(ČB 11/2014)  Mnoho evangelíků zná středisko v Chotěboři jako místo her, zábavy, zpěvu a ruchu. Letos v říjnu se zde ovšem uskutečnilo setkání, které bylo mimořádně tiché.

Uskutečnilo se tu totiž již několikáté setkání diakonů a dalších pracovníků v Diakonii, církvi nebo sociálních službách, kteří chtějí nejen dobře vykonávat sociální práci, ale jsou si vědomi také toho, že je potřeba někde čerpat a odpočinout si. Všechna předchozí setkání se pořádala v klášterech; ve Vranově, Kostelním Vydří nebo Vilémově. Všichni účastníci byli zvědavi, zda Duch, který byl v promodlených silných zdech klášterů, může vanout také v tenkých zdech evangelického střediska. K velké radosti všech zúčastněných se biblické „Duch, kam chce, věje…“ potvrdilo.

Naším průvodcem a přednášejícím byl farář Karel Šimr z Chrástu u Plzně. Vykládal známá biblická místa: o Marii a Martě, uzdravení slepého u Jericha, o Zacheovi, o žádosti synů Zebedeových a jak Ježíš umývá nohy učedníkům. Jistě se jedná o místa, která jsem mnohokrát slyšel v nedělní škole i v kázáních. Přesto mluvila velmi silně a nově. Z textů zazníval silný důraz na zkušenost víry a potřebu čerpání pro práci v diakonii. Byl zde velký časový prostor pro promýšlení veršů v tichu a samotě.

Vrcholem setkání potom byla večeře Páně, která měla mnoho rysů z katolické mše. Srdce ekumenického katolíka by jistě zaplesalo, jak může být evangelická večeře Páně té katolické blízká. Současně bylo cítit velice silné sepětí s blížícím se výročím 600 let od prvního vysluhování podobojí způsobou, které bylo v průběhu několikrát připomínáno.

Protože celou událost provázelo také mnohahodinové soustředění v osobním tichu, směl každý z účastníků biblický text opravdu prožít nebo si „jen“ odpočinout od naší mnohomluvnosti, která sociální práci velmi často provází.

Lubomír Vraj, foto autor