(ČB 4/2014) Slovem „konfese“ (česky „vyznání“) se míní vyjádření určitého přesvědčení, v křesťanském prostředí jde samozřejmě o vyjádření víry. Nejkratší a přece zcela dostačující základní vyznání bychom nalezli na mnoha místech Nového zákona. Tvoří je pouze dvě slova „Ježíš Kristus“ což znamená: k Ježíši z Nazareta se hlásím jako k svému Mesiáši, Spasiteli, Zachránci.

V průběhu dalších staletí se toto vyznání postupně stále více rozšiřovalo. Známé je zejména Apoštolské vyznání víry a Nicejsko-cařihradské vyznání. Obě tato vyznání (dokončená a oficiálně užívaná zhruba od poloviny prvního tisíciletí) se snažila vyjádřit v trojčlenné formě (Otec, Syn a Duch svatý) základní věroučné výpovědi a zabezpečit je proti jakýmkoli odchylkám.

Konfese v roli ústavy
Na přelomu středověku a novověku se objevuje ve střední a západní Evropě celá řada rozsáhlejších konfesí v důsledku rozpadu ideového a mocenského monopolu středověké církve. Jejich zaměření se ovšem dost podstatně mění. Nejsou už přednostně orientovány do nitra daného společenství, ale mají představit toto společenství navenek. Mají proto z velké části obranný či mobilizační charakter. Je to pochopitelné, protože od 16. století plnila konfese v podstatné míře i úlohu ústavy moderního státu. Jen tam, kde byla určitá konfese povolena, mohli lidé, kteří se k ní hlásili, legálně existovat.

Čyři pražské artikuly
Pokusem o konfesi v tomto smyslu, byť pouze dílčí, bychom mohli nazvat Čtyři pražské články („artikuly“) v roce 1420. Nehovoří se v nich o článcích víry, které vyznávali husité stejně jako středověká církev, ale vyjadřuje se odlišnost ve vztahu k Písmu, k plnému obecenství  sv. večeře Páně, k pojetí církve a k důsledkům pro běžný život. Z těchto požadavků bylo nakonec uznáno – a to ještě omezeně – pouze přijímání pod obojí způsobou. V 15. století byli ještě husité izolováni uprostřed evropských zemí a svou cestu si museli prorážet velmi obtížně.

Konfese Bratrská a Česká
Začátkem 16. století se v důsledku mnoha činitelů (zejména vynález knihtisku, zámořské objevy) situace radikálně změnila. Roku 1530 byla vypracována Augsburská (luterská) konfese, za níž se postavili některé země a říšská města na území dnešního Německa. Vzápětí se chopili příležitosti i členové Jednoty bratrské v Čechách, žijící na rozdíl od husitů chráněných kompaktáty stále v ohrožení pro své oficiální odloučení od římské církve. Roku 1535 odevzdali ve Vídni králi Ferdinandu I. své Bratrské vyznání a vydali je potom nejprve česky, pak latinsky a konečně i německy. Oficiálního schválení se ovšem nedočkali. Toto Bratrské vyznání se však stalo v různých důrazech součástí tzv. České konfese, předložené roku 1575 císaři Maxmiliánovi. Důvodem sepsání této konfese byla snaha církve podobojí dosáhnout možnosti svého uznání podobně jako tomu bylo v některých zemích v Německu od roku 1555. Augsburské vyznání (se zdůvodněním, že je Čechům cizí) nebylo možné uplatnit, dalo se však využít celých statí z něj při přípravě vyznání vlastního. Českou konfesi vypracovali společně zástupci církve podobojí i Bratří. Schválena byla jen ústně, oficiálně byla přijata teprve na základě Rudolfova Majestátu z roku 1609. Tehdy došlo také fakticky ke spojení církve husitské-podobojí a Jednoty bratrské. Vše bylo ovšem zlikvidováno po bitvě na Bílé hoře. Ke své vlastní konfesi se evangelíci v Čechách a na Moravě nesměli přihlásit ani po tolerančním patentu na konci 18. století, ani v roce 1848, ale teprve po vzniku Československé republiky v roce 1918. Znovusjednocená církev české reformace – Českobratrská církev evangelická – se tehdy přihlásila k Bratrské a České konfesi. Teprve v roce 1947 k nim připojila i konfesi augsburskou (luterskou) a helvetskou, aby i při vědomí své svébytnosti vyjádřila soudržnost společných zásad světové reformace. Výslovně však k usnesení synodu bylo poznamenáno: „Těmito usneseními se neporušují duch a základy českobratrské církve evangelické z roku 1918.“

Eva Melmuková