Biblická úvaha (J 4,21–24; Ř 1,21; Mal 2,2)

(ČB 3/2021) Zvěstování evangelia dětem mi působí velkou radost. Sám jsem je prožíval v nedělní škole v Zábřehu. Nedělka se tam konala před bohoslužbami, měla pevné schéma a trvala celou hodinu. Naučil jsem se tam biblické příběhy, písně a spoustu biblických veršů nazpaměť. Bez nadsázky můžu říct, že to podstatné, co jsem potřeboval pro život a své budoucí povolání, mi dala právě nedělní škola. Po ní zůstávala ještě řada dětí na společných bohoslužbách a účastnila se spolu s dospělými uctívání Boha. Tím dvojím se v nás malých začal utvářet křesťanský světový obraz, v němž má Bůh jedinečné postavení. Ti, kdo vedou děti, potřebují sami jasné životní směřování. Doporučoval bych, aby byli vedeni a povzbuzováni kazatelem a pověřováni staršovstvem, tak aby se výchova dětí ve sboru stala záležitostí všech. Je velká škoda, jestliže se někde v nedělce místo vyučování nebo zpěvu hrají hry.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Když jsem sám učil děti na faře, ve škole nebo v rodině, vždy jsem se snažil učit je také modlitbě. Ta je vedle zvěsti evangelia a svátostí základní formou uctívání Boha a osobního prožívání víry. Začínali jsme rozhovorem o tom, co děti prožívají a jakou roli v tom může Bůh hrát. Děti přemýšlely, za co můžeme děkovat, za koho nebo o co prosit nebo jak můžeme Bohu prokazovat vděčnost. Úcta a láska ke Stvořiteli a Pánu se vyjadřuje myšlením, modlitbou ráno i večer, děkováním za jídlo a pití, za domov, rodinu, kamarády. A také tím, že v bohoslužebném shromáždění Boha uctíváme společně s celým sborem. Při vedení dětí v naší církvi se obyčejně dává důraz hlavně na vyučování. Mnozí mají dar dělat to nápaditě a využívat při tom moderních pomůcek. Ale význam modlitby a bohoslužeb by neměl zůstávat stranou. Ve střední generaci občas hovořím s lidmi vychovanými v katolické zbožnosti, kteří si přes kritický odstup k mateřské církvi nesou s sebou něco podstatného, co jim v útlém věku vštěpovaly babičky: Otčenáš, Andělíčku můj strážníčku, Ave Maria. Tohle nikdy nezapomenou a pro úctu před Bohem to má veliký význam. Je tedy nesmírně důležité, abychom v dětech také budovali základy osobní zbožnosti.

Hrabovský sbor rodiny s dětmi téměř nemá. To mi velice chybí. Bůh mi však po určité době otevřel možnost vyprávět biblické příběhy dětem ze základní školy, v rámci etické výchovy. Jako všechny děti jsou i ty hrabovské jako čisté, nepopsané listy. S nesmírným zaujetím naslouchají a reagují, když mluvím o neviditelném Bohu, o zázracích, o narození Ježíše z Panny. Jako kultovní píseň zpíváme Vstaň a hledat pojď tu zem. Žádné z těch třiceti školních dětí však nezačalo chodit na bohoslužby, nechodí totiž jejich rodiče. A základem víry dítěte je vidět rodiče, že mají úctu před Neviditelným. Mezi jinými takto na zrod své víry vzpomínali Albert Schweitzer a Petr Pokorný. Příklad rodičů, sklánějících se pokorně před Bohem, může vyvolat ten největší zázrak: děti si nejen zapamatují, co se o Bohu píše v Bibli, ale také začnou objevovat jeho přítomnost ve světě, při bohoslužbách i ve vlastní duši.

Jan Hudec, farář v Hrabové