(ČB 2/2014) Nacionalismus a problematika česko-německého soužití, zejména v minulosti, to jsou dnes relativně populární témata. Proč to tak je? Čistě věcně jde v podstatě již jen o salonní diskuse, které sice mohou být ohnivé a řečníci si na nich mohou brousit ostrovtip a zaujímat „morální“ postoje, ve skutečnosti však jde o problém, který dnes má v kontrastu k tomu, jak je často prezentován, jen minimální reálný dopad, a aktérům této diskuse tudíž nehrozí téměř žádné riziko. To může často svádět k velké „odvaze“. Pozor, toto bezpečí však může být iluzorní, neboť jisté je jen v krátkém časovém horizontu. Jsme tedy nezřídka svědky absolutního přehodnocování. Co bylo před čtvrt stoletím černé, je dnes leckdy bílé. Ze zloduchů jsou hrdinové a z bývalých hrdinů či obětí téměř pachatelé. Tak to dopadá, pokud se historická témata nemístně aktualizují a stávají obětí zkratkovité publicistiky či krátkozraké sebeprezentace. Jednostranně představený drastický důsledek poté snadno zakryje řadu konkrétních, v čase rozptýlených, a tedy i méně interesantních příčin, které k němu v kruté logice vedly. Nelze ovšem popřít fakt, že při staré prezentaci zůstat nelze a objektivitě jsme stále dost dlužni. Není zde prostor k tomu, abychom se pokoušeli o detailní a vyčerpávající popsání celé problematiky, naznačené v první větě článku; nahlédněme tedy alespoň do vlastních řad, mezi evangelíky – například v Krkonoších.

Dva jazyky, jedno společenství
Toleranční patent Josefa II. umožnil krkonošským tajným evangelíkům vystoupit z ilegality a využili toho jak česky, tak německy hovořící. Jazyková hranice zde však byla poměrně ostrá a obě evangelické skupiny bezprostředně nesousedily. České evangelíky, rozptýlené v řadě obcí na Jilemnicku, oddělovalo od ostrůvku německých evangelíků, omezených v podstatě jen na dvě vesnice severně od Hostinného, čistě katolické město Vrchlabí se stejně věřícím okolím. Můžeme ovšem sledovat několik společných znaků: Jak český sbor, který si za své středisko zvolil Křížlice, tak německý v Rudníku, tehdy ovšem v Heřmanových Sejfech (německy Hermannseifen), se přiklonily k luterskému vyznání, oba první pastoři sem přišli z Uher a oba se na svých sborech dlouho neudrželi; v obou sborech také začali své první modlitebny stavět s finanční pomocí od souvěrců z německého zahraničí. Těžko hledáme nějaké odlišnosti pramenící z různých mateřských jazyků. Snad jedině to, že němečtí evangelíci v Krkonoších augšpurskou konfesi díky intenzivním kontaktům s blízkým německým Slezskem brali za svou, zatímco čeští evangelíci se s ní museli sžívat. Svědčí o tom například konflikt pastora Stephana Hoszu s českými evangelíky v Černilově, když u nich neuspěl s krucifixem, který předtím rudničtí bez problémů akceptovali. Více než tři čtvrtiny 19. století pak byly dobou pokojného soužití obou etnik v jedné církvi; nejen soužití, ale i úzké spolupráce.

Bez národnostního napětí
Německých evangelíků bylo znatelně méně nejen v Krkonoších, ale v celých Čechách, proto nepřekvapí, že kromě finanční pomoci od zahraničních souvěrců nepohrdli ani pomocí českou, a to zejména v oblasti personální. Na rudnické evangelické faře se tak vystřídala řada českých farářů, z nichž nejhlubší stopu zanechali Jakub Beneš (na sboru 1825–1847) a Jan Kupka (1858–1893). Oba se se svým v podstatě čistě německým sborem dobře sžili a odvedli velký kus práce. Beneš udržoval intenzivní styky s prostředím pruského Slezska a kromě importu zakázané soudobé literatury, například německé starokatolické, se účastnil i činnosti s politickým podtextem. Takovou bylo například převedení pokatoličtěných přímých potomků Martina Luthera z Moravy do Pruska, za což získal sbor od pruského krále výraznou peněžní podporu. Farář Beneš se zasloužil o zřízení evangelické školy v Rudníku a získal pro ni jako prvního učitele Jana Kadavého z křížlického sboru. Jan Kupka zase patřil mezi typické faráře budovatele – stará modlitebna byla přestavěna v útulný kostel s věží a vlastní budovu získala i škola. Absenci národnostního napětí nejlépe dokazuje jméno jednoho ze tří nových litinových zvonů – vedle Petra a Pavla to byl Hus. Skutečná spolupráce obou sborů se odvíjela od vazeb mezi církevními pracovníky, ať už šlo o příbuzenské vztahy farářů, nebo učitele pocházející přímo ze sousedního sboru. Vedle již zmiňovaného Kadavého v Rudníku zde započal svou učitelskou dráhu i valteřický Josef Jerie, pozdější ředitel evangelického učitelského ústavu v Čáslavi. Pravidelně také probíhaly tak zvané handly. Šlo o výměnu dětí ve školách a vlastně i v rodinách. Aby se naučily druhý jazyk, německé děti se na čas stěhovaly zejména do Valteřic a české zase do Rudníku. Český křížlický sbor úzké styky s jazykově německým prostředím neměl jednoduše proto, že je nepotřeboval. Personální výpomoc z jazykově německého prostředí nebyla nutná, zato finanční výpomoc byla bez nepatřičných rozpaků přijímána. Zejména v rozvíjejících se filiálkách, jakými byly například Valteřice (luterská i helvétská), jí bylo stále potřeba.

Nástup bojovného nacionalismu
V 90. letech 19. století se však jako mávnutím kouzelné hůlky zlého čaroděje situace změnila. Zatímco čeští krkonošští evangelíci nejhorší období rivality mezi luterány a reformovanými s jistými šrámy překonali a pracovali na konsolidaci nových sborů či kazatelských stanic, mezi německé obyvatelstvo začal pronikat bojovný nacionalismus. Nejprve se projevil přímo v rudnickém sboru. Konflikt mezi učitelem a problémovým žákem byl interpretován jako šikana německého dítěte českým učitelem, načež byla na učitele postupně rozpoutána štvanice. Od té doby již Čech nebyl vítán ani na rudnické evangelické faře ani v evangelické škole. Nacionální vášně však začaly otřásat i místními německými katolíky. Exemplárním případem je výměna faráře v Dolním Lánově. Ačkoli národnost kněží nehrála při obsazování duchovenských míst do té doby žádnou roli a v německém Lánově před nedávnem zemřel oblíbený farář českého původu, nového faráře-Čecha už němečtí farníci hystericky odmítali. Církevní ani státní úřady však nacionálnímu nátlaku nemínily ustoupit a farář Kaplický byl pod ochranou četnictva na faru uveden. Nejradikálnější nespokojenci odpověděli přestoupením k evangelické církvi a. v. Skutečného uplatnění se tak dočkala hesla „Pryč od Říma“ a „Kdo je Němec, je luterán“, hlásaná radikální vulgárně nacionalistickou všeněmeckou stranou Georga Schönerera. Lánov však nezůstal osamocen, radikální německý nacionalismus doprovázel kolem roku 1900 vznik dalších evangelických společenstev v dosud téměř čistě německém Vrchlabí, Herlíkovicích, Hostinném, Rokytnici nad Jizerou a výrazně posílil i mladý sbor v Trutnově. Během několika málo let tak v Krkonoších němečtí evangelíci početně dohnali a předehnali české evangelíky, od nichž se programově a ostentativně odstřihli. Nově vzniklé německé komunity v Rokytnici nad Jizerou a ve Vrchlabí se pak jako s palčivým problémem potýkaly s tím, aby nepřipadly pod správu blízkých českých evangelických sborů v Křížlicích a Valteřicích. Chtěli být spravovány z mnohem vzdálenějšího, ale německého Rudníku. Slavnostní otevírání nových staveb německých evangelíků se po roce 1900 pravidelně měnilo v nacionální demonstrace, jako se stalo při posvěcení sborového domu ve Vrchlabí. Z tamní zvonice pak německé evangelíky svolávaly zvony zvané Luther, Arndt a Bismarck (!). I na vyšších úrovních němečtí evangelíci systematicky pracovali na přetrhání vazeb k svým českým bratřím v Kristu, čehož dosáhli roku 1901 vytvořením vlastní superintendence.

Vznik oddělených církevních struktur
Toto odcizení se ještě prohloubilo po roce 1918 a vzniku Českobratrské církve evangelické, ke které se zdejší němečtí evangelíci zcela pochopitelně nepřidali, nýbrž se začlenili do již plně samostatné německé evangelické církve zřízené roku 1919. V praxi se to projevilo třeba tím, že ČCE začala pro české menšinové evangelíky zakládat vlastní kazatelské stanice i v místech, kde existoval německý evangelický sbor. To do té doby nebylo. Pochopitelné je i to, že toto počínání nechávalo německé evangelíky klidnými, protože je vlastně z doposud velmi silného nacionálního hlediska nepoškozovalo.

Lze konstatovat, že počáteční až agresivní nacionalismus, vlastní zejména novým německým evangelíkům z přelomu 19. a 20. století, v průběhu času ochaboval a nacionální vášně si nalezly přímější uplatnění v politice. To ovšem i řadu nových německých sborů zabrzdilo v jejich počátečním rozletu a dá se říci, že co nevybudovaly v prvním desetiletí své existence, toho se již do roku 1945 nedočkaly. Trvale také zůstaly závislé na finanční pomoci z Německa, ačkoli do jejich řad nezřídka vstoupili bohatí průmyslníci, podnikatelé i osoby politicky vlivné.

Českým evangelíkům v Krkonoších se takové nacionální poblouznění vyhnulo. Důvodů je celá řada. Některé jsou obecné, například absence spojení evangelictví a hrubozrnného nacionalismu v české politice – Palacký či Masaryk jsou politické osobnosti výrazně jiného ražení než Schönerer. Lokální důvody pak můžeme hledat zase v tom, že evangelictví nemělo ani po roce 1918 mezi českými obyvateli Krkonoš atraktivitu čisté novosti pro ty, kteří chtěli své národovectví demonstrovat i změnou náboženství. Evangelíci se více či méně vyskytovali ve všech zdejších českých obcích či v jejich blízkém sousedství a jejich půtky o placení sborů, správu škol a hřbitovů byly dobře známy, stejně jako finanční navázání na německé souvěrce z Gustav Adolfského spolku. Pro český nacionalismus byla tedy atraktivnější zbrusu nová Československá církev.

S pokorou a bez zbrklosti
V našem případě jde pochopitelně jen o dílčí sondu. Chceme-li však toto téma v souvislosti s naší církví či vírou otvírat, neměli bychom zapomínat na širší souvislosti, abychom nepodléhali momentálním náladám, které mohou být pociťovány jako přepjaté a nemístné kajícnictví, míjející se s historickou realitou. Starší generace se s tím vyrovnají snáze, neboť mohou dobře srovnávat s opačným extrémem totalitní interpretace dějin. Mladší však nemusí být vystavováni stejným nešvarům v opačném gardu, byť diktát dnes nepochází ze strany establishmentu, ale ze strany módního „dobrého tónu“. Komplexy se tím neboří, naopak v hloubi pěstují a na povrch pak mohou vyplout ve formě nekultivovaných a nepodložených výronů, jakých jsme mohli být svědky například při přímé volbě prezidenta republiky. Pokud se tedy chceme tomuto složitému tématu věnovat, čiňme tak více s pokorou k faktům a méně s touhou napravovat smýšlení lidí, natož dějiny. O tom že spojování národnostních problémů s vírou šíření slova Božího neprospívá a dobrému neslouží, snad dnes již nemusíme nikoho přesvědčovat a nebezpečí z prodlení nám nehrozí. Braňme se tedy zbrklosti a povrchnosti tak časté v zkratkovitém publicistickém hodnocení a přehodnocování dějin.

Jiří Louda
historik Krkonošského muzea Správy KRNAP ve Vrchlabí
(foto: J. Kirschner a D. Ženatá)