(ČB 5/2015) Když jsme v roce 1988 začali připravovat setkávání střední generace, jehož cílem bylo tehdy dát osamělým třicátníkům příležitost k navázání přátelství, ze kterého by pak mohlo vzniknout i manželství, byla to v naší církvi věc docela nová. Už proto, že u toho měli být nejen faráři, ale i lidé „necírkevní“, psychologové apod. Proto bylo důležité, aby to byla akce důvěryhodná. Jak to zařídit? Prostě jsme k tomu přizvali Martu Kačerovou. Její osoba byla zárukou věrohodnosti a pádnějším doporučením než co jiného. Však se to také tehdy naplno rozběhlo už od samého začátku. Marta byla a zůstala jednou z duší tohoto setkávání. I když se v posledních několika letech nemohla na všem plně podílet, jezdila tam s námi stále. My jsme ji tam prostě potřebovali. A což teprve jakou osobností byla i pro ty, kteří tam přijížděli z necírkevních kruhů.

Na synodní radě byla zaměstnána celý život. Podle jejího vyprávění ji tam přivedl farář Vladimír Čapek, původně na kratší čas, ale zůstala tam nastálo. V oddělení pro mládež, do něhož po všech stránkách zapadla. Téměř půl století byla sekretářkou, nebo spíše spolupracovnicí duchovenského tajemníka, který byl prací s mládeží pověřen. Těch se u ní za ten čas vystřídala celá řada, od Jana Miřejovského až po Květu Šilarovou. Bylo by snad nadsázkou tvrdit, že svou osobností i osobitostí přispívala nejen ke spolehlivému fungování, ale i k úrovni tohoto oddělení?

Jako administrativní pracovnice tu prožila řadu let v době, kdy se veškerá korespondence dála listovní poštou a kdy se adresy psaly rukou. Od té doby mám v paměti její typické ležaté písmo. Kolik to muselo být mechanické, únavné práce… V její kanceláři se vyřizovala i účast na všech mládežnických akcích, na lesních brigádách, které nastoupily na místo tehdy nepovolených kurzů a podobných setkání. A kolik práce bylo spojeno s vydáváním cyklostylovaných sborníčků, které odbor vydával jako pomůcky pro práci s mládeží. Vzpomínám si, když jsem byl na Vsetíně vikářem u emeritního náměstka synodního seniora Bohuslava Buriana, jak pochvalně se tento velmi přísný pán vyjadřoval právě o Martě a o její pracovitosti.

Synodní radu znala „zevnitř“, přirozeně jí nemohly uniknout silné i slabé stránky jednotlivých lidí, a přece jsem od ní nikdy nezaslechl jediné slovo pomluvy nebo úsměšku. Byla prostě i v tomto ohledu na úrovni.

Také díky ní nebyl Husův dům jen úřad, kde se vyřizovaly nezbytné církevní záležitosti, ale bylo to místo, kam chodil člověk rád, kam se mohl s důvěrou obrátit i v neúředních, docela osobních záležitostech.

Když jsem si jednou pochvaloval Martinu vstřícnost, jak je i ke mně milá, řekla: Ale jsou takoví, kteří tady mají přednost i před tebou. Kdo? No přece faráři, kterým úřady sebraly státní souhlas. Jak blízká a vstřícná zůstávala ke všem, kteří zejména pro svou aktivitu s mládeží přišli o oficiální možnost práce v církvi. Právě tito lidé, kteří – teoreticky viděno – vlastně neměli na církevním ústředí co pohledávat, měli ve 2. poschodí Husova domu vždycky dveře otevřeny a u Marty byli obzvlášť vítáni. Totéž platilo i o přátelích ze zahraničí. I tady zprostředkovala víc kontaktů, než bylo známo. Že by se to nějakému tomu státnímu dohledu nad církví nemuselo líbit? Tím se tedy ona naprosto nezatěžovala.

Odolám pokušení připomenout i okruh jejích nejosobnějších přátel, z kanceláře synodní rady a Kalicha. Co znamenala ona pro ně a čím ovšem oni byli pro ni. Ostatně, její přátelské vztahy nebyly vymezeny jen evangelickou církevní příslušností.

A to ještě nepřišla řeč na to, kým byla Marta pro nás mnohé už od dob našeho mládí. Řadu z nás provázela po celý život, od konfirmačního věku až doposud. Věděla o našich známostech, o námluvách, o svatbách, sdílela naše radosti, jak přicházely na svět děti, jak odrůstaly, jak se ženily a vdávaly, znala naše vnoučata, spolu s námi sdílela i naše zármutky, odchody našich blízkých. Pro kolik (nejen farských) rodin byla takto člověkem nevýslovně blízkým. Tím vděčněji myslím na to, kolik z nich (přesněji: kolik z vás) jí zůstalo nablízku až do jejích posledních dnů.

Jan Trusina

Modlitba při rozloučení s Martou Kačerovou

Náš nebeský Otče, jsme smutni, že jsme se museli rozloučit s Martou Kačerovou. Byla nám blízká, měli jsme ji rádi, a doléhá na nás pomyšlení, že se s ní tady už nesetkáme. Ale i v této chvíli větší než zármutek nad jejím odchodem je naše vděčnost. Vděčnost za všecko, čím nám byla. Vděčnost za její velikou službu církvi, a to znamená nám všem. A ovšem vděčnost i za to, jak jsme se s ní i my sami mohli setkávat, co jsme od ní mohli po léta i docela osobně přijímat. Co jsi nám v ní dával ty sám, náš Pane. Tobě samému za to vše chceme vzdát dík a chválu. Věříme, že i skrze ni vstupovalo do našeho světa kus tvého království. 

Na to teď myslíme a za to tě nyní prosíme: nechť tvé dílo mezi námi i dál pokračuje. Ať tvé království i mezi námi roste. I v naší církvi, i v naší mládeži, i v našich rodinách, a ovšem i všude jinde; v naší zemi i na celém světě. Veď nás a naplňuj nás svým Duchem, obracej náš pohled i naše úsilí správným směrem, vkládej nám do úst dobrá slova, uč nás dobrým vztahům. Nechť je naše myšlení usměrňováno vírou, naše jednání vedeno láskou ke všem lidem, naše výhledy a plány neseny nadějí v tvůj příchod, že ty sám budeš mít nade vším poslední slovo. Nechť vše dobré, co bylo rozséváno i skrze Martu, žije, pokračuje a roste. Tak aby se náš svět více podobal tomu, proč a s jakým záměrem jsi jej stvořil. Za to se modlíme i teď, při vzpomínce na Martu Kačerovou. Amen