybnosti o tom, zda jsme vše udělali úplně nejlíp, stejně vždycky měla. Až jsem si potom někdy musela říkat – vždyť já přece nemůžu za to, že ten člověk pod tu tramvaj vlezl!

Jak velká je role toho, kdo zvedá telefon?

Moc velká, nesmírně zodpovědná. Komunikace s lidmi ve stresu a s různou schopností vyjadřování je velmi náročná. Dispečer musí na dálku vyhodnotit závažnost situace a rychle rozhodnout, zda na místo vyšle sanitku jednu, nebo víc, paramedika, nebo i lékaře, musí mít přehled, která posádka bude na místě nejrychleji. V době, kdy jsem na záchrance pracovala, bývalo ve službě na celou Prahu sedm lékařů. Navíc se stává, že linku 155 zneužijí vtipálci či psychopati, jenomže telefon nevzít nelze!

Kde bylo vaše sídlo?

Je tam pořád – na konečné tramvaje na Petřinách, u hasičů. Někdy jsme vyjížděli i společně. A pak taky na starém letišti v Ruzyni. To když se slouží na vrtulníku.

Stávalo se taky, že se nedělo nic?

To je různé, někdy je práce moc, jindy je to úplně naopak. Pak se dá číst, studovat nebo to „prokecat“, taky jsme hrávali s hasiči ping-pong!

A čekat, až zavolají…

Když zazvonil telefon nebo pípnul „pager“, museli jsme s řidičem běžet do auta a tam nám sdělili vysílačkou, kam jedeme a o co se jedná. S dispečerkou bylo nutno být pořád v kontaktu; ohlásit, že jsme na místě, pak oznámit, jaké lůžko potřebujeme, a ona zjišťovala, v které nemocnici mají místo. Shánění volného lůžka patří k dalším nezáviděníhodným úkolům dispečera. Po předání pacienta v nemocnici jsme teprve nahlásili, že jsme opět k dispozici.
Vysílačky byly někdy odposlouchávány, a tak se stávalo, že jsme někam dojeli, a už tam byla televize Nova. Proto se pak hlášení některých údajů vysílačkou zrušilo.

A co vaši řidiči? Já je vždycky pozoruji a obdivuji, jak se s tou houkačkou řítí.

Já taky. Navíc se musí výborně orientovat. I když dnes už to mají s GPS snadnější. To tenkrát – sami jsme za jízdy hledali v mapě. Dodnes, když projíždím různými místy v Praze, vybavuje se mi, co se tam dělo. A jaká různá zákoutí člověk poznal!

Bála ses něčeho?

Porodů. I když jsem v porodnici na stáži byla. Je to obrovská odpovědnost. Když jde všechno normálně, nic to není. Ale představa velkého porodního krvácení či vzpříčené polohy plodu v terénu… A bála jsem se dětí. Vždyť pediatrie je úplně samostatné odvětví! Jenomže kategorie záchranář-pediatr neexistuje. V sanitce máš vybavení k resuscitaci od novorozenců až po dospělé.

A dnes?

Už asi po pěti letech práce u záchranky jsem si říkala, že je škoda neurologie nechat, a tak jsem začala pracovat na malý úvazek v nemocnici Pod Petřínem. A když jsem za sebou měla těch deset let, bylo mi jasné, že chci u sanitky skončit. Měla jsem druhou atestaci z neurologie a dostala jsem nabídku na neurologický JIP (jednotka intenzivní péče) v nemocnici Na Homolce. A tam jsem dodneška. Ale zároveň trochu pracuji v neurologické ambulanci.

Jaké je mít za manžela neurologa, jako jsi sama? Mluvíte doma o neurologických otázkách?

Někdy ano. Ale jak jsem říkala na začátku – nechtěla jsem, abychom se třeba u večeře bavili o našich společných kolezích, abychom měli totožné pracovní prostředí…

Jde to dohromady, když jsou manželé oba lékaři a oba mají i noční služby?

Já jsem dříve pracovala na menší úvazek, a pokud jde o ty noční, nějak jsme se vystřídali. Výhoda záchranky je v tom, že směny jsou dvanáctihodinové, takže je relativně dost volna. Často jsem si brala noční a přes den jsem pak byla s dětmi doma.

To jsi ale pak přes den přece potřebovala spát, ne?

Nějak to šlo. I když jsme si se sestřičkami povídaly, jak dobře známe usínání na pískovišti. Ale rozhodně jsem s dětmi takhle byla daleko víc, než kdybych pracovala ve špitále. Taky nám pomáhaly babičky, později byly děti trochu i ve školce…

A když to teď můžeš srovnat? Kde ses cítila lépe?

To je tedy těžká otázka, možná na záchrance, třeba i proto, že mi bylo o dvacet let méně.
A navíc – některé možná trochu paradoxní vzpomínky neblednou: Kdy jindy by se člověk podíval třeba v pět hodin ráno do Divoké Šárky? Kdy jindy by tam viděl vycházet slunce? I to se stávalo…

Ptala se Jana Plíšková