(ČB 3/2014) Dobré knihy se poznají podle toho, že mají co říct každé době. Platí to i o Bonhoefferově Následování, které na sklonku loňského roku vydalo v novém překladu Bohuslava Vika nakladatelství Kalich.
Dietrich Bonhoeffer psal Následování v třicátých letech, kdy v Německu získali moc nacisté, pokoušející se ovládnout mezi jiným také křesťanské církve. Pokračování textu
(ČB 2/2014) Když je kázání dlouhé, pitomé, nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.
Seděli za mnou v neděli konfirmandi s mládeží a stopovali kazatelce kázání. Já jsem zas v dětství vyplňoval čas v těsné lavici tím, že jsem přemýšlel, jestli by farář přežil, kdyby se utrhla stříška nad kazatelnou a „zaklapla“ ho. Pokračování textu
Jsme sourozenciKdyž panovník Rakousko-uherské monarchie oslovoval své poddané s nějakým závažným sdělením, nebylo divné, že nadpis zněl Mým národům. V obrovské říši to platilo Černohorcům na jihu i Židům v Haliči, německy mluvícímu obyvatelstvu na západě i Rusínům na východě. Pokud došlo k nějakým národnostním šarvátkám, délka přenosu informace většinou rozředila závažnost obsahu. Normální ale byl pocit, že jako Češi patříme do celku, který je tvořen různými národnostmi, kde se mluví různými jazyky, a přesto jsme v jistém smyslu sourozenci.
Dvacáté století s klidným soužitím různých národností ale strastiplně zamíchalo. Nejdřív jedni vyháněli druhé, pak zase druzí ty první. Dnes nevražíme na nově přišlé odjinud a rychlost informací způsobuje, že se dozvídáme o všech podrobnostech konfliktů dřív, než se na místě zametou střepy.
Za minulostí nelze udělat tlustou čáru. V paměti lidí stále žijí příběhy bezpráví i příběhy nezištné pomoci druhým. V rubrice Téma se tentokrát zabýváme česko-německými vztahy a také maďarským pocitem křivdy. Díky evangelické víře jsme s Němci i Maďary vždy měli dost společného. Za leccos jim také vděčíme – ať už vzpomeneme příchod kazatelů z Uher po Tolerančním patentu, nebo předání mnoha budov německé luterské církve církvi naší po 2. světové válce. Finanční i jinou pomoc od partnerských, zejména německých církví přijímáme dodnes.
I dalšími rubrikami prolíná téma soužití: v Rumburku otevřeli církevní školku s podporovanými místy pro romské děti, Diakonie podává zprávu o úspěchu „Krabic od bot“, do nichž děti dávaly dárky dětem jiným.
Není lehké zpracovat dějinnou zkušenost soužití národů v posledních dvou stoletích, ale jen když o tom budeme mluvit, psát a přemýšlet, můžeme v globalizované Evropě vykročit k novému soužití. Jako bratři a sestry, jako sourozenci.
Inspirativní čtení vám, milí čtenáři, přeje
Daniela Ženatá
OBSAH ČÍSLA
ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME
Kazatelna – O. Macek
TÉMA – Mým národům
Hus nebo Bismarck? Nacionalismus u krkonošských evangelíků – J. Louda
Kdo kácel v lesíku mého dětství? Krkonošské dozvuky v 21. století – J. Jüptner
Hranice po uhersku. Historie stále živá – J. Plíšek
Otázka na tělo: Jak se pozná Čech?
CÍRKEV ŽIJE
Rumburský klíček – církevní mateřská škola – C. Šimonovská
Vratislav – město trpaslíků. Pohnutá minulost a odvážná přítomnost – V. Petrilák
Láska se projevuje činy. Rozhovor s G. Hirschburgerovou – D. Ženatá
Zelovský kurýr. Rozhovor s J. Mundilem – J. Plíšková
MOJE CÍRKEV
Senioráty se představují: Královéhradecký seniorát – J. Andrejs
DIAKONIE
Vánoční dárky v krabicích od bot – P. Hanych
Diakonie na Vsetíně slaví 10 let – D. Žárský
HUDBA
Chci zpívat Pánu, zná můj hlas – Žalm 27 – L. Moravetz
SLOVO
Pro děti: Biblický zvěřinec – Daman – L. Ridzoňová
RECENZE
Pavel Hošek: V dobrých rukou – L. Ridzoňová
(ČB 2/2014) Nacionalismus a problematika česko-německého soužití, zejména v minulosti, to jsou dnes relativně populární témata. Proč to tak je? Čistě věcně jde v podstatě již jen o salonní diskuse, které sice mohou být ohnivé a řečníci si na nich mohou brousit ostrovtip a zaujímat „morální“ postoje, ve skutečnosti však jde o problém, který dnes má v kontrastu k tomu, jak je často prezentován, jen minimální reálný dopad, a aktérům této diskuse tudíž nehrozí téměř žádné riziko. Pokračování textu