(ČB 5/2021) Jonáš byl poslán Hospodinem do hříšného města Ninive, aby šířil Boží zvěst, a odvrátil tak místní od jejich darebáctví. Synu Amítajovu se tam však nechtělo, a nasedl proto na loď, mířící do Taršíše, daleko od zadaného cíle. Jonáš před Božím úkolem uprchl jako zbabělec. Kroutíme nad tím hlavou, jak to mohl udělat, proč neuposlechl a místo bezpečné pěšiny zvolil nebezpečné vlny; jen aby unikl. Bohužel i my jsme mnohdy takoví – než abychom věci řešili, úlohy plnili, raději od nich utíkáme. Bývá to i naše zbabělost, která říká: „Vykašli se na to! Proč se potýkat s problémy nebo náročnými cíli? Vždyť daleko snažší je od všeho zdrhnout, vymluvit se, vykličkovat.

Jenže takový přístup má jeden velký háček, přesněji hák (jako měl možná kapitán Jonášovy lodi místo ruky), a to dočasnost, krátkodobost a krátkozrakost takového (ne)řešení. Platí zde neúprosná zákonitost: Čím déle budeme před našimi povinnostmi, resp. vším, co nám nahání strach, utíkat, tím větší důsledky poneseme.
A tak se – někde na půl cesty mezi Jafou a Kyprem – rozpoutala veliká bouře a lodi i s Jonášem hrozilo ztroskotání. Lodníci se snažili koráb zachránit, ale marně.

Dalo by se říct, že Jonáše dostihla „karma“ – jak se dnes říká. To když se ukázalo, že jediným řešením je vyhodit ho přes palubu. Lodníci nechtěli, ale když vichřice neustávala, udělali to a moře se skutečně uklidnilo.

Normálně by to byl uprchlíkův konec, ovšem Hospodin nastrojil velikou rybu, která Jonáše polkla, a on v jejích útrobách pak strávil tři dny a tři noci.

Tak i nám, když bereme před nesnázemi a výzvami do zaječích, Hospodin – jako Jonášovi – projevuje své milosrdenství a vždy dává novou šanci zdolat mety, kterých jsme se lekali. Poskytuje šance poučit se z chyb.
Jonáš v útrobách ryby (jako v nějaké plovoucí modlitebně) úpěnlivě volal k Pánu Bohu a ve svých nářcích prosil za odpuštění. Byl vyslyšen a ryba ho vyvrhla na pevninu. A poté se už bez odmlouvání vydal do Ninive, kde kázal, co mu bylo uloženo.
A stalo se nikoli to, čeho se bál (že bude ukamenován či nějak jinak surově zahuben), ale Ninivané se v čele s králem káli a hledali způsob, jak se odvrátit od své zlé cesty a násilí, které jim lpělo na rukou.
Jonáš nakonec splnil, co mu Pán Bůh uložil. Dokázal to a ověřil si, že „brát roha“ nemá smysl, zejména před Hospodinem.

Happy end? Nikoli. To, že Jonáš ještě potřebuje zapracovat na svém charakteru, dosvědčuje jeho dětinská reakce, líčená ve čtvrté kapitole knihy, nazvané podle jeho jména. Přečtěte si ji, připoměňte. Se svou proměnou nejsme nikdy zcela hotovi.

Majda Lapáčková