(ČB 4/2014) Když je kázání dlouhé, nudné, nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.
Co znamená, že jsem pokřtěn? Kdo mě nesl ke křtu, kdo držel, kdo mi říkal o Ježíši, kdo mě vodil za ruku do kostela? Proč se tolik bojím, i když pokřtěn jsem? Co jsem vyznal, slíbil? Patřím do církve. Co to pro mě znamená?
Bez vody není život. Jenže voda také ohrožuje, může ublížit. Voda osvěžuje, smývá – odkrývá to, co všelijaké nánosy skryly.Voda si vytváří cesty i v nejtvrdším kameni. Voda mění krajinu. Je v ní únava i zotavení. Rozpouští, odplavuje. Voda je hranice. Nelze ji spoutat ani zcela regulovat. Voda čistí rány. Proto křtíme vodou – je to (mimo jiné) podobenství, že Bůh jak ta voda mění, čistí.
Kamenná toleranční křtitelnice z Hošťálkové, datovaná letopočtem 1791, je dnes nedůstojně uložena a téměř zapomenuta, zatímco ji ve zmodernizovaném interiéru kostela nahradila kopie.
Evangelista Jan vypráví příběh Ježíše, který sedí u studny, nemá však ani džbán ani provaz. (J 4) Přijde žena, ale zdráhá se mu dát napít. Chvíli spolu mluví v náznacích a přitom se ukazuje, že vlastně ta žena sama má velkou žízeň, že jí v životě něco chybí. A Ježíš ji nenápadně upozorňuje, že možná ještě existuje jiný druh vody… jiný druh energie, která dává život. Tak spolu mluví o Bohu.
Křtilo se u tekoucí vody, stavěli se bazénky na prameni, samostatná baptisteria a křestní kaple. Baptisteria postupně nahradily křtitelnice. Kamenné, dřevěné, bronzové, stříbrné… Zprvu v zásadě dost hluboké, aby šlo dítě celé ponořit. Křtěný má zemřít s Kristem, vstát s ním z hrobu, být novým člověkem (tedy dostat nové oblečení). (Ř 6) Vstup do církve zaplatíš životem! Smrt nad tebou nebude mít však poslední slovo.
Izraelci z otrockého sevření v Egyptě prošli do nového života v zemi mořem a pouští. Křesťané ze starého do nového procházejí kapkami křtu.
Výrazně barevná a lidovými ornamenty zdobená, neuměle vyřezaná dřevěná křtitelnice se nalézá v toleranční modlitebně augsburského vyznání v Hrubé Vrbce.
Křtitelnice stávala u vchodu – křtem se vstupuje do společenství Kristova lidu. Křtěnci kdysi, než vstoupili do vody, plivali na ďábla – zříkali se zla. Neuškodilo by nám to. Co je ve mně špinavého? Co bych měl přiznat? Co bych měl znovu chtít očistit? Čeho bych se měl zříci? I mně jsou odpuštěny hříchy. Darován nový začátek, obnovovaný každé ráno, každou neděli.
Komu patřím? Žiji. Komu za to vděčím? Od koho se životu učit? Kdo mě přijal za svého učedníka – co se od něho učím, jak se jím učit nechávám?
Stál jsem tam u křtitelnice jako kmotr: koho jsem slíbil doprovázet, s kým mluvit o Bohu? Stál jsem tam jako rodič: za koho jsem vyznával víru a jakým jsem mu pak byl svědkem, jakým jsem mu svědkem? Kolik křtů jsem viděl… a už pak nikdy neviděl ty pokřtěné?
Je pěkné, když jsou v prostoru kostela znamení všech našich svátostí: otevírané biblické slovo (kazatelna), křest (křtitelnice), večeře Páně (stůl).
Ondřej Macek, foto Marta Procházková