(ČB 2/2014) Když je kázání dlouhé, pitomé, nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

Seděli za mnou v neděli konfirmandi s mládeží a stopovali kazatelce kázání. Já jsem zas v dětství vyplňoval čas v těsné lavici tím, že jsem přemýšlel, jestli by farář přežil, kdyby se utrhla stříška nad kazatelnou a „zaklapla“ ho.

Ježíš kázal na hoře, na galilejském kopci. Pavel na aténské agoře. Biskupové z trůnu vsedě. Kazatelny (z lat. cancelli-přepážka) vymysleli nejspíše žebraví mniši, kteří je stavěli na náměstích. V kostelech pak byly většinou umístěny v přechodu oltářního prostoru v chrámovou loď, kde se shromažďoval lid. V baroku spojili protestanti kazatelnu s oltářem (slovo a svátost – jedno roste z druhého).

Ty stříšky nad kazatelnami jsou kvůli akustice. Aby bylo dobře slyšet – ale zaslechnu to, co mám slyšet? Rozčiluji se nad pláčem dětí, rozbalováním bonbónů, kašlem kohosi nebo nad svým neuměním se soustředit, nad slabostí vlastního sluchu.

Ježíš poslal učedníky: „… jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření…“ (Mk 16,15) Pavoukům v rozích, červotočům v podlaze, holubům na střeše? Jít a kázat: nezůstat v lavici, hýbat se, mluvit, mlčet, utírat slzy, objímat, vychovávat děti, být partnerem, třídit odpadky, navštívit, rozdělit se, neuhnout pohledem – vyprávět o Bohu.

Nad kazatelnou někdy bývá symbolické Boží oko, jindy holubice Ducha svatého. Jsou tam jako tichá prosba, aby farář dokázal naslouchat Pánu Bohu.

Pultíky na kazatelnách mají podobu knihy, vyřezané Bible. Jak vyřezat slovo, které inspiruje? Bude prorokovat, provokovat, těšit, napomínat, vyprávět, učit, oslavovat, svědčit, že to za to stojí?

Kázání je veřejné pozvání ke křesťanskému vnímání světa – že způsobem života, jak o něm mluví Bible, se dá žít. Kázání se rozmnožují, tisknou, nahrávají, vyvěšují, ale ještě především říkají.

Malý synek kazatele se ptá: „Tati, všiml jsem si, že v neděli ráno před kázáním tlučeš hlavou o lavici. Co toděláš?“ „Prosím Pána Boha, aby mi dal dobré kázání,“ odpověděl otec. „A proč to tedy neudělá?“  Jiný syn kazatele pozoroval otce, jak kázání píše. „Jak víš, co napsat?“ ptal se. „Bůh mi to říká.“ „Aha. A proč mu v tom pořád škrtáš?“

Ondřej Macek, foto Marta Procházková