(ČB 4/2015) Po přečtení článku „Cesty s Potulným“ (ČB 3/2015) se mi vynořila řada vzpomínek. Od prvního setkání „U Žaludů“ až po nezapomenutelné cesty do Banátu. Krajané mne plně pohltili. Vlastně to začalo tak nenápadně – zeť Aleš s dcerou Alenou se chystali na delší pobyt do Bohemky a bylo nutné vyřídit celou řadu formalit, vízem počínaje a doprovodem na místo konče. S tím vším se začaly otevírat nové pohledy a zkušenosti, nové možnosti. Díky vstřícnosti synodní rady – zejména dnes emeritního seniora Pavla Smetany – jsem byl pověřen koordinátorstvím styků s Ukrajinou. Další komunity mi byly neznámé. A právě s nimi jsem se mohl seznámit díky iniciativě Petra Kolínského.
Za krajany zpočátku neznámými
Po krátkém seznámení mne často lákal slovy – jedu do Zelova, tam jsou evangelíci; jedu do Banátu, stavíme se v Peregu; mám cestu do Bele Crkve, navštívíme krajany ve Središti a Kruščici. A do Bjeliševce se dá jezdit přes Daruvar, tam je též zajímavá česká komunita. To byly lákavé nabídky; rád jsem jich využíval a právě při těchto cestách vznikla myšlenka „potulného“. V evangelických sborech jsem navazoval na pastýřskou činnost bratrů Lubomíra Kabíčka, Jana Trusiny, Jana Hudce, Miroslava Frydrycha a Ladislava Szabó. Pokud jsem na někoho zapomněl – např. na Aničku Lavickou nebo Tomáše Matějovského – nechť mě prominou. Ovšem to že na mnoha místech začala i spolupráce ekumenická – na tom má „Černý“ zásluhu největší. To on mne seznámil s kruščickými, kde vzniká pak tradice ekumenických bohoslužeb, díky němu jsem mohl vystoupit na kazatelnu v Einbenthale pod přísným dohledem laskavého děkana Maška, společně jsme navštívili krajany v Sofii i Novorosijsku. Do všech míst jsem přivážel kromě pozdravů i základní informace o ČCE, včetně základní literatury, jako je Český bratr, Evangelický kalendář, Na každý den, katechetické a jiné příručky.
Později jako potulný kazatel pro sbory ve východní Evropě
Po roce 2005 – jako celocírkevní kazatel pro české sbory ve východní Evropě – jsem se pomalu začal osamostatňovat. Vděčně vzpomínám na mnohé, kteří se mnou jezdívali – snad se mi podaří někdy vytvořit i jmenný seznam. Cesty s Petrem, nejprve „Bílý s Černým“, později „Černý s Bílým“, byly nedílnou součástí plánovaných návštěv. Byl někdy smutný, to když jsem oznámil, že mám plno, radovali jsme se z příležitostí, když jsme mohli vyrazit společně. A píši-li společně, nemohu nevzpomenout na pravidelného účastníka našich společných cest. Psí slečna Safi a později její nástupkyně Sali (Rhodéský ridgeback) patřily a patří do seznamu návštěvníků krajanů. Obě tam dosáhly výsostného postavení a dokonce směly vstoupit do obytných prostor i modliteben. I u celníků budily respekt. Však právem si Sali zahrála i v posledním díle Zapadlých evangelíků – Řeč skla.
Není účelem tohoto zamyšlení popisovat řadu krásných dobrodružství, která jsme mohli společně prožívat. Chci však vyjádřit vděčnost za to, že mne Petr do širokého spektra krajanských komunit a spolků uvedl. Pokud se i mně podařilo něčím obohatit jeho, nelze to vyjádřit jinak než „Bohu díky za společné chvíle“. Přestože jsem oficiálně svoji činnost ukončil, mám naději, že „naše“ krajany ještě společně navštívíme.
Budoucnost kontaktů
Vážím si toho, že synodní rada má péči o krajanské sbory i nadále na srdci. Má se jí účastnit více kazatelů a sborů, které si jednotlivá sborová společenství vezmou na starost. První kontakty hodonínského sboru se sborem v Peregu Mare i návštěva faráře Miroslava Pfanna v Bohemce, Veselynivce a Pervomajsku jsou důkazem toho, že nově zvolená koncepce úspěšně zapouští kořeny. Měla by přinášet ještě více podnětů ke sdílení a vzájemnému obohacování. Přeji všem, kdo se na kontaktech s krajanskými sbory budou podílet, hodně síly, odvahy, radosti i naděje s přáním, nechť nade vším se klene Boží požehnání.
Potulný Emeritus Pb+ bílý (foto Robert Novák)