(ČB 4/2015) Odúmrť – zvláštní slovo, které se znovu dostalo do nového Občanského zákoníku (§ 1634). Tento paragraf říká, že v případě, kdy se nedědí podle závěti a nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu. Laicky řečeno, není-li dědiců ani podle zákonné posloupnosti, stává se dědicem stát. Otázka odúmrtě samozřejmě existuje, co existuje vlastnictvímajetku. Jenže v průběhu věků se k tomu společnost stavěla různě. Také Občanský zákoník platný do konce roku 2013 musel otázku odúmrtě řešit. Řešil ji samozřejmě tak, jak komunistickému zřízení přísluší – omezil zákonem okruh zákonných dědiců na co nejužší počet, aby mohl majetek „zabírat“ v co největší míře. Tomu nový Občanský zákoník zamezil novou strukturou zákonných dědiců, které tentokrát dělí do šesti tříd, a v poslední třídě, když již není bližších dědiců, pamatuje také na děti sourozenců zůstavitele, děti prarodičů zůstavitele a jejich děti (praneteře, prasynovce, strýce, tety, případně sestřenice a bratrance).

 O tom, že otázka odúmrti není jen výmyslem posledních století, svědčí také jeden rukopis, uložený ve Vědecké knihovně v Olomouci. (Je dostupný např. v textu Bohuše Vybírala: České husovské rukopisy c. k. studijní knihovny v Olomouci, 1912). Jedná se o obsáhlý dopis, kterým mistr Jan Hus odpovídá neznámému rytíři, jak má postupovat v případě „braní odúmrti, aby nepochybil, duše nepoškvrnil, Buoha nerozhněval, královstvíe věčného neztratil a zatracenie těla i dušě nezaslúžil“.

Podle obecného právního vědomí i v době Husově připadl majetek zůstavitele, po němž nebylo žádných dědiců, „obci“. Tento nejasný a široký pojem byl postupně vykládán tak, že takové dědictví náleží tomu, komu zemřelý náležel, tedy králi, pánu, městu, rytíři, klášteru, kostelu… Nakonec byl tento pojem vykládán svérázně s cílem majetku se zmocnit. Tak postupně byli potenciální dědicové odmítáni námitkami, že nežili se zemřelým společně, že zemřelý neučinil závěti či dokonce zpochybňovalo se jeho právo závěť vůbec učinit. Páni – ať jimi byl král nebo šlechtic, klášter nebo město, kapitula nebo biskup – hleděli pomalu provádět konfiskaci dědictví každého – a utiskovali vdovy a sirotky co nejbezohledněji. (Komentář prof. Flajšhanse v Husových Sebraných spisech 1902)

Mistr Jan Hus nebyl jediný, kterého v jeho době otázka odúmrti tížila. Proti takovým zlořádům vystupovali i jiní šlechetní mužové, nakonec i sám arcibiskup Jan z Jenštejna se marně stavěl proti takovému nekřesťanskému obohacování. Hus píše svůj list o odúmrti v roce 1407, tedy ještě před svým ostrým vystoupením proti všem neřestem. Proto je list psán poněkud uhlazeně a ne zcela důrazně, po roce 1412 by použil jistě poněkud ostřejší slovník. To ale nijak nesnižuje jeho jednoznačné přesvědčení o bezohledném zneužívání postavení mocných v tom nejcitlivějším období pozůstalých po zemřelém. Husovo řešení je na první pohled poněkud idealistické, jestliže myslí předně na chudé a utiskované. Takový postup často se stává zdrojem podvodů a machinací. Podstatné je ale jeho prohlášení, že nabývání majetku tímto způsobem bohatými je nemravné. Nechť každý sám posoudí, zda mu stojí za to, aby „dušě nepoškvrnil, Buoha nerozhněval, kralovstvie věčného neztratil a zatracenie těla i dušě nezaslúžil“.

Cit pro sociální spravedlnost postavil Husa na stranu poddaných. Svému příteli tedy při nakládání s odúmrtí radí: „Chceš li vždy dokonánie dobřě učiniti, rozdajž chudým, najprvé dluhy zaplatě, jsů-li kteří. Když tak učiníš, jistě nezablúdíš; neb to zbožice jest jeho úsilé a on jest pán toho zbožice, a ty, pane, byl si aneb jsi jedne jeho obráncě a súdcě a za to béřeš platy a službu a v núzi velikú k uobraně móžeš skrovnú pomoc vzieti.“ Co ale překvapuje, je přísná Husova kritika přijímání odúmrti církví. Zde cituje nejprve sv. Řehoře: „Poznali sme, že některým poddacím lidem, neb poddaným, rodiči jich, točíš otec, mátě, nebo děd, neb bába nebývají dopúštieni k dědičství, ale jich zbožíčko, neb jich věci ku póžitku kostelníemu přitaženy bývají…“ Sv. Augustin se v jednom svém kázání vyjadřuje jednoznačně: „Kdožkolivěk chce, vydědě syna, dědicem učiniti kostel, hledaj jiného, jenž by přijal, než Augustina.“ Závěrečná rada Husova zní: „To pamatuj, měj na svém dosti, nehledej z úmrtí kořisti, buď chudým milosrdný, abys došel milosrdenství.“

Spekulacím jak získat nemravně majetek se společnost asi neubrání nikdy. Nový Občanský zákoník tomu staví v případě odúmrti určitou hráz, ale není všemocný. Potenciální dědicové mohou být rozčarováni svým neúspěchem zvláště v dnešní době nedomyšleného uzavírání dalších manželství, případně postupné úplné ztráty institutu manželství. Že ale i stát může jednat plánovaně nemravně, o tom svědčí i nedávná minulost komunistického panování, jestliže vnutil církvím v roce 1949 církevní zákony, na jejichž základě převzal do „opatrování“ majetek církví s přesvědčením, že církve za socialismu do 30 let zaniknou a stát tento majetek získá co by odúmrť. Zářný to příklad.

Dotěrná poznámka věčného skeptika s přihlédnutím k Husovi a církevním otcům: A bylo také nabývání majetku církvemi vždy zcela čisté (mravné)?

Jan Bartušek