(ČB 4/2015) Část země, ve které žijeme, je zvrásněná kopci a jimi rozdělená, obývaná lidmi různé národnosti, původu a různé zbožnosti, vysídlovaných a znovu přicházejících v závislosti na vůli mocných a na politické situaci. Je krásná, ale také poznamenána zlobou, okupována a osvobozována, scelována i dělena. Hranice lemované horami a napříč ležící Slavkovský les rozdělují území na dvě části. Území seniorátu a lidé v něm žijící sehráli v dějinách Čech a Moravy významnou roli. Plzeňská část dala významné osobnosti husitskému hnutí, takové, jako byl Jan z Rokycan, Jakoubek ze Stříbra či Václav Koranda starší a mladší. Na hoře Bzí byl vyhlášen Husitský manifest. K připomenutí této události se zde také každoročně setkáváme. V Chebu, tedy západní části seniorátu, dnes Karlovarském kraji, byly roku 1432 uskutečněny předběžné porady před basilejským koncilem, které přinesly průlom ve stanoviscích „Římanů“ k otázkám projednávání Čtyř artikulů pražských, jejichž soudcem byl ustanoven pouze Nový zákon.

Zapouštění kořínků v poválečné době
Poslední válka způsobila ve struktuře obyvatelstva zásadní změny. Sudety, jejichž hranice je výrazně před Slavkovským lesem směrem k Plzni, se po vysídlení Němců zaplnily v malé míře bývalými obyvateli, novými osídlenci a hlavně tzv. navrátilci, potomky českých evangelických emigrantů a exulantů z Polska, Ukrajiny, Slezska a odjinud. Zapuštění nových kořenů vyžadovalo velkou vytrvalost a víru. Různá tradice a zbožnost vtiskla prostředí Sudet nový, specificky vyznavačský ráz.

Vyrůstali a vyrůstají zde lidé všech možných profesí; sokolovští a jáchymovští horníci, pohraničníci, strojaři a inženýři. Karlovy Vary jako centrum lázeňství dávají spolu s Mariánskými Lázněmi kraji vznešenost, uhlazenost, vzácné lázeňské hosty a s dalšími místy náš kraj doslova otevírají světu. Plzeň je centrem vzdělání s bohatou církevní, kulturní a také průmyslovou tradicí. Turisté a sportovci užívají krásy Šumavy a Krušných hor.

Dnes především pestrost
Sbory ČCE pokrývají celé území Karlovarska velmi dobře. Hlavní centra, kterými jsou Karlovy Vary, hornický Sokolov a Cheb, leží při hlavní komunikaci mezi Prahou a západní hranicí a sbory ležící u severozápadní hranice s Německem jsou z nich dostupné. Tak lze navštívit sbor v Ostrově, krásný jáchymovský kostel i sbor v Nejdku. Podél Krušnohoří pak sbory v Chodově a sousboří Sokolov, Kraslice a Kynšperk nad Ohří. Tuto příhraniční linii završují sbory v Aši a Chebu, kde se kazatelé neobejdou bez znalosti německého jazyka a intenzivního kontaktu s bavorskou a saskou církví. Odděleny Slavkovským lesem zůstávají sbory v Mariánských Lázních a Teplé, které jsou tak průchodem do plzeňské části seniorátu, kde nejblíže jim jsou sbory v Černošíně a Stříbře. Když mineme na východě osamocený sbor v Dolní Bělé s velkou diasporou, dostáváme se na Plzeňsko se dvěma velkými sbory v Plzni, sborem v Rokycanech a Chrástu. Na sever od Plzně seniorát zasahuje do Ústeckého kraje sborem v Kralovicích a Podbořanech. Svérázné Chodsko na jihozápadě seniorátu má centrum v Domažlicích s architektonickou chloubou, novým kostelem naší církve. Sbor v nedaleké Kdyni je počtem maličký, ale i jeho architektura je výjimečná. Na jih od Plzně ještě působíme těsně před klatovským okresem ve sborech v Přešticích a Merklíně.

Z našich vizitací víme, že laičtí členové sborů jsou věrni ve víře, a i když nesou rozličné tradice, jsou naší církvi velmi oddaní. V mnoha zkouškách prokázali, že jim život společenství velmi leží na srdci. V tomto ohledu je tedy o zvěstování evangelia na západě Čech dobře postaráno; Duch Boží nás může dobře užít k dobrému dílu. Vidíme také dobrou práci duchovních, jejich citlivost k svěřeným místům.

Otevřená budoucnost
V západočeském seniorátu tedy máme z čeho čerpat. Žijeme na pohledném území plném šikovných lidí. Stárneme, ale nacházejí se nástupci, pro které je evangelium základem existence. Bude to stačit na zvládnutí změn, které nás čekají? Stejně jako v ostatních seniorátech máme plné hlavy starostí, myslíme na to, co bude dál…

Ale evangelium přece ukazuje, že lze začít vždy znovu, je jen třeba najít pro život to podstatné. Někdy se málo tolerujeme a nedáváme tím věru dobrý obrázek světu kolem nás. Prosazujeme svoje představy, a pokud není po našem, zhrzeně odcházíme. Tato vlastnost může být osudová i v našem seniorátu. Takto neposloužíme sobě ani světu kolem nás. Prosme za její likvidaci. Z přesvědčení o církevní pravdě vyplývá i náš vztah ke společnosti kolem. Není třeba být vůči okolí, které, často s náznakem opovržení, nazýváme „svět“, ostře vyhraněn. Neopravňuje nás k tomu ani ten vznešený úkol svítit! Svítit je třeba v pokoře před velikostí a pestrostí stvoření. Není to přece naše světlo, ale světlo Kristovo! A aby světlo posvítilo na cestu, musí svítit z jednoho místa! Možná díky pestrosti seniorátu cítím, že je třeba pracovat na společné interpretaci vyznání, být ve zvěstování efektivnější, přesvědčivější, upřímnější, vědět jaká jsme církev, jaké jsou naše důrazy! Různost musí mít správnou míru!

Pro růst seniorátu a církve je důležitá schopnost sdělení přijatelného srdcem i rozumem ve vyváženém poměru. Mít radost, že cítím, a rozumět tomu, co tuto radost a cit probudilo, je ona úzká cesta pro kazatele, laiky a i posluchače s ušima k slyšení. Je sice úzká, ale zaručeně pravá. Ať Pán žehná všem seniorátům a církvím a zjeví tajemství víry podle svého uvážení v příhodný čas.

  Josef Beneš, seniorátní kurátor Západočeského seniorátu (redakčně kráceno)