(ČB 2/2014) To místo lze lehce minout a vzhledem k davu turistů, kteří tudy proudí, sem vlastně ani nepatří. A přece tu je, v pruhu vegetace mezi svatopetrským potokem a Věřinou cestou. Neoznačený hrob skrývající ostatky Josefa Richtera st. a dalších někdejších obyvatel Špindlerova mlýna.

Píše se 25. květen 1945 a čtrnáctiletý chlapec se vydává na místní četnickou stanici, aby se zeptal, co se stalo s jeho otcem. Strážník mu oznamuje, že je mrtev. Chlapec se pokouší argumentovat (!), že přece nejde zabíjet jen tak. Dostane se mu odpovědi, že se s tím musí smířit, protože partyzáni mají svoje vlastní zákony, a je poslán domů.

Neuplyne měsíc a Josef se čtyřmi mladšími sourozenci pozoruje z korby nákladního auta vzdalující se siluetu Kozích hřbetů. Jeho matka vyzývá další dospělé, aby nebrečeli. Dostávají se do sběrného tábora (dnes hotel Eden v Herlíkovicích) a odtud vlakem do Saska. Táhnou ulicemi, přespávají ve stodolách a jdou stále dál – za střechou nad hlavou, jídlem a ztracenou důstojností. Josefova roční sestra tyto štrapáce nepřežije. Richterovi přecházejí za dobrodružných okolností do americké zóny a jejich „křížová cesta“ se zastavuje až v Bádensku-Würtenbersku. Po měnové reformě může Josef své matce z učňovské výplaty koupit rádio, podobné jako měla v Krkonoších. Útrapy pozvolna končí a začíná nový život v Německé spolkové republice.

K minulosti se Josef Richter vrací (nebo minulost se vrací k němu?) až v 80. letech, kdy je v Bavorsku zvolen předsedou vrchlabského krajanského sdružení a sepisuje svůj raný život do knihy nazvané Dětská léta mezi rájem a peklem. Hranici mezi rájem a peklem tvoří události toho léta, kterými byl násilně vytržen ze svého „krkonošského ráje“ a donucen předčasně dospět. Jeho kniha připomíná kámen, ve kterém ustrnuly žíly dětských vzpomínek. Richter jej bere do ruky a dívá se do něj, jako by znovu vyvolával starý film. A tak k nám vypráví chlapec o barvách a vůních hor, o době předtím, kdy ještě bylo vše v pořádku. Ale opravdu bylo?

Neúplná paměť
Josef si vzpomíná, že na podzim roku 1938 nebyl jeho otec (obchodní vedoucí na Špindlerově boudě) nějaký čas doma. Jak se později dozvěděl, opustil Špindlerovku a „ukryl se do bezpečí“ ve Slezsku. Zda tam byl cvičen ve Freikorps se vším, co to obnášelo (slib mlčenlivosti a přísaha doživotní věrnosti Adolfu Hitlerovi), Josef nepíše. Zato útěk otce a tet vysvětluje slovy: „Člověk se přece musel obávat války!“ (s. 53). Kdo mu to řekl? A kdo to řekl tomu, který mu to řekl? Josefovy vzpomínky můžeme číst jako projekční plátno, na kterém stále lpí – vybledlé, ale stále rozpoznatelné – šmouhy, kterými jej kdysi počmárala nacistická propaganda. Ta tehdy již nějakou dobu formovala světonázor sudetských Němců (československý rozhlas vysílal v němčině jen půl hodinu denně). Myšlenka, že pokud Československo nevyhoví Henleinovým požadavkům, bude samo pokládáno za viníka války, pocházela z Berlína a byla do Krkonoš přenesena radiovými vlnami.

Není to jediné memento, které je zaseto do Josefovy paměti, aby tam svědčilo o hříšnosti tehdejšího světa. Jen o několik řádek níže se dočteme, že otec vstoupil do NSKK (Nacionálně-socialistický sbor řidičů nákladních vozů), a to proto, že „rád řídil auto“ a „určitě také snil o tom, že někdy bude mít vlastní“ (s. 53). Jinde (s. 66) jsou zmíněni podvyživení muži a ženy z koncentračních táborů, kteří po válce chodili po domech a „brali si šaty, prádlo a zejména potraviny“. Jedna ze žen dala Josefově sestřičce tabulku čokolády. Ani když dospěje, zcestuje svět (jako zaměstnanec IBM žil v Paříži a Tokiu) a člověk by od něho očekával, že si najde čas přemýšlet o tom, co si pamatuje, nenachází Richter pádný důvod pro to, aby tento odstavec vložil jinam, než jak to odpovídá časové souslednosti: mezi příchod Rudé armády a líčení zvěrstev Národního výboru.

Navzdory času, který uplynul, neprovází Richterovy paměti žádná nebo je provází jen minimální reflexivita. A je to právě čas, kvůli němuž jeho paměť ztrácí svou nevinnost. Zajisté, je tu trauma, které, jak Richter přiznává, se mu dosud nepodařilo překonat. Ale vedle něj tu pozorujeme i moment odhodlání uchovat si svůj dětský svět bez rušivých momentů. A nikdy v něm nedospět. Ve špindlerovském kostele sv. Petra přibývají věnce (za každého padlého jeden) a Josef jako ministrant vysluhuje mše pro válečné zajatce. Stále je to pro něho ale ráj. Přes plot pískoviště, na kterém si hraje, už nakukuje obluda války. Sklání se nad ním a ovívá žhnoucím dechem. Ale dítě si chce stále hrát a v tomto postoji setrvá, i když zestárne. Jen málokomu z Němců, kteří se na stará kolena vrací ve vzpomínkách do Krkonoš, se podaří prolomit okovy konejšivých obrazů „modrých hor a zelených údolí“ (z úvodu písně Riesengebirgslied). Příliš dlouho byly tyto okovy uzamčeny a nyní už je příliš pozdě.

Muži z Krkonoš se z války nevrátili, a pokud ano, o tom co zažili, mlčeli. Tati (strýčku, dědo), kde jsi byl tak dlouho? Co jsi tam dělal? A proč? Rozhovor vycházející z těchto otázek v rodinách původních obyvatel Krkonoš nikdy neproběhl, protože proběhnout nemohl. Paměť otců, která by propíchla bubliny vzpomínek jejich nejbližších, byla ztracena. Z hlediska své geneze tak paměť sudetských Němců zůstává pamětí žen a dětí.

Jsou tu ovšem i jiné nezodpovězené otázky a jejich adresáti. Josefův otec byl během války obecním strážníkem ve Špindlerově Mlýně a podle očitých svědectví nikomu neublížil. Přesto musel umřít a jeho ostatky stále leží v roští u sjezdovky. A Josef stále nemá odpověď na otázku: Proč?

Jan Jüptner
(Upraveno dle čtvrtletníku Demokratický střed)