(ČB 5/2021) Je jednoduché i složité psát o době, kterou z poloviny postihla mimořádná opatření, takže mnohé plánované aktivity seniorátního výboru se nemohly uskutečnit, hodně akcí seniorátních odborů bylo zrušeno a dost plánovaných setkání ve sborech se konat nemohlo. Namísto toho ovšem nastoupily jiné formy práce, o kterých nelze říct, že by byly jen náhradní. Byli jsme odkázáni na internet a ukazuje se, že náš akční rádius je na sborových stránkách či na facebooku vlastně větší, než je v běžně v našich kostelech a modlitebnách. Nebojte se, nechci u téhle formy zůstat a na návrat do kostelů a modliteben, do stavu normálního setkávání tváří v tvář se těším. Jen si myslím, že bychom ten
internet neměli už opouštět. S institucí sborů a církve to sice nemá příliš co společného. Přes internet neuděláte sbírku, ledaže byste své stránky zpoplatnili. Ale to by zas nebyla sbírka. Zdá se prostě, že internet je taková novověká Agora, na které nám sluší kázat bez jakéhokoli vypočítávání, jak se nám to vyplatí, či nevyplatí.

Peníze, peníze, peníze

A také personální zajištění sborů – dostatek farářů a peníze na jejich platy. To je to, co nás zaměstnává. A k tomu početní malost našich sborů a zátěž budovami, které vystavěli s velkou obětavostí naši předkové. Leckde se úporně snažíme udržet sbor, faru mít alespoň trochu opravenou, a peníze, byť nijak závratné částky, odtékají do míst téměř bez perspektivy. A tahle úporná snaha udržet bytí farního sboru, udržet majetek, nás vysiluje natolik, že už se vůbec neptáme po tom, co je církev a jaký je její úkol. A tak se vnějšně zdá, že je to společenství shromážděné okolo nemovitosti, v lepším případě že je to jakýsi spolek, pěstující vědomí Boha, které je jinak pro mnohé nezajímavé.

Prosím, já nijak neumenšuji velikou námahu, která je s tím vším spojena. Ani v nejmenším nechci pominout také to, že se lidé v těchhle malých společenstvích mají rádi a rádi se scházejí, aniž bych si zároveň nevšiml, že malost a soustředěnost na přežití vede na druhou stranu ke směšným a trapným konfliktům.

Synodálové jsou na synodu opakovaně stavěni před ekonomická fakta, která jsou neúprosná. K faktu stoupajícího personálního fondu bychom ovšem měli ještě připočíst zcela nepochybný růst cen energií, stavebního materiálu a práce, budeme-li chtít nemovitosti opravovat. V našich končinách nadto počítáme žel s tím, že mladí odcházejí do Prahy a tady zůstaneme my. A čeho jsem já byl fyzicky schopen před 30 lety, toho už dnes schopen nejsem a raději si najmu Ukrajince. Ale ten chce zaplatit. Ergo – je možné leccos brigádnicky udělat, ale bude toho leckde méně než dříve. Takže peníze, peníze, peníze. A lidi…

Pařezy odsouzené k vyhnití

Myslím, že se tyhle dvě věci, tak, v jakém poměru dnes vůči sobě stojí, vylučují. Udržet instituční podobu naší církve a předat poselství evangelia lidem jsou dvě různé věci, které se nepodporují. Existence farního sboru tam i onde a evangelium království nebes jsou dvě různé věci a je na nás, abychom je rozlišili a rozhodli se pro věc důležitější; a rozhodli se dobře. Jinak řečeno, a není to vyjádření mé, ale tak jsem to vyslechl od jednoho synodála z Prahy: Shánět posádku na potápějící se loď je iluzorní. A kdybych tuhle větu rozvíjel v příběhu dál: Sbírat topící do záchranného člunu je perspektivní.

Ještě jinak řečeno: Jestliže urychleně nevybředneme ze situace bezradnosti nad svou budoucností, jestliže se neustále a dokola budeme zabývat, nebo spíše nezabývat penězi a personální nouzí a řešení odsunovat, pak i lecjaké zbytky, biblicky řečeno ostatky, pouhé již pařezy sborů jsou odsouzeny k vyhnití a žádný výhonek z nich nevyrazí.

Kdo jsme a proč tady jsme

V první fázi, obávám se, nechť jde skutečně o řešení technická. Řekněme si na rovinu, kde může být sbor zachován ve stávající podobě farního sboru a kde bude kazatelská stanice, jaké budovy potřebujeme, jak jsou eventuálně tu i tam využitelné ekonomicky, a zda máme lidi na to, aby se zabývali technickým zajištěním těchto budov. To, že takto snad získáme peníze, není nic zlého. Ale o tom, domnívám se, vás nemusím příliš přesvědčovat.

Druhá fáze, která nechť dokonce třeba předejde tu první a během první se uskutečňuje: Vědomí toho, kdo jsme a proč tady jsme. To, že jsme společenství hodných lidí, je prima a nic proti tomu nemám. To, že věříme v Boha je dobré a v téhle zemi vlastně vzácné. To, že si odpouštíme a vzájemně se podpíráme, je dobré a rozvíjejme to. Otázky forem, myslím tím bohoslužebné formy, a formuláře, otázky liturgie a slavení, jakkoli to bývá něco pro nás vzácného a jakkoli jsou dnes mnozí, kteří se domnívají, že od toho začnou a vše ostatní přijde samo, pokládám za produkt lidské mysli, za lidské nálezky, tedy za věci případné, které rostou z živého společenství. Nemáme totiž v ruce nic, na co bychom mohli roubovat bez skutečně osobního nasazení. Každé obřadnictví je iluze.

Co je podstatné

Podstatný je Kristus a jeho království. Stále více si uvědomuji, že království nebes není něco daleko před námi, ale je zde, mezi námi, a žádá od nás být vedeno co do nejširšího společenství lidského. Království nebes je cosi, co se z nás má ven mezi lidi drát.

Toto království přitom pokládám za normu spravedlnosti, tedy za normu lidského chování, a tedy také za normu politickou. Křesťan není apolitický, křesťan je politik království nebes. Zároveň, ač je nebeské království zde a nyní, nemá místo v mocenské hře lidí – zůstává a musí zůstat programově bezmocné.

Každý sbor, každá kazatelská stanice, ale abych se vyhnul těmhle institučním kategoriím, každé společenství křesťanů je tvořeno vyslanci království nebes na světě, který jinak ve zlém leží. A víc než o vyslancích mluvme spíše o diverzantech ve světě, který jedná podle zákonitostí zvířectva. Jejich poslání je mission impossible, nemožná mise, přesto jediná představitelná, jediná možná. Jejím průvodcem a důsledkem je Kristův kříž – to byla mission impossible, ale také Kristovo vzkříšení.

Přátelé, musíme se pustit do složitých věcí. Nepochybuji o cíli, pochybuji o našich lidských schopnostech. Ale tam, kde je cíl, najdou se i síly. Prosím, abychom se do práce pustili co nejdříve a beze strachu o sebe samé.

Tomáš Molnár, senior Královéhradeckého seniorátu, kráceno, mezititulky redakční