(ČB 3/2014) Shledal-li čtenář prozaickou knihu Pavla Rejchrta Světlo tmou zjizvené (2011), již jsme v Českém bratru přivítali samostatnou recenzí, prací vzpomínkovou a reflexivní a našel v ní silné autobiografické podloží, u knihy Vyznání nejistého chodce (2013) se nesplete, bude-li ji vnímat stejně, jakkoli zde autobiografický hrdina nese jiné jméno. A přesto se nová Rejchrtova próza od té předchozí čímsi podstatným liší. Zatímco Světlo tmou zjizvené se snažilo obsáhnout celek životní i duchovní pouti Enocha Alta jakoby z odstupu, zde je ze života Kamila Korejse v ostrém světle, umožňujícím spatřit i ty nejmenší detaily, nasvícen jeden klíčový úsek jeho života: léta šedesátá a začátek let sedmdesátých. Rejchrt jako by nyní přesně zaostřil na vybrané klíčové období a následně obraz mnohonásobně zvětšil.

Autobiografický hrdina knihy v daném období, tedy v letech 1963–1970, studuje v Praze bohosloví a nakrátko pak je a posléze není duchovním evangelické církve. Rejchrt onu dobu představuje vedle vyprávění v první osobě též množstvím autentických materiálů – vedle dobových kreseb zejména vlastními texty, záznamy snů, deníkovými zápisy, kázáními a úředními dokumenty. Přestože v knize nejsou užívána skutečná jména osob a míst, je nepochybné, že Rejchrtovo líčení šedesátých let a počátku normalizace má jedinečný význam dokumentární, podobně jako třeba nedávno vydané Nebarevné vzpomínky Martina Vopěnky, připomínající stejnou dobu z pohledu malého dítěte. Těm, kteří šedesátá léta sami nezažili a chtějí se o nich něco podstatného dozvědět, obě knihy doporučuji. Rejchrtovi ovšem v žádném případě nejde jen o dobový dokument. Teologické otázky, jimiž se v knize zabývá, nejsou vázány jen na léta šedesátá a na osobní hledání hlavního hrdiny v té době, můžeme si je opakovaně klást kdykoli a kdekoli znovu. Tím je Rejchrtova kniha dílem vstupujícím do situace současné, do našich dnešních vlastních tápání, pochybností, životních pokusů a omylů.

Na Rejchrtovi čtenáři nejvíce imponuje poctivost a umíněná snaha nevzdat se jí. Cítíme ji jako jeho bytostnou vlastnost, ožívá v ní étos, jejž známe z četby starozákonních proroků. Rejchrt umí být a často i je nepříjemný, šťouravý, zpochybňující, znepokojující. Jeho prozaická tvorba, to vskutku není střední proud – ani společenský, ani literární, ani církevní. Nehledejme u něj oddych či lacinou útěchu. Též soubor sedmnácti jeho kázání z let 2000–2013 s názvem Ukaž nám cestu ukazuje, že Rejchrt je autor znepokojivý. Je to kazatel, který nehladí po srsti, ale většinou proti ní. Svá kázání píše krásným literárním jazykem, jde o homiletické texty jako zcela plnohodnotnou součást novodobé české literatury. Kdo hledá navýsost podnětnou teologickou četbu, hlubokou a vedoucí k vlastnímu přemýšlení, ten by si měl Rejchrtova kázání určitě přečíst.

Jan Šulc

REJCHRT, Pavel. Vyznání nejistého chodce. Benešov: EMAN, 2013. 288 s.
ISBN 978-80-86211-89-3

REJCHRT, Pavel. Ukaž nám cestu. Jindřichův Hradec: Stefanos, 2013. 208 s.
ISBN 978-80-87081-04-4

foto: S. Hochschlager/PIXELIO