(ČB 4/2021) Tuhle jsem byl v nemocnici. Od rána jsem čekal na operaci. Nalačno. Nějak nebylo jasné, jestli na mě přijde řada, nebo ne. Pak mi sestřička přišla říci, že mě za chvíli veze na sál. A já jsem jak blbec posílal textovku, co mi mají přivézt. Potom mě už tlačila na posteli do výtahu, překládali mě z lůžka na lůžko, pořád se na něco ptali ohledně anestezie, alergií a tak. A mě jen prošlo hlavou, že bych se vlastně chtěl a měl pomodlit. Nakonec jsem zvládl jen v duchu takovou půl větu za manželku a děti.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Při jedné „hádce“ doma mi minulý týden manželka řekla, že ji za těch dvacet let, co jsme spolu, neznám, že přece už musím vědět, že „není plánovací typ“.

Na vaně máme takou tubu s něčím, čemu se říká peeling. Člověk si to napatlá na nos, promne, a mělo by to vydřít nečistoty a ty černé ťupky.

To, že jsem farář, mě donutí párkrát týdně pořádně otevřít Bibli. Skoro vždycky to zafunguje tak, že i při tom chystání zaslechnu něco pro sebe.
Ráno čtu Hesla Jednoty a snažím se na ně soustředit. A rychle prosím o sílu do dne. Večer se modlím trochu víc. Procházím si setkání, vzpomínám na lidi – většinou na ty, kterým něco zůstávám dlužen. Děkuji, prosím.

Moje zkušenost s Pánem Bohem je taková, že když tomu vztahu s ním věnuji pravidelně čas, pak nestačím zírat. Je mi lépe, jinak. Stačí si hned nezapnout mobil nebo počítač. Nevrhnout se do „práce“. On o mě stojí, věřím, pořád, a pořád se snaží něco naznačovat. Jen moje receptory, moje póry, uši jsou pro to někdy hodně ucpány. Nechal jsem je zanést. Je to staré pravidlo, že každý vztah chce čas a vnímavost. Pro ten s Bohem to platí – prostě si povídat, poznávat, mlčet i jen spolu být.

Ondřej Macek