(ČB 9/2014) V roce 2007 požádalo malé občanské sdružení Agapé v Letovicích o „zastřešení“ svých sociálních služeb větší a silnější křesťanskou organizaci s celorepublikovou působností. Oslovili Diakonii ČCE. Ta dnes provozuje v Letovicích chráněné bydlení a centrum denních služeb pro lidi s mentálním, případně s kombinovaným postižením. V červencovém dopoledni jsme si u čaje a výborného rybízového koláče povídali s Petrem Kotoučkem, zakladatelem a od jeho vzniku v roce 1991 i vedoucím tohoto sdružení, a také s Janem Soběslavským, současným ředitelem brněnské Diakonie, pod jejíž křídla Letovice spadají.

Petře, jak ses dostal k práci s lidmi s postižením?
Petr: Náš nejstarší syn Michal se narodil v roce 1980 s dětskou mozkovou obrnou. V čase jeho nástupu do školy nám řekli, že docházka je povinná a děti s těžkým kombinovaným postižením patří spádově do Zbůchu u Plzně, což je od nás z Letovic 350 kilometrů. Tenkrát vlastně začala moje vzpoura proti systému a také hledání jak dál. Objevili jsme mnohem bližší Březejc u Velkého Meziříčí, dobře utajený ústav sociální péče uprostřed lesů. Michala jsme tam začali s těžkým srdcem vozit do týdenní internátní školy. Vždycky

mi v pondělí ukazoval na prstech, kolik dní to do pátku musí vydržet… Současně ve mně rostla touha po otevření alespoň jedné třídy pro tyto děti v našem okrese. Funkcionářů, kanceláří a dveří, které jsem kvůli tomu obešel, bylo dost. Hledal jsem na vlastní pěst a stával jsem se nebezpečným tomuto systému. Lékaři se vysmívali mým neodborným diagnózám, když jsem na koleni sestavoval seznam handicapovaných dětí v regionu, které by mohly budoucí zařízení využívat. Vyhledával jsem další rodiče, kteří mají podobné problémy jako my. Mnozí z nich také chtěli mít svoje děti doma. Založili jsme kvůli tomu dokonce sdružení rodičů pod Svazem invalidů. Bylo to ovšem v době reálného socialismu a všechny dveře zůstaly nakonec zavřeny až do revoluce.

Co bylo dál? A když už práci nestály v cestě politické překážky, jak se rozvíjela?
Petr: Doba po revoluci byla pro naši zem dobou zvláštní Boží milosti. Otevřela se spousta nových možností. A samozřejmě i otázek. Ptal jsem se: Pane, co mám dělat? Nemám žádné zkušenosti, potřebné vzdělání, čtvrté dítě na cestě, z čeho budu živit rodinu, jak se k tomu postaví stát? Klíčové bylo naše setkání s manželi Tomešovými, vzácnými lidmi, kteří nás od začátku podporovali. (Viz sloupek – Vzpomínka na manžele Tomešovy). „Zkusíme to Petře,“ řekli tehdy. A tak jsme založili 1. října 1990 občanské sdružení Agapé – misijní a charitativní společnost. Rychle se mi ujasnilo, že přes státní instituce cesta nepovede. Nakonec jsme zjistili, že i přes církevní struktury by cesta byla zdlouhavá. Město Letovice bylo ochotno nám dát ihned do užívání uvolněný dům. Potřebovali partnera s právní subjektivitou a rychlé jednání. Následovala krásná práce: oprava objektu, otevření stacionáře, zřízení školní třídy, rehabilitace, školení a vzdělávání pracovníků, přístavba dílny, zřízení modelového a později chráněného bydlení. Chtěli jsme vytvořit dobrý tým spolupracovníků, udržovat blízké vztahy s rodiči postižených, ale samozřejmě také se státní správou na všech úrovních, navázat kontakty s podobnými zařízeními; bylo potřeba oslovit sponzory, kruh přátel. Misijní činnost jsme se snažili dělat formou přátelských vztahů. Jsem vděčný, že za těch patnáct let několik lidí našlo cestu až přímo před Ježíše. Byla to doba velice intenzivní, plná Boží milosti. Život s Pánem Bohem je fakt dobrodružství. Nedávno mě někdo upozornil, že v tom slově je řeč o dobrém druhovi. Tím Hospodin skutečně je.

Co vedlo k tomu, že se Agapé po 17 letech provozu „převtělilo“ do diakonických barev?
Petr: Jistě měl vliv nový zákon o sociálních službách, který činnost sdružení velmi zkomplikoval. Nad námi nestála žádná střešní organizace. Sice byl deklarován rovný přístup k financím, ale bylo to spíš naopak. Vzrostl nárok na personální zajištění, odpovědnost byla překlopena na poskytovatele. Jako rodič klienta a zároveň poskytovatel jsem se ocitl v jistém střetu zájmů. Přišly další potíže. Rozhodlo se, že služby Agapé v Letovicích ukončíme. Mezi pracovníky a rodiči se nakonec zrodila myšlenka, že bychom mohli sociální služby vtělit pod jinou organizaci. A tak jsme navázali rozhovor s brněnskou Diakonií. Takže Honza Soběslavský byl právě coby nový mladý ředitel střediska vržen do vody a já mu k tomu ještě jeden bazén přidal.

Jan: Já jsem to tehdy bral trochu jako housku na krámě. Jsou tu potřebné sociální služby v ohrožení, tak proč bychom je nepřevzali pod sebe. Dnes bych asi více váhal a přemýšlel. Tehdy jsme se byli v Letovicích podívat, hned mne zaujaly místní prostory, které odpovídají vhodnému místu pro služby tohoto typu. Byli tu i klienti a zaměstnanci, kteří hodně stáli o to, abychom pokračovali. Takže kombinace těchto podmínek a mé mladické nerozvážnosti toto „převtělení“ způsobila.

Co se honilo v hlavě otci zakladateli, když se po mnoha letech smysluplné práce Agapé najednou situace změnila tak, že nebylo možné dále fungovat?
Petr: Nesl jsem to velmi těžce. Měl jsem tehdy aspoň vizi, že po ukončení Agapé oslovíme několik klientů a zkusíme pro ně vybudovat domov. K tomu jsem ovšem už neměl vnitřní sílu. Moc mne těší, že křesťanská organizace služby převzala. V Letovicích jsem nechal dvacet let života a jsem rád, že jsem mohl štafetu předat dalším, kteří mají sílu a schopnosti pokračovat. Je dobré, když si člověk přizná, že má své meze. Honza je právník, má přehled na celostátní úrovni, má s čím srovnávat. Já jsem k této práci přišel úplně zdola; dnes už jsou lidé k těmto oblastem vzděláváni. Pořád ovšem zůstáváme v kontaktu. Já vlastně kolem letovické Diakonie chodím denně, ale žádná nostalgie to není, spíše společně přemýšlíme a pohlížíme kupředu.

Jan: K Petrově celoživotní angažovanosti chovám velký respekt. Někdy se jako ředitelé středisek Diakonie také cítíme trochu sami, ale pořád máme kolegy na podobných postech i zázemí velké církevní organizace. I tak to dá práci. Ovšem představa, že to děláš po léta sám jako voják v poli, to je na smeknutí klobouku.

Co se dělo dál, když se na dveřích letovické vily rozzářilo modrobílé diakonické logo?
Jan: První roky byly ve znamení zmíněného nového zákona o sociálních službách. Při zavádění standardů se leccos měnilo, přicházeli noví lidé, byla to taková transformace, tavicí kotel. Nebylo to vždy bez bolesti, ale pořád jsem měl a mám vizi, že ten dům tady může dobře fungovat a sloužit potřebným. Nejprve jsme zprovoznili centrum denních služeb, kde se konají denní aktivity pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením, od roku 2011 je tu i plně obsazené chráněné bydlení. To je jakási komunita, která žije společným, v podstatě rodinným životem. Provozují společnou domácnost a snad si mohu dovolit říct, že je jim tam dobře.

Agapé je klíčový řecký výraz pro lásku. Boží láska, která se nějak odráží i v té lásce lidské, třeba v lásce pečující, se zřejmě jako jisté krédo nebo východisko otiskla i v názvu sdružení. Je to tak?
Petr: Při volbě názvu sehrálo roli porevoluční nadšení, že konečně můžeme nahlas říkat, čemu věříme. Celý název zněl: Agapé – misijní a charitativní společnost. Ano, chtěli jsme zdůraznit, že z Boží lásky chceme čerpat. Nemyslím si totiž, že se najde organizace, která Boží láskou v dokonalosti opravdu žije. Boží láska nás stále hledá a stále s námi pracuje. I pod hlavičkou Diakonie tu tento duch je, to považuji za důležité.

Jan: Pro mě je to věčná otázka. Jakým způsobem se formuje křesťanská sociální služba v českém ateistiském prostředí? Co to znamená a co to naopak neznamená? Co je při tom důležité, to podstatné, a na čem lpět je nesmyslné? Když jsme Agapé převzali, byla to komunita z většiny věřících zaměstnanců. Postupně jsme nabírali další, věřící i ty, kteří se jako věřící nedeklarují. Chceme ale po všech, aby křesťanské hodnoty respektovali. Co to ale znamená v praxi? Jakým způsobem dávat pracovníkům najevo, kde má Diakonie v posledu své kořeny? V poslední době máme v Letovicích zajímavou zkušenost. Pobožnosti na začátku porad už nepřipravuji sám, jednotliví lidé vybírají sami ty biblické texty, které jsou jim blízké, nebo vykládají texty, které jim přidělím. Tak jak to cítí, když je čtou. Rozvíjejí se diskuse, které bych ani nečekal. Jsem z toho mile překvapen.

Petře, co popřát letovické Diakonii do budoucna?
Petr: Když u nás v Agapé pobýval pan profesor Zdeněk Matějček, jednou pronesl větu: „Máte tady zařízení na evropské úrovni!“ Zajímalo mě samozřejmě, podle čeho to takhle hodnotí. Byli jsme tehdy spolu v kuchyni. Malé i velké osazenstvo se začalo za námi postupně nenápadně trousit. Někteří si vzali i utěrky do rukou, jako záminku, aby tam mohli být. A on se svým typickým úsměvem říká: „Podívejte se kolem sebe. Je nám tady spolu dobře.“ A to je i moje přání. Aby lidem v Diakonii bylo v Boží blízkosti spolu dobře.

Ptal se Pavel Hanych