(ČB 11/2014)   Důležité pohlazení. Ráno odchází Anežka z domu. Maminka ji pohladí po hlavě a přeje jí hezký den. Někdy maminka není doma a Anežka odchází sama. Řekne ahoj prázdnému bytu a zaklapne dveře. Kroky se rozléhají po schodišti. Má pocit, že jí něco chybí.

Jako by slunce svítilo trochu míň. Chybí mi hezký den, napadne Anežku.
Když je v kostele večeře Páně, dospělí dostávají chleba a víno. Děti jsou tam s nimi, ale chleba a víno ještě nedostanou. Dostávají něco jiného. Pan farář dává dětem ruku na hlavu a říká: Pán Bůh ti požehnej. Anežce to připadá trochu jako ten maminčin pozdrav.
Někde Anežka slyšela, že požehnání je slib, že člověku bude pomáhat Pán Bůh, že bude s ním. Je to modlitba i přání. Jsou to slova a patří k tomu zvláštní pohlazení, ze kterého jde velká síla.

V Bibli se  o požehnání píše často. Je od Pána Boha, ale většinou je řekne nějaký člověk. Nejčastěji v Bibli žehná otec svým synům. Nejvíc se žehná tomu nejstaršímu. Ten má být podobný otci, nést dál rodinnou tradici a víru. Taky zůstane bydlet v domě rodičů, bude hospodařit na jejich polích.
Jákob a Ezau byli bratři. Dvojčata. Ale přece jen se jeden z nich narodil o chvíli dřív. Ezau. Mladší Jákob si moc přál být tím starším, prvním, prvorozeným. Jednou, když se jeho bratr Ezau vrátil hladový z lovu, Jákob mu nabídl jídlo, které si zrovna uvařil.
Ale odteď budu já ten prvorozený, Ezaue, ano?
Klidně, odpověděl hladový Ezau.
A hned na svůj slib zapomněl.
Pak byli oba bratři dospělí a jejich otec Izák starý a slepý.
Ezaue, ulovíš nějaké zvíře a připravíš z něj slavnostní jídlo. Chci ti požehnat, řekl Izák.
Jákob by si moc přál, aby požehnání dostal on. Taky Jákobova maminka Rebeka by si to moc přála. Má Jákoba radši. Přála si, aby on zůstal bydlet s nimi v domě. Dostala nápad.
Jákobe, otec by mohl požehnat tobě. Než se Ezau vrátí z lovu, připravíš jídlo pro otce ty.
Ale otec přece pozná, že nejsem Ezau. Ezau byl totiž celý chlupatý.
Ruce a krk si obalíš do kůzlečí kožešiny, tak si slepý otec bude myslet, že jsi Ezau, vymyslela maminka Rebeka
Zabili kůzle. Upekli maso a Jákob se obalil do kožešin.
Přišel k otci, přinesl dobré jídlo. Slepý otec Izák si na Jákoba sáhl a cítil, jak je chlupatý. Požehnal mu. Pán Bůh bude s tebou. Bude se ti dobře dařit. Na polích ti poroste hodně obilí a na vinicích budeš mít velké hrozny.
O něco později přišel z lovu Ezau a zhrozil se. Já chci požehnání! Zabiju ho! začal křičet. Jákob utekl. Nadlouho pryč. Od rodičů, od země, kde chtěl žít. Všem bylo smutno.

Anežka si prohlíží obrázek kůzlete. Skoro cítí, jak je jeho kožešina jemná.
Ale to kůzle za to nemohlo, že jeho kožešina Izáka oklamala. A vůbec – zvířata jsou v tom většinou nevinně.

Kůzle bylo snědeno, kožešiny Jákob trpce na útěku zahodil.
A požehnání? Navzdory všemu Jákobovi zůstalo.
Utíkal před rozzlobeným bratrem, měl strach, nevěděl, co bude dál. Bylo mu smutno. A pak v noci se mu zdál zvláštní sen. V tom snu přicházeli po žebříku andělé z nebe. Pán Bůh v tom snu řekl: Jákobe, já s tebou opravdu budu.

Jako to ranní pohlazení, napadne Anežku.

Kůzlata, kozy a kozlové v Bibli
Koza je užitečné zvíře a její chování není náročné. Proto patřila v Sýrii a Palestině k častým zvířatům. Stáda koz mohou být i na kopcích a horách. Kromě trávy okusují také keře a mladé stromky. V Bibli se o kozách často píše spolu s ovcemi. Například velikonoční beránek, kterého Židé jedli před odchodem z Egypta, mohl být samec z ovcí nebo koz.
Využívalo se kozí maso, mléko, srst i kůže. Z kůže se vyráběly například měchy na vodu nebo olej, šily se z ní stany i oblečení. Mléko se pilo nebo se z něj dělal sýr. Kozou nebo kůzletem mohl člověk za něco zaplatit, stádo koz mohlo být darem. Koza nebo kozel byli častým obětním zvířetem.
Zvláštní roli hrál kozel při dni smíření. Zde byli vybráni dva kozlové a losem se rozhodlo, který bude pro Hospodina a který pro Azázele. Kozel pro Hospodina byl použit jak oběť za hřích, na druhého kozla Áron vložil ruce a tak na něj vložil nepravosti Izraelců. Pak kozla vyhnali do pouště. (Lv 16,20–23)

V Ježíšově podobenství o posledním soudu se píše o oddělení ovcí a kozlů, kozlové jsou zde obrazem těch špatných. (Mt 25,32–33)
V Bibli také najdeme zákaz zvláštní praktiky: nesmí se vařit kůzle v mléce jeho matky. Jde o zákaz magie. (Ex 23,19)
Příběh o Jákobovi a kůzlečích kožešinách najdete v Gn 27.
A víte, jaký užitek má z koz moudrý muž? Podívejte se do knihy Přísloví (27,26–27).

Lenka Ridzoňová, kresba Jana Turecká

Doporučujeme:
Pod článkem o zvířatech doporučujeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou je to bez souvislosti s článkem. Tentokrát ale trochu ano…
Tereza Říčanová je spisovatelka a malířka v jedné osobě, její bohatě ilustrované knížky vydává nakladatelství Baobab.
Jedna z jejích knih se jmenuje Kozí knížka. Vtáhne nás do života na venkově, děti se dozvědí, jak žije koza, třeba co jí, jak čurá nebo jak se rodí kůzlata.
Další knihy Terezy Říčanové jsou například Noemova archa, Velikonoční knížka nebo Vánoční knížka.