(ČB 11/2014) Krabice od bot spočívá v tom, že děti posílají dárky svým vrstevníkům z rodin, které jsou ohroženy sociálním vyloučením. V některých sborech sami vyhledali potřebné rodiny ve svém okolí. Na to, jaké mají zkušenosti ve volyňském sboru, jsme se zeptali manželky tamního faráře Evy Tkadlečkové.

Loni na podzim jste se rozhodli k pěknému počinu Krabice od bot přidat. Na webových stránkách vašeho sboru se můžeme dočíst, že vás k tomu přivedla prosba o pomoc s ošacením asi patnácti dětí, které to nemají v životě jednoduché. Od koho ta prosba přišla?
Od terénní sociální pracovnice, která pracovala s dětmi žijícími ve velmi nuzných rodinných podmínkách – poskytují jim prostor v teple třeba na psaní úkolů, dávají jim jíst, organizují pro ně volnočasové kroužky apod. Věděla, že ve Volyni máme komunitní centrum a že se kolem nás pohybují rodiny s dětmi, že pořádáme dobročinné bazary apod. Proto ta logická otázka, zda nemáme vhodné oblečení.

Kdy jste se rozhodli, že se ke sbírce Krabice od bot přidáte?
Když s tou myšlenkou Mikuláš Vymětal v roce 2012 přišel, zdálo se mi nemožné lidi pro sběr vánočních dárků pro „Romy odněkud ze severu“ zaktivizovat. Neuměla jsem si představit, že by to mohlo fungovat. Když pak na podzim 2013 přišla otázka po ošacení, bylo mi jasné, že takto jednorázově a pasivně pomáhat nechci. Proto jsme si Krabici od bot přetvořili k obrazu svému. Chtěli jsme zabalit vánoční dárky pro zmiňovaných patnáct dětí. Od sociální pracovnice jsem se dozvěděla, že těch 15 je jen část, tak se seznam rozrostl. Víme o rodinách z našeho bezprostředního okolí, kterým se nežije dobře – tak přibyla další jména. Stačilo se vlastně pořádně podívat okolo sebe. Oslovila jsem dvě dětské lékařky, učitelky ve školce, pracovnice strakonické i volyňské „sociálky“. Naše Krabice od bot funguje trochu jinak – mám seznam konkrétních osob i s jejich věkem a případně i stručným popisem jejich situace, lidé si u mne „své dítě“ vyberou a pro ně zabalí dárek na míru. Ten mi přinesou a pak jsou dárky rozdávány do příslušných rukou. Právě ta konkrétnost, to je to, co zafungovalo.

Do sbírky se ovšem nezapojili jen dárci z vašeho sboru, ale také děti ze základní a středních škol. Jak jste je ke spolupráci získali?
Důvěrou! My se je nijak nesnažili získat, byl to jejich spontánní nápad. Vždycky záleží na lidech – zkrátka jejich paní učitelky věděly o tom, co děláme, dětem o naší krabici od bot povídaly a děti se rozhodly, že zabalí každý balíček pro imaginární dítě. Jmenovitý seznam už nebyl tou dobou tak dlouhý. Vím, že balení bylo až dojemné – děti přinášely do školy své panenky, autíčka, společně kupovaly výtvarné potřeby apod. Při ukládání panenky do krabice se s ní loučily, do krabic přidávaly vzkazy. Já děti navštívila a povídala jsem jim o nedobrých podmínkách, ve kterých jiné děti žijí – a věřte, že jsou to mnohdy neskutečné „dardy“. Na strakonickém gymnáziu nebo volyňské průmyslovce to bylo podobné – vždy byla hybnou silou učitelka, se kterou se znám. Středoškoláci pro nás udělali ohromnou službu, protože balili dárky pro puberťáky a větší děti – takových dárků je vždy nedostatek.

Dárky vybrané v rámci sbírky jste rozdávali potřebným dětem z regionu, kde působí váš sbor. Kdo vám pomáhal vytipovat vhodné příjemce pomoci?
Těch konkrétních jmen bylo 78 – to jsou děti, se kterými pracujeme. Nebo to jsou děti z našeho bezprostředního okolí, které potkáváme, spolužáci našich dětí, rodiny, na které nás upozornili lékaři, učitelé, starostka. Ale protože balíků od školáků a studentů bylo velmi, velmi mnoho (asi 300), bylo potřeba hledat další místa – oslovila jsem azylový dům v Husinci a azylový dům ve Strakonicích – balíčky od nás ochotně převzali.

Volyňský sbor patří mezi fairtraidové sbory. Jak členové vašeho sboru přijímají aktivity v sociální oblasti?
Jsme početně malý sbor s obrovským územím. Od samého začátku naší práce ve Volyni (2004) se snažíme vedle samotné „klasické“ sborové práce směřovat ven, být zřetelným místem setkávání bez rozdílu vyznání apod. Pod hlavičkou občanského sdružení Ratejna jsme tu otevřeli komunitní mateřské centrum, pořádáme koncerty, besedy, vzdělávací kurzy, rodinné pobyty. Hybnou silou sociálních projektů (např. fairtradový sbor nebo Adopce na blízko) jsem já a mému počínání se vlastně meze nekladou, mám podporu kazatele a kurátora sboru. Staršovstvo souhlasilo s tím, že tuto práci zastřeší a budu ji moci dělat také jako sborová pastorační pracovnice.

Sbírka v prosinci skončila, co ale neskončilo, je vaše pomoc dětem z rodin ohrožených sociálním vyloučením. Říkáte tomu Adopce na blízko. S kolika rodinami pracujete a jak se vaše práce daří?
Právě pro tu konkrétnost, pro tu znalost nedobrých podmínek pro děti a celé rodiny – přišlo nám nemožné „jen“ odevzdat vánoční dárek a jít zase dál. Od rodičů a terénních sociálních pracovníků sbírám konkrétní požadavky na hmotnou pomoc – oblečení, obutí, nádobí, deky apod. Lidé okolo nás (sbor, naše občanské sdružení Ratejna, dárci krabic od bot, naši přátelé a příznivci) když mohou, danou věc donesou a já ji pak předávám. Takto jsme pomáhali třeba devatenáctiletému otci, který dostal do péče tříměsíční dceru, když matka přestala fungovat – postýlka, deky, kočárek apod. Nebo jsme pořizovali nádobí, deky a koberec pro rodinu se čtyřmi dětmi, která měla možnost odejít z azylového domu do sociálního bytu. Ale děláme i radost – předali jsme tašku knih o rybách pro zapáleného milovníka ryb, sháníme kartičky fotbalistů nebo kopačky. A těch kočárků a panenek! Velké téma je jídlo – ať už jednorázově pro potulné bezdomovce, nebo jako přilepšení pro početné rodiny, které prostě nevyjdou s penězi, nebo třeba školní obědy – proto jsme se také přidali k Národní potravinové sbírce. Hlásí se nám dobré duše, které nabízejí uspořádání vandru, sportovního odpoledne… V létě jsme v našich prostorách udělali výtvarnou dílnu a kadeřnický salon.

Co byste poradili dalším, kteří by se ve vašich stopách chtěli vydat?
Aby hledali své cesty a ne naše stopy. Tento typ sociální práce se nemůže dělat podle nějakých vzorů a schémat – záleží na konkrétní situaci a možnostech. Nicméně, ráda se o naše zkušenosti podělím.

 

ptal se Marek Bárta

Aktuální informace o projektu Krabice od bot naleznete na webu www.krabiceodbot.cz. Fotografie z archivu Mikuláše Vymětala