(ČB 4/2021) V článku Tři milníky na cestě k samofinancování (ČB 2/2021) senior Roman Mazur podrobně rozebíral kroky, které v přechodu na samofinancování naše církev v poslední době podnikla, aby se nakonec nejvíce a nejkritičtěji zabýval krokem třetím – usnesením synodu o odvodech do Personálního fondu za plnoúvazkové farářské místo a taktéž rolí synodní rady v celém tomto procesu.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Když jsem si tyto jeho řádky přečetl, musel jsem konstatovat, že věc vidím o hodně jinak.

Předně je třeba asi upřesnit, že odvody do Personálního fondu (PF) byly synodem závazně předepsány pouze na tři roky. Další dva roky pak synod schválil pouze „indikativní výši“, tedy jakousi výši předpokládanou a orientační. Obě dvě tato usnesení však byla nanejvýš důležitá a potřebná, a to jak pro sbory, tak pro kazatele, neboť v současné době se kazatel volí ponejvíce právě na pět let, a proto je naprosto nezbytné, aby sbor věděl, kolik za těch pět let bude na odvod do PF potřebovat, aby se nestalo, že peníze dojdou a kazatel se bude muset s celou rodinou třeba po dvou letech odstěhovat.

Znát zřetelná data je tedy více než důležité. Dává to možnost odpovědného rozhodování pro obě strany.

Další, třetí usnesení synodu – výše odvodu v letech 2026–2030, je pak již jen „ilustrativní výhled“, který synod vzal toliko na vědomí. Jsou to tedy čísla, která pracují s nějakými reálnými daty, ale jejich roli chápu nikoli jako nějaké zastrašování malých sborů, ale jako podnět k tomu bezodkladně, věcně a realisticky se situaci malých sborů věnovat a hledat řešení, jak by dál mohla malá společenství fungovat, byť třeba v jiné formě než jako samostatný sbor.

Pro pochopení komplexnosti celé situace je pak zároveň dobré znovu si připomenout i to, že dosud sbory za své faráře odváděly zhruba jen jednu třetinu z nákladů na mzdu plnoúvazkového faráře, další dvě třetiny potom byly hrazeny z celocírkevních peněz, což je ovšem vzhledem ke každým rokem se zmenšujícím příjmům od státu dlouhodobě finančně neúnosné – proto je odvody nutné zvyšovat.

Nyní však již ke kritické reakci bratra Mazura na toto usnesení a roli synodní rady, potažmo správní rady PF v celém procesu:

S bratrem Mazurem se shodnu v tom, že farních sborů v naší ČCE skutečně časem ubude. Jako nepatřičné mi však připadá vzbuzovat dojem, že za to snad mohou právě ona synodní usnesení. Příčiny jsou jinde, je jich vícero a jsou daleko hlubší.

Už více než rok objíždím své kolegy – zatím jsem jich navštívil něco málo přes sto a objel jsem i všechny seniory – abych s nimi mluvil nejen o jejich životě a práci, ale také o situaci sborů, ve kterých pracují, a o výhledech těchto sborů do budoucnosti. A také prostředkuji různé podněty a možnosti, jak a co dělají jinde a zároveň i informuji o tom, co podniká a iniciuje v této věci i synodní rada.

Z těchto návštěv pak i poznávám, jak je naše církev velice různorodá, jak rozmanité a charakterově odlišné naše sbory jsou; od těch, které jsou jakýmisi „hybateli“ i v rámci obce, přes sbory – útočiště, které jsou zase především oázou pro všelijak v životě zraněné, vykolejené a zkoušené, až po sbory skutečně již „virtuální“, které vlastně dávno už sbory ani nejsou.

Musím předeslat, že si velmi vážím všech kolegů a presbyterů i jiných členů sboru, kteří v péči o malé sbory vyvíjejí někdy až nadlidské úsilí, na druhé straně však mám za to, že takovéto nadlidské úsilí není dlouhodobě praktikovatelné, a někdy dokonce časem vytváří i vyčítavou a věčně si stěžující atmosféru, která může nakonec i odrazovat.

Naše lidská obětavost, ochota ke službě, je tedy jistě velmi důležitá, ale stavět život sboru na nějakém nadlidském úsilí pár lidí opravdu dlouhodobě nelze. Tady je třeba hledat jiná řešení tak, aby se všechny síly nevyplýtvaly třeba jen na administrativní záležitosti či starosti o budovy, které už žádný užitek nepřinášejí či se v nich nikdo už ani neschází.

A tady bych chtěl zdůraznit jednu věc, která mi připadá v přemýšlení o malých sborech důležitá. Někdy se v rozhovorech setkávám s argumentem, že církev je přece tam, kde se dva neb tři setkávají v Kristově jménu, a že tedy proto i sebemenší sbor se musíme snažit udržet. Mám za to, že je to veliké nedorozumění. Jistě je dobré a smysluplné, když se i dva neb tři v Kristově jménu scházejí, ale to ještě neznamená, že takovéto společenství má být samostatný farní sbor, že má mít svého faráře, svůj kostel, svou plnou administrativu. To je naopak, domnívám se, nejen nerealistické, ale je to i zbytečné plýtvání silami. To, že se někde sbory sloučí, že se několik menších společenství spojí do širšího s menší zátěží administrativy, to naopak vidím jako možný počátek něčeho nového a dobrého, kde pak bude i více sil a možností soustředit se na věci podstatné.

A to je i důvod, proč synodní rada zřídila komisi pro reformu správy církve a proč tato komise pracuje na projektu regionálních sborů, který by měl pomoci právě malým sborům, přestože nemají dostatek peněz na odvody do PF, aby tato malá společenství mohla dál fungovat v rámci většího celku. V této komisi se pak připravují i další projekty, které by měli malé sbory povzbudit k hledání budoucí existence, byť v rámci trochu jiné struktury a správy než dosud.

Nemohu tedy s bratrem Mazurem souhlasit, že se o problematice malých sborů nemluví, že na ní synodní rada nepracuje a že místo povzbuzování a podpory dopadají na faráře, presbytery a sbory jen cifry „z chladné řeči synodních usnesení“. O celkové problematice se naopak mluví velmi dlouho, už synod v roce 2012 předložil dokonce celý podrobný elaborát, zabývající se problematikou malých sborů, který byl do sborů rozeslán. A dokonce i ta usnesení, která schválil synod v roce 2020, byla už jednou, totiž o rok dříve, na synodu probírána a diskutována.

Samozřejmě, že komunikace se vždy může nějak zlepšovat, však nedávno se na komisi pro reformu správy církve mluvilo právě o tom, jak dostat tematiku budoucnosti a reformy církve právě až na úroveň samotných sborů. Sbory a jejich kazatelé totiž reagují na různé „přípisy“ z ústředí a ze synodní rady různě. Někteří je vítají a velice pečlivě se jim věnují, berou je právě jako podporu a povzbuzení, někteří je ale naopak vnímají jako další administrativní zátěž a někteří se dokonce bojí ta nepříjemná témata ve sboru vůbec otvírat. Takto různorodé reakce jsem v poslední době zaznamenal i na manuál ohledně „rozvojového plánu“, který byl nedávno do sborů rozeslán a který rozhodně nebyl myšlen jako další administrativní zátěž, ale naopak právě jako pomoc a podaná ruka pro ty, kdo o takovou pomoc stojí.

Ale jsme prostě i v ČCE hodně různí, a tak všichni se vším jistě spokojeni ani být nemůžeme.

Svou roli, co se týče vzájemné komunikace, hrál však zcela pochopitelně i coronavirus. Mnohé, co se běžně a zcela přirozeně může probrat při návštěvách členů SR na sborech i na dalších jednáních a setkáních, to vše bylo, pokud ne přímo znemožněno, tak značně omezeno, včetně zkrácení samotného synodu či zrušení jarního setkání všech seniorů se synodní radou. Ale ani tak komunikace rozhodně neumlkla. Konečně i se seniorem Ústeckého seniorátu Tomášem Matějovským, na kterého se ve svém článku senior Mazur hojně odvolává, jsme spolu s předsedou komise pro reformu správy církve Adamem Csukásem zcela nedávno vedli rozhovor o situaci Ústeckého seniorátu a hledali jsme, co by bylo dobré udělat a v čem by bylo možné pomoci.

Poslední věc, kterou bych pak rád zmínil, je silná obava bratra Mazura z odlivu kazatelů a jejich přechodu do jiných zaměstnání z důvodu úbytku sborů. Tuto obavu totiž nesdílím, neboť i když farářské úvazky zřejmě ubývat budou, bude zároveň ubývat i farářů v činné službě, neboť konkrétně během dalších pěti let by mělo odejít jen do důchodu zhruba 60 kazatelů a naopak nových kazatelů by podle dosavadního vývoje mělo přibýt zhruba jen 20. Navíc uvažuje-li někdo ze současných farářů o odchodu ze služby, hrají v tom roli úplně jiné věci než malá poptávka po kazatelích.

A na samý závěr už jen malou noticku k Mazurovu porovnávání výše saláru v děčínském sboru a ve „sborech kteréhokoli člena synodní rady nebo správní rady PF“. Toto srovnání jsem totiž pociťoval jako velmi nefér. Za prvé proto, že ani členové synodní rady ani členové správní rady PF žádné sbory, kde by určovali výši průměrného saláru, nemají. A za druhé proto, že pokud vím, přinejmenším jeden sbor, kde je farářem člen SR, dokonce přispívá na odvod do PF ještě i jinému malému sboru. Toto srovnání tedy považuji nejen za zavádějící, ale i za manipulativní, neboť vedení církve k malým sborům rozhodně lhostejné není. Ledacos se již podniklo a na mnohém se ještě pracuje. S nadějí, ale zároveň i bez iluzí. Tedy konkrétně a věcně. A také s vědomím, že řešení nejsou ani jednoduchá ani bezbolestná a že uvést je v život se může podařit jen tehdy, když bude fungovat spolupráce a ochota věci opravdu měnit.

Zvonimír Šorm, celocírkevní farář pro duchovenskou službu