(ČB 4/2014) Když je kázání dlouhé, nudné, nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.
Co znamená, že jsem pokřtěn? Kdo mě nesl ke křtu, kdo držel, kdo mi říkal o Ježíši, kdo mě vodil za ruku do kostela? Proč se tolik bojím, i když pokřtěn jsem? Co jsem vyznal, slíbil? Patřím do církve. Co to pro mě znamená? Pokračování textu
(ČB 4/2014) Na obrovském dějinném zlomu, který přinesla reformace, je možná nejsilnějším motivem (zdánlivá) nejistota, do které člověka uvrhla. Doktor Martin Luther vědomě přiznával, že neví, je-li jeho interpretace Božího zákona ta pravá, a snad i kvůli své blízkosti středověké mystice se ji bál spoutat do souboru dogmatických pouček. Podstatná byla „pouhá víra“, takže Augustanu musel sepsat Philipp Melanchton. Jenže člověk míní a Pánbůh mění, pokud to náhodou nebylo naopak. Pokračování textu
(ČB 4/2014) Slovem „konfese“ (česky „vyznání“) se míní vyjádření určitého přesvědčení, v křesťanském prostředí jde samozřejmě o vyjádření víry. Nejkratší a přece zcela dostačující základní vyznání bychom nalezli na mnoha místech Nového zákona. Tvoří je pouze dvě slova „Ježíš Kristus“ což znamená: k Ježíši z Nazareta se hlásím jako k svému Mesiáši, Spasiteli, Zachránci. Pokračování textu
(ČB 4/2014) Jak už jméno samé napovídá, jde o vyznání švýcarských měst, ovlivněných zejména působením Oldřicha Zwingliho a Jana Kalvína, které se objevilo původně už v roce 1536. Mnohem významnější je však Druhé helvetské vyznání, oficiálně uveřejněné roku 1566. Jeho autorem byl reformátor Jindřich Bullinger, který je připojil roku 1564 za morové epidemie (kterou však přežil) i ke své závěti jako doklad své víry a svého učení. Pokračování textu