(ČB 3/2014) Dobré knihy se poznají podle toho, že mají co říct každé době. Platí to i o Bonhoefferově Následování, které na sklonku loňského roku vydalo v novém překladu Bohuslava Vika nakladatelství Kalich.
Dietrich Bonhoeffer psal Následování v třicátých letech, kdy v Německu získali moc nacisté, pokoušející se ovládnout mezi jiným také křesťanské církve. Na pozadí zlé doby, v níž zápas o křesťanskou identitu znamenal postavit se moci a riskovat ztrátu zaměstnání, svobody a posléze i života, inspiruje ani ne třicetiletého Bonhoeffera matoušovské Kázání na hoře k existenciálně vyhrocenému přemýšlení o tom, co znamená být Ježíšův učedník a jaký je vztah mezi církví jako společenstvím učedníků a světem.
Na tuto otázku dal Bonhoeffer sám za sebe jasnou odpověď, když se přes zřetelné tíhnutí k pacifismu rozhodl podílet na protihitlerovském odboji německých vojenských špiček. Chystané atentáty se nezdařily, Bonhoeffer byl v dubnu 1943 uvězněn a na samém konci války, 8. dubna 1945, stanným soudem SS odsouzen k smrti oběšením. Stal se tak jednou z výrazných postav 20. století, ztělesňujících vážnost křesťanova povolání, od něhož nelze odmyslet kříž – onen kříž, který není třeba hledat, protože jej má každý „už připraven, Bohem určen a vyměřen“.
Takto chápané a především takto žité křesťanství je pochopitelně předurčeno k tomu, stát se oporou těm, kteří jdou proti proudu, a nebezpečím pro každý establishment. První český „Bonhoeffer“, totiž výběr první části Následování s podtitulem Kázání na hoře, příznačně vyšel česky roku 1962. Autorovy listy z vězení obsažené v souboru Na cestě k svobodě byly k tisku připraveny na sklonku let šedesátých, vyjít však mohly až roku 1991. Roku 2006 vyšel Život v obecenství, roku 2007 se pak péčí nakladatelství Kalich objevila Bonhoefferova nedokončená Etika a ve stejné grafické úpravě a se stejně důkladným poznámkovým aparátem máme nyní poprvé k dispozici Následování v jeho úplné, vzorně vydané podobě, navíc s fundovanou předmluvou i doslovem německých editorů.
Žijeme dnes jako svobodní lidé ve svobodné zemi, ale Bonhoefferovo Následování zůstává i po pětasedmdesáti letech od svého vzniku povážlivě aktuální. Jeho popis tzv. laciné milosti, tj. „milosti bez následování, milosti bez kříže, milosti bez živého Ježíše, který se stal člověkem“, se naneštěstí nepřežil. V postmoderní době, která stírá ostré kontury a rozmělňuje, co bylo pevné, se i nám křesťanům žije až příliš lehce. Až příliš snadno se spokojujeme s evangeliem, jemuž dobromyslná interpretace otupila hrany. Uprostřed našeho postsocialistického etického vakua si často tak jako druzí příliš hledíme svých osobních zájmů. Myšlení doby se nám zadřelo pod kůži natolik , že nás „svět“ často vnímá jako ty, jimž jde o peníze. Použijeme-li slovo trefně postihující současnou západní kulturu, i my jsme se stali jaksi „tekutí“, bez pevné identity, bez závazků.
Bonhoefferův naléhavý text prosvěcuje naši sekulární existenci jako reflektor. Není to zvlášť příjemné, ale bývá blahodárné vpustit světlo tam, kde všelijak tápeme a bloudíme. I každý z nás byl přece povolán. I s námi „se stalo něco, co se s jinými nestalo“. A i my se, tak jako lidé Bonhoefferovy doby, následování v skrytu duše hrozíme, chceme být skryti, protože nikdo „nechce Ježíši čelit sám ani se muset rozhodovat s pohledem upřeným na něho“. I my na útěku před touto blízkostí hledáme „ochranu u lidí a věcí kolem sebe“. Není to snad výstižný popis naší konzumní současnosti?
Bonhoefferova diagnóza se zdá přiléhavá a leccos užitečného nabízí i nastíněná terapie. Stále má smysl podržet si výchozí bonhoefferovskou otázku: „Jak dnes máme jako křesťané žít?“ a inspirovat se jeho odpověďmi o „drahé milosti“ či „následování jako viditelném počínání“. Po desetiletích, kdy jsme se snažili nepřipadat svým sousedům divní, bychom si – povzbuzeni Následováním – trochu té divnosti možná mohli začít pěstovat. Nebo raději ne?
Na cestu pár z mnoha zapalujících vět: „Bůh je Bohem nesení. Boží Syn nesl naše tělo, nesl proto kříž, nesl všechny naše hříchy a tím zjednal smíření. A tak je povolán k nesení i jeho následovník. Být křesťanem znamená nést… Člověk může břímě, které je na něj naloženo, také setřást. Tím se však břemene vlastně nezbaví, ale ponese teď břímě ještě mnohem těžší, neúnosnější. Z vlastní volby nese jako jho sám sebe.“
Šárka Grauová
BONHOEFFER, Dietrich. Následování. Praha: Kalich 2013. 376 s.
ISBN 978-80-7017-194-3